Mám strašně ráda povídání Jaroslava Duška – ať už na jakékoli téma. Ono koneckonců kdykoli s ním člověk slyší nějaký rozhovor, stejně se tematicky nakonec stočí k duchovnu, rozjímání, meditacím a jeho vřelý uklidňující hlas skoro nutí člověka lehnout si teď hned na záda a trošku si zameditovat:) Výjimkou nebyl ani nedávný rozhovor na Radiožurnálu, který se sice navenek tváří jako povídání o herectví, divadle a novém mini-seriálu HBO Pustina, ale proniká jím to podivuhodné Duškovo charisma a klidné alfa vlny „Galaktického vědomí“, z něhož prý všichni pocházíme. Pokud si chcete zarelaxovat a ještě se dozvědět mnoho zajímavého (třeba o divadelním ztvárnění zázračného uzdravení Clemense Kuby, o němž mám v plánu brzy napsat), pusťte si rozhovor, který najdete níže – a v článku najdete i pár zajímavých citací k zamyšlení;).Osobně mě velmi zaujal popisovaný případ Clemense Kuby, což je člověk, který si před dvaceti lety poranil míchu a všichni přivzvaní lékaři mu jednohlasně řekli, že neexistuje šance na to, aby ještě někdy chodil. Ale Kuby na to nedbal a rozhodl se, že chodit prostě bude. A tak začal meditovat – a taky po čase začal chodit. Lékaři to nazývají zázrakem. V ostravě se teď hraje představení podle tohoto pozoruhodného příběhu a já o něm rozhodně chci zjistit více.
Kromě toho mě ale (jak už to v rozhovorech s panem Duškem bývá:)) zaujalo i mnoho dalších věcí. Líbil se mi následující výrok: „Když lidi neumějí meditovat, tak kouří, pijí alkohol nebo hodně jedí – zaplňují prázdnotu ve smyslu neschopnosti uvést se do stavu sjednocení s celkem.“
A do třetice všeho dobrého bych ráda vypíchla myšlenku, která zazněla v odpověď na dotaz jedné z posluchaček. Ta psala, že má těžce nemocného manžela, který už nemá radost ze života a co by pro něj mohla udělat. Na to jí Jaroslav Dušek odpověděl, že někdy lidem, kteří jsou vážně nemocní, škodí přemíra péče. Když kolem nich pořád někdo poletuje, pořád se o ně stará, mohou vnitřně nabývat dojmu, že jsou nějakým způsobem neschopní, nemohoucí, že jejich situace je vážná a oni ji nemají ve své moci (ne nadarmo se nemoci říká nemoc – ne moci, nemít moc nad sebou samým) . Když těmto lidem dáváme přehnanou starostlivost, ztrácí se u nich jejich vlastní touha po životě a po uzdravení, předávají zodpovědnost druhým a ještě více chřadnou. A je dobré jim vložit do rukou maximální možnou důvěru v ně samotné. Tento přístup mě velmi zaujal a myslím, že je na něm hodně pravdy.
Ten chlap ví, o čem mluví…