Nedávno jsem psala článek o magii lásky, k němuž mne inspirovaly dotazy v poradně. A nejinak je to i s tímto článkem. Téma vztahů se mi v mailu točí neustále a jedna otázka vás pálí velice často. „Proč si pořád nacházím partnery, kteří se ke mě chovají špatně?“
Může za to smůla? Osud? Špatný vkus? Jak konečně vystoupit ze začarovaného kruhu vztahů, v nichž se cítíme jako otloukánci? Vztahů, do kterých dáváme tak moc a dostáváme tak málo?
Lekce…
Před zhruba osmi lety jsem se dala dohromady s mužem, který se první týdny tvářil jako pečující a milující partner. Během pár týdnů ale ukázal svoji manipulátorskou povahu, týral mě psychicky i fyzicky, půjčoval si ode mě peníze, stále jen bral a jen velmi málo vracel. Trvalo půl roku, než jsem ho konečně odstřihla ze svého života.
Bylo to pro mě neuvěřitelně těžké období, v němž jsem si sáhla až na dno svých sil. Ale zpětně jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná. Naučil mě totiž nastavení si vlastních hranic, sebeúctě a vnitřní integritě – jakkoli tato škola byla drsná, posunula mě kupředu mílovými kroky.
Vždycky, když o tom mluvím, vzpomenu si na text písničky Bylo, nebylo od zpěvačky Radůzy.
Než vystoupím ze všech svých těl
Pochopím že nepřítel
Ať už chtěl anebo nechtěl
Nejlepší byl učitel
Zrcadlo, zrcadlo…
Lidé, kteří přitahují „hajzlíky a sobce“, je nepřitahují jen tak náhodou nebo řízením osudu. Ale tím, že sami mají problém ve vztahu k sobě, se sebepřijetím, sebeláskou a prožíváním štěstí. Kvůli tomu si do života přivádějí lidi, kteří je nedokážou opravdu milovat a ocenit.
Takoví lidé nám mají sloužit jako zpráva, lekce, která nás má naučit lásce k sobě samým. Nic jiného nám dát ale v životě nemohou. Čím dříve se to od nich naučíme, tím dříve se jich navěky zbavíme.
Jediná cesta ven z pasti nevyhovujících vztahů je tedy vztah k sobě a sebeláska.
Je to tak snadné nebo tak těžké?
Zní to vlastně strašně jednoduše, až banálně. Prostě vyřeším vztah k sobě a vyřeší se i moje vztahové problémy? Napadá vás možná spousta „ale“. Výmluv, proč to nejde nebo proč to nedává smysl. Jenomže nesmíme zapomínat, že jakkoli bychom si to přáli, druhé lidi změnit nemůžeme. Jediný, koho můžeme změnit, jsme jen my sami.
Zároveň rozhodně není dobrý nápad vydat se cestou sebeobviňování. „Já jsem ta špatná, já za to můžu, já si ty blbce asi teda zasloužím.“ Vůbec ne. Není to o tom, že si zasloužíme nechat si ubližovat, že si zasloužíme, aby s námi někdo zacházel špatně. Takový vztah není trest. Je to zpráva. Lekce. Možnost.
Možnost změnit svůj postoj k sobě samým díky tvrdému a nekompromisnímu pohledu do zrcadla. Je to vlastně dar, který když využijeme ve svůj prospěch, může se stát katalyzátorem velkých pozitivních změn v našem životě.
Nebojme se pohledu do zrcadla. Nehledejme vinu tam, kde dlí potenciál růstu. Nenechejme se přesvědčit o tom, že nestojíme za to, být milováni. Láska není odměna. Láska je stav mysli. A hned, jak začneme u sebe, uvidíme ji jako v zrcadle i u ostatních.
S láskou Lúmennka
Chcete se dozvědět víc o SEBElásce?
- každý týden pod mým pravidelným výkladem karet máte možnost podpořit projekt výkladů a zíkat můj e-book Rukověť Poslů světla, kde je sebelásce věnovaná celá kapitola
- o tom, proč láska není za odměnu je článek Bezpodmínečné dobro aneb o hodných holčičkách
- a o sebelásce také hodně mluvím v článcích z rubriky Psychické příčiny nemocí
- pomoci naladit svoje srdce na (sebe)lásku vám také může třeba tato speciálně vytvořená kamínková sada LÁSKA
Máte za sebou velmi špatné zkušenosti ve vztahu? Nebo takový právě prožíváte?
Pak vám může být užitečný můj seriál článků Domácí násilí otevřeně.
Láska není stav mysli, ale stav ducha. Mysl nedovede pochopit, co je to náhoda a co ne, co je to osud, nebo vzít osud do „svých rukou“. V první řadě duch je naše já, mysl a tělo jsou nástroje ducha. Pokud toto mysl pochopí, a přenechá svému duchu opratě svého života, pak se změní celé paradigma náhledu žití. Jde o rozlišování. Pak si nemusíme projít kolečkem deziluze a zklamání abychom ve „světle“ špatnosti si mohli začít vážit toho, co je dobré pro našeho ducha. Spojení (sjednocení) s duchem způsobuje to, že rozlišováním závoj iluze (máji) se postupně zvedá. Duch obsahuje v sobě vše, výběr už záleží ale na nás, protože jsme dostali v této hře svobodnou vůli. Tady není podmínka poznat zlo, abychom mohli poznat dobro. Toto je pouze volba našeho ega (racionality) a superega (emocí)…
Pak jsou i případy, když někdo nepřitahuje jen špatné lidi, ale NĚKDY se na člověka lepí špatní lidé, kteří se snaží využít. A jde o to, kolik jim jsme ochotni věnovat energie, aby měli podnět se sebou něco dělat. Nemá pochopitelně cenu je měnit, protože jejich viny stejně vyplavou napovrch a narazí na hladině do toho v čem plavou, jako polystyren, dokud ty věci nezpracují nedořeší a nezačnou žít život, který je samotné začne doopravdy naplňovat, možná tak, jak doposud nepoznali.
Proto dobré, jen jim dát možnost poznat, jak krásné by to bylo, kdyby se rozhodli být jiní. A nenechat se vtáhnout do jejich intrik. Ono je to někam posune, je to ověřené. Časem se něčeho přichytí buď je to popožene, nebo se budou topit ve vlastních kalech dál.
Také se stává, že lidé vychovaní v prostředí manipulátorů, byli vedeni k omezené schopnosti obrany proti manipulacím, aby bylo možné je dále manipulovat. ( Např. nemáš pravdu, to je jen tvůj pocit, to se ti jen zdát. To tě nemusí zajímat, to neřeš. Já to vím lépe.)
Na ně se pak lepí manipulující osoby, protože poznají, že jejich obrana je oslabená. Do té doby to nemá nic společného s nedostatkem sebelásky a sebepřijetí. Jsou však právě ty chvíle, kdy už máte opravdu dost, věnovali jste energie dost a pak už je ten bod, když si musíte říct, že mám dostatek sebepřijetí a sebelásky a dál do toho nejdu.
Nenechám se sebou dál zametat, ale být pokojní ponaučení a s rozvahou se učit o tom hovořit, vnímat , naslouchat, nenechat si brát slovo.
Takže bych podotknul, že neplatí univerzálně, že by někdo , na koho se lepí pro něj nevhodní lidé, kteří mu ubírají čas a sílu, bylo otázkou sebelásky a sebepřijetí. Podstatný je ten bod, kdy už by se ti nevhodní lidé lepili neustále a jako by se dobří lidé málo objevovali a nevěděli byste, KDY ( to je ten bod) se nechat přestat využívat. Pak už by to vypadalo, že s tím sebepřijetím a sebeláskou je to na hraně.
Je zde vliv cílů a prostředí.
Když chcete pracovat v nějaké oblasti , nebo vyvíjet nějakou zájmovou činnost, jakoukoliv. A zrovna tam je těch lidí ve výskytu více, kteří jsou takoví a makoví, pak budete mít víc práce přitáhnout si více těch lepších a být ve správný čas na správném místě.
Láska je stav člověka, jeho já, tím samozřejmě ducha, duše, srdce, mysli, kdo to má jak ve svém slovníku a má zažité, co tím myslí.
Je jedno jak si to řeknete, hlavně, že víte, že jste to vy, kdo někoho miluje a že jste to vy , koho do své lásky zahrnujete. Ne sobecky, ale také ne tak, že byste sebe kladli až na vedlejší místo.
A tak , jak se říká. Pomoz mi tě mít rád, pomoz mi tě milovat, měj se ráda. Měj se velmi ráda. Tak to cítím, tak si myslím, že je potřeba to i říkat nejmilejší lidské bytosti, na které mi záleží.
Láska existuje. Láska žije. Na těch dvou základních kamenech začneme stavět.
Opravuji větu přibližně v půlce komentáře: Takže bych podotknul, že neplatí univerzálně, že by u někoho , na koho se lepí pro něj nevhodní lidé, kteří mu ubírají čas a sílu, to bylo otázkou sebelásky a sebepřijetí.
A ještě dodám, že člověk si musí najít tu správnou míru, kdy už je to dost. Správnou chvíli a způsob, jak nabrat sílu a posunout se dál, s novou zkušeností.
Moc pěkně napsáno. A hlavně pravdivě.