Při práci často něco poslouchám – ať už muziku nebo třeba audioknihy a rozhlasové pořady. Takhle jsem při projíždění zajímavých novinek od Českého rozhlasu objevila rozhlasový dokument Stále spolu, který pojednává o nevšedním přátelství dvou mladých žen, které společně podnikly mimo jiné pouť do Santiaga de Compostella, známého poutního města ve Španělsku. Na tom by možná nebylo nic divného, kdyby jedna z nich, Linda, nebyla kvadruparetička na mechanickém vozíku. Kvadruparetie je jedno z nejtěžších postižení hybnosti, člověk nejenže nemůže chodit, ale neovládá téměř vůbec ani svalstvo trupu a rukou. Přesto se Linda se svou kamarádkou Káčou na tuto cestu vydala a v dokumentu čte mimo jiné i zápisky ze svého cestovního deníku. Na dokumentu ale není zajímavé jen tohle, je tam mnohem víc zajímavých poselství, která od člověka, co se skoro vůbec nemůže hýbat, znějí jako pořádné rány do žaludku:)Postižená Linda i její zdravá kamarádka Káča jsou obě hodně duchovně smýšlející, což mě na tomhle rozhovoru upoutalo. Linda prý dokonce od útlého dětství komunikovala s přírodními bytostmi:) A na některé otázky redaktora odpovídala vskutku inspirativně:
Linda (na otázku zda věří na anděly): Kdybych nevěřila na nadpřirozené bytosti, tak vůbec nejsem schopná žít normální život.
Linda (na otázku zda věří v Boha): Neříkám tomu Bůh, ale věřím v nějakou sílu, která je kolem nás. Člověk tomu může říkat různě. Takže jestli se mě ptáš, jestli věřím v Boha, tak ano.
Redaktor: A napadá tě někdy, že Bůh je nespravedlivý, když existuje utrpení, když ty jsi na tom tak, jak na tom jsi?
Linda: Ne, já to beru, že to tak má být a že to je můj osud. Já to nevnímám jako nějakou nespravedlnost. Nespravedlnost pro mě nic neznamená.
Linda (na otázku zda se cítí svobodná, i když nemůže chodit): Ano, cítím se velmi svobodná. Není pro mě důležité, že nemůžu chodit, důležité pro mě je, že můžu dělat věci, které mám ráda a které chci. A jsem ráda za asistenty, kteří mi pomáhají, protože díky nim jsem svobodná úplně.
V dokumentu je ještě hodně zajímavých věcí a rozhodně ho doporučuji k poslechu. Celý ho najdete na webu Českého rozhlasu 2 pod názvem Zatím spolu.
Velmi čtivý a zajímavý je i Lindin deník z poutní cesty do Santiaga. Nejen tím, že se jedná o nevšední příběh z poutní cesty, ale i otevřeností, s jakou Linda popisuje strasti života kvadruparetika, odkázaného na pomoc svých blízkých a přesto plného optimismu a radosti ze života. Dovolím si kousek, který mě zaujal, odcitovat:
Když jsem vyšla ven, omámila mě vůně čerstvého vzduchu, připadalo mi, jako by ke mně příroda promlouvala a měla pro mě připravená nějaká tajemství. Vyrazila jsem vstříc je poznávat. Každý den vypadal úplně jinak než ten předešlý. Jako se lidé probouzí každý den s jinou náladou, tak i příroda, co nás den co den provázela, to měla každý den jiné. Tento den nás čekal průsmyk v horách. Připadala jsem si jako horolezkyně. Cesta byla klikatá a hory byly zahaleny hustou mlhou. Tou však občas pronikly paprsky slunce a hory se díky nim krásně rozzářily. Člověk ve srovnání s nimi vypadal jako červíček, takový byl malý a bezmocný.
Celý deník včetně fotek najdete tady ve formátu pdf.
Káča a Linda ve Španělsku (zdroj)
Vůbec mě tahle dvojka velmi upoutala a přiměla mě se zamyslet nad mnoha věcmi, včetně takových zdánlivých malicherností, jako je vděčnost za každý nový den a prožívání přítomného okamžiku:) Nebudu říkat taková ta otřepaná klišé, že bychom si měli vzít z Lindy příklad a bla bla, protože každý žijeme jiný život s jinými výzvami. Ale rozhodně nám všem může být inspirací – v tom, že pocit svobody má mnoho významů a že to, co se na první pohled zdá nemožné, je fajn aspoň zkusit:)
Svým způsobem jí závidím, je super, jak se umí radovat.
Přeji nádhernou inspiraci všem zamilovaným párům. Zůstaňte tak zamilovaní, jak jen je to možné.
Don Juan de Marco.. Cuando la ames.