vzdělávání

Vzdělávání by mělo být paleta, ne dogma

Včera jsem se zájmem přečetla článek záchranáře Víta Samka na webu Heroine.cz s názvem O tragédii povinné školní docházky. Velmi emotivně a ze svého osobního pohledu v něm popisuje, jak obtížně se protloukal systémem základního vzdělávání v Česku a podrobuje v něm tento systém nevybíravé kritice.

Mnoho lidí s Vítem Samkem souhlasí. Ale jak je pod těmito články běžné, lidé také zeširoka diskutují o tom, jak je tato kritika nefér. Dávají na odiv vlastní kladné zkušenosti. Argumentují tím, že bychom bez povinné školní docházky dozajista zvlčeli. Jakoukoli alternativu k povinnému devítiletému chození do školy odmítají jako hloupou a změkčilou.

vzdělávání

 

Takhle se to přece dělá…

Do jisté míry jim rozumím. Málokdo zná něco jiného, než systém věkově homogenních tříd s lavicemi a frontální výukou. Striktně oddělené předměty, kdy hodiny jim vyhrazené vymezuje pravidelné zvonění. Jasně daný rozvrh, známkování, domácí úkoly. Takto to přece vždycky bylo. Všichni jsme to zažili. Tak proč to měnit?

Protože to vlastně nefunguje. Tedy samozřejmě, školy na konci celého vzdělávacího procesu plodí lidi, kteří něco umí a mají nějaké znalosti. Pokud je tohle výsledek, který chceme, tak to může zůstat stejné třeba do aleluja. Ale svět se za posledních pár dekád změnil tak výrazně, že mu klasická školní biflovací výuka naprosto přestává stačit. Lidi odkojení klasickým vzděláváním, které mnozí tak adorují, dneska věří dezinformacím, nedokáží si ani spočítat vlastní finance a padají do dluhových pastí, volí bez rozmyslu zločinné oligarchy, berou mizerné platy, protože se nedokáží postavit sami za sebe, rozvádějí se, trpí depresemi…

Všichni (nu..skoro všichni, mohu-li soudit z internetových diskuzí) ovládají vyjmenovaná slova, vědí, že Grónsko patří k Dánsku a -ný, -natý, -itý… dokáží vyjmenovat i ze spaní. Ale je jim to houby platné, když se nedokáží zorientovat v rychle proudícím informačním šumu a zběsilé rychlosti doby tlačící na výkon a útočící v reklamách na naše nejnižší pudy.

škola

 

Škola základ života?

Většinu z nás škola na dospělý život téměř nebo dokonce vůbec nepřipravila. Až v dospělosti se snažíme nějak pochopit ten velký složitý svět a spoustu informací o něm zjišťujeme, až když jsme dávno ze školní brány pryč.

Systém nás prostě zchroustal, požvýkal a vyplivl, aniž by si moc lámal hlavu s tím, jestli odvedl dobrou práci.

V průběhu žvýkání a chroustání jsme se kromě přehršle znalostí, které jsme zhusta zapomněli, setkali s různými druhy lidských povah. Na rozdíl od života dospělých, kde máme značnou míru autonomie v tom, s kým se chceme stýkat a s kým nikoli, jako děti jsme vsazeni do skupiny třiceti podobně starých jedinců a je nám řečeno – začleň se.

Přitom jediným společným rysem je často jen věk. Některé děti jsou oproti ostatním „napřed“, jiné „pozadu“. Někteří jsou živí a společenští, jiní uzavření. Někdo rád běhá, jiný si čte. A nad celým kolektivem bdí jeden a pozdějí vícero dospěláků, kteří sami mají nějaké své skryté bolístky a nedokonalosti. Každý z nich má jinou představu „jak to má být“. A mnohdy svými představami nenávratně pokřiví ještě nehotové dětské charaktery.

 

Škatulky

To vše popisuje Vít Samek ve svém článku na příkladech z vlastního života. A mnoho z nás si touhle trnitou cestou „nezapadnutí mezi ostatní“ prošlo také. Prý z toho máme vyjít zoceleni a být zvyklí na to, že život není peříčko. Jenomže nemálo lidí z toho vychází pochroumáno na duši tak, že po celý život jen vtahují ramena, krčí se, bojí se říct vlastní názor, bojí se přijmout se takoví jací jsou, trpí pocity méněcennosti či se dokonce nenávidí.

Protože lidská bytost se nedá snadno narvat do škatulky.

A když ji tam násilím nacpeme, často se u toho poláme a deformuje. Pět čísel od jedničky do pětky nestačí na pokrytí celé škály lidské mysli. A pětačtyřicet minut je často zoufale málo na to, vtáhnout člověka do konkrétní problematiky, zaujmout jeho rozvíjející se zvídavou mysl. Třičvrtě hodiny a zase uhánět dál, nezastavovat se, máme zpoždění, nastudujte si doma. Tedy až uděláte všechny domácí úkoly, samozřejmě…

škola

 

Vyhasnutá zvídavost

Před pár lety jsem pracovala jako lektorka vzdělávacího programu o energetice a ekologii. Objížděli jsme základní školy a zábavnou formou jsme dětem ukazovali, odkud se bere elektřina v jejich zásuvkách a jak a proč jí lze šetřit.

Nemohla jsem si nevšimnout propastného rozdílu mezi žáčky prvních tříd a staršími dětmi. Prvňáčci byli nadšení a plní energie. Na každou otázku se zvedal les rukou nebo děti rovnou vykřikovaly své odpovědi, ať už byli správně nebo úplně mimo. Každý chtěl k tématu něco říct, projevit se, děti se doptávaly a zajímaly. Čišela z nich zvídavost a radost z učení se nových věcí.

Oproti tomu ruce třeťáků a čtvrťáků se už zvedaly o poznání neochotněji. Děti se na mě nejistě dívaly, nebyly si jisté, jestli odpovídají správně, chtěly ode mě utvrzení, že se nepletou. Některé nezvedaly ruce vůbec. Tiše jako myšky, abych se jich náhodou na něco nezeptala a ony neudělaly chybu.

Děti z druhého stupně už byly většinou úplně apatické. Pokud nemusely, tak nic neříkaly. Odseděly si povinnou hodinu, myšlenkami někde jinde. Většinou se mi je nápaditým programem podařilo alespoň na chvíli vytrhnout z všední školní letargie, ale ten rozdíl mezi nimi a prvňáčky byl tak do očí bijící, až mi z toho bylo smutno. Tohle byly děti, které už systém semlel. Vzal jim zvídavost a nahradil ji biflováním. Vzal jim radost z učení a nahradil ji poslušností a strachem z chyby.

Lum první školní den 1994

Já ve svůj první školní den – 1.září 1994 :)

Školní systém patří minulosti

Netvrdím, že škola je jen příšerné zlo. Určitě jsou děti, kterým jasná struktura a hierarchie, až jistá forma drillu, vyhovují. Pro děti ze špatných sociálních poměrů může být tato forma vzdělávání jedinou, která jim zajistí znalosti a naději na lepší život.

Pak jsou ale děti, které nezapadají do škatulek. Děti, co v osmi kreslí jako dvanáctileté, ale čtou jako šestileté. Děti, které potřebují pohyb. Děti, které se každou chvíli na něco ptají a zvědavě se rozhlížejí kolem sebe. Děti nadprůměrně chytré. Děti, které potřebují nad věcmi déle přemýšlet. Ty (a mnoho dalších) systémem putují obtížně a neustále se s ním dostávají do konfliktu. Rodiče je mohou vzdělávat individuálně, jistě, nebo na některé ze soukromých škol, ale tyto formy vzdělávání jsou velmi drahé  a málokdo si je může dovolit.

Potřebujeme dostupný přívětivý systém, který bude zahrnovat nejen výuku striktně individuální či striktně systémovou v rakousko-uherském stylu.

Potřebujeme i celou paletu možností mezi tím.

Ale ta ohromná spousta „sežvýkaných a vyplivnutých“ se pořád drží toho, co znají a lidi jako Vít Samek, kteří jsou ke stávajícímu systému kritičtí, odmítají poslouchat. A tak vychováváme další a další generace k poslušnosti a strachu z chyby. A tak dál rveme násilím všechny do škatulek a navzdory nejmodernějším vědeckým výzkumům stále věříme, že na všechny platí známky a lavice. Místy ledy tají, ale jde to pomalu, pomalounku.

Upřímně doufám, že jednoho dne škola nebude místem, které zvědavost zabíjí, ale rozvíjí. Místem, kam se děti těší a které učí respektu a nikoli slepé poslušnosti. Protože z jaké půdy vyrosteme jako děti, takoví z nás budou dospělí. A svět sežvýkaných a vyplivnutých lidí už by se měl stát minulostí.

Původní článek o mé vlastní zkušenosti s českým školským systémem se nějak přetransformoval do obecné úvahy. Takže na konkrétní Lúmennčí příběh se můžete těšit, budete-li chtít, zase někdy příště :)

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

9 komentářů u „Vzdělávání by mělo být paleta, ne dogma

  1. Hezká kompozice fotky toho děťátka s růžemi. Umělecké dílo svetru plynule přechází do sladěných růží, které drží pod nejlepším estetickým úhlem a pozoruje směrem, který naznačuje řečí svého postoje. Takový rozumně zkoumavý výraz. Přirozená barva vlasů s perfektním barevným tónem na slunečním svitu, že se člověk nediví, že má dobrý vztah k přírodním minerálům. Myslím, že by jí nějakou dětskou roli ve filmu dali, kdyby zrovna byla na konkursu do chytré role.

    Školský systém je bohužel takové krocení stáda. Někteří talentovaní lidé by se potřebovali odmalička sdružovat do zájmových celků podle individuálního talentu a socializačních potřeb s podobně osobnostně nadanými. Budoucnost má flexibilní systém vzdělávání, více zaměřený na výběr žáků , výběr učební látky a k nim výběr lidí, kteří ty které budou učit. Aby byl dobrý vztah mezi těmi lidmi a povzbudivá vzájemná vztahová interakce. Učební mašinérie by se postupně nahradila na rozvoj osobnosti žáků.
    Lidský respekt k dětem, mládeži a učitelům na úrovni lidské bytosti a v souladu jejich osobnostního vývoje. Technika bude pomáhat tam, kde má a tam kde je potřeba lidský přístup ten nebude suplován davovým „vzděláváním“- krocením davu do vyhádaných modelů, o kterých rozhodlo pár egocentrických hlav. ( hlav v principu s předsudkem my chytří , vy hloupí ). Žáci hledají své učitele a učitelé jdou vstříc svým žákům. Učitelé se učí od svých žáků a žáci od svých učitelů.
    Ohledy na kulturně sociální poměry jednotlivců a komunit se zapracují do školících systémů.
    Hodnoty života a lidství budou převládat v přístupu ke vzdělávání. Respekt k jinakosti žáků, ale zároveň nevnucování zestejňování, vedení ke schopnostem soužití mnohých národů v pospolitosti, nikoliv v silovém pomíchání neslučitelných prvků.
    Aby každý věděl, že na světě má své místo, domov. A že svět je zároveň naším společným domovem. Jsme součástí společného vesmíru, který je rozmanitým celkem všech vesmírů, který lidé svým pohledem spatřují a tvoří. Svět se stane dobrým rodinným prostředím.

  2. Pamatuju si, že se stalo několikrát, že mě probírané téma dost zaujalo, ale hodina uběhla rychle a než jsem se dostala domů s tím, že si o tom zjistím něco víc, zapomněla jsem na to a měla jsem v hlavě zase něco jiného. Alternativa je, ale chtěla by rodiče ochotné zapojit se do vzdělávání dítěte. Ten učitel je tam na třicet dětí sám a zdaleka nepokryje všechno.

  3. Je to o lidech. Všech. Žácích, učitelích, rodičích a vůbec. A zevedených či zaváděných systémech. S jakou pružností to celek zvládne, reagovat na společenskou situaci a potřeby všech zúčastněných na těch principech fungování. Sám jsem už od školy využil individuální výuku. Bylo mi to navrženo. Učitelé a ředitelé více škol to navrhovali pro můj talent ( nechlubím se, nic to neznamená, každý má co rozvíjet dál, jen se otevřelo téma) . Později pracovně pro potřeby mé praxe. Jsem vděčný těm učitelům, kteří byli všímaví a dokázali žáky nasměrovat a dát jim příležitost ukázat, jak se budou rozvíjet.
    Někdy praktická výuka v kontaktu s tvůrčí činností dá více než jen teorie. Teorie s praxí zavádí znalost do života.

  4. Také jsem zažil, jaké to je, když rodiče téměř nepodpoří a tak některé další vzdělávání není možné a pak to člověk dohání v praxi a školí se při práci. Prošel jsem si tím. Na systému vzdělávání a způsobu předkládání příležitostí je co vylepšovat. Ale je dobře, že příležitostí přibývá. Těch, které dříve nebyly. Ti , kdo to nevzdávají dosáhnou nakonec těch povolání, u kterých si třeba během školy mysleli, že už na ně v životě nedosáhnou, že doplnit další školu už nestačí časově, nebo na to nejsou peníze. Jejich praxe je tam nakonec zavede časem.
    Takže to nevzdávejte.

  5. Ačkoliv propaguji samostudium a různé způsoby studia, které komu vyhovují, tak do kategorie věčný student nespadám, protože do práce jsem šel v poměrně nízkém věku. A k tomu bych podotkl, že lidé, kteří říkají, že práci si najde každý , kdo dělat chce, je zavádějící. Bývá to tak vyslovováno ve smyslu a kontextu, že jako málem seženete vhodnou práci na počkání a hned děláte. Když se vrhnete do nevhodné, tak to po rúzných stránkách nemusí být ono a některé další firmy pak do lidí ryjí, že proč jste do toho šli, když to není z vašich oblastí. A jim pak lidé pracně vysvětlují, že chtěli práci. Existují opravdu rozmanité přístupy a ty se dějí v životech lidí. Každý si musí vyhodnotit situaci tu svoji a podle individuálního přístupu těch firem.

    Protože byly doby, a zřejmě i pro některé lidi jsou takové doby stále, kdy po škole musejí lidé – uchazeči o práci opravdu hledat, aby našli. Protože, studenti bez praxe, kteří nejsou obeznámeni o možnostech, to měli v určitých dobách těžké. Ale je pravdou, a to už je přesnější, že každý, kdo dělat chce, si tu práci postupně najde, nebo se k ní dopracuje. Až pak máte zkušenosti a víte, kde hledat, co můžete nabídnout a jak. Dokážete o té práci přesvědčivě hovořit a v dohledné době ukázat, jak to funguje, pak se o vás i „přetahují“. Je po vás sháňka.
    To zase dodávám pro ty, kteří se teprve snaží uplatnit. Nevzdávejte to.

  6. Rozhodně nemyslím, že by žáci museli umět deset druhů květenství nebo přesné roky, od kdy do kdy vládl který velkomoravský panovník. Měli by spíš vědět, které události a které osobnosti patří do které doby, jaké vlivy tu působily a jaké byly mezi nimi vzájemné souvislosti. Jaká ta která doba byla, a proč.
    Nemusejí umět odříkat vyjmenovaná slova a koncovky kysličníků, ale měli by je umět v praxi používat.
    Měli by umět násobilku nebo rovnice o dvou neznámých nejen proto, že někdy nemusejí mít u sebe kalkulačku a potřebný vzorec, ale i proto, že matematika rozvíjí myšlení.
    Měli by umět klást si otázky a hledat na ně odpovědi. V tomhle se asi s autorkou článku i s mnoha jinými shodneme.
    Na druhou stranu si myslím, že určitá míra toho nepříjemného má taky svůj význam. Setkání se s různými druhy lidských povah nás připraví na to, že se s podobnými lidmi budeme setkávat celý život a v řadě případů s nimi budeme muset žít. Bylo by krásné, kdyby si člověk mohl vybrat šéfy, kolegy, sousedy, příbuzné, klienty nebo zákazníky podle svých představ. Ale není tomu tak. Některé z nich by člověk s chutí zavraždil. :-) A v dětství se snáze naučíme, jak s určitými lidmi vycházet. Do toho zahrnuji i učitele.
    Je taky žádoucí naučit se dělat v případě potřeby i práce, které nás nebaví, nebo jsou nám dokonce protivné. To jsou ty předměty a úkoly a způsoby práce, které se nám nelíbí. Neříkám, že JENOM tohle bychom měli ve škole zažít, ale že TAKY tohle má svůj přínos. Takových protivných prací a povinností a vůbec těžkostí nás potká v životě spousta a musíme je umět zvládnout, jinak z nás budou neúspěšní a nešťastní fňukalové.
    I tohle lze chápat jako součást přípravy pro život. Znám lidi, kteří se neumějí v případě potřeby přemoct, zatnout zuby a udělat, do čeho se jim nechce, i když je to pro dobrou věc. Pro rodinu třeba. I tihle lidi podle mé zkušenosti trpí depresemi a rozvádějí se.
    Ano, zvídavost je potřeba podporovat a rozvíjet. A učit žáky přemýšlet. A mezi řadou kantorů, kteří to nedělají, znám i jiné, kteří to dělají – a dělají to dobře. Žáci se pak těší i na hodiny matematiky.
    Individuální vlohy jsou hodně důležité, ale na druhou stranu nemůžeme být všichni umělci, psychologové, filozofové a historici umění, protože kdo by nám postavil barák, vyrobil boty, spravil vodovodní baterii nebo zuby? A není to tak, že šikovnější děti ve třídě mohou „táhnout“ některé z těch slabších?
    Jako přemýšlivý introvert s dobrými výsledky jsem byla vybrána do jazykové třídy a bylo to pěkné peklo. Ne kvůli učení, ale kvůli bezohledně ctižádostivým a zlomyslným spolužákům. Nemyslím ale, že by mi pro život prospělo chodit do třídy plné přemýšlivých introvertů s dobrými školními výsledky a neprůbojnou povahou. Je hodně těžké najít přívětivý a zároveň uskutečnitelný systém. Přesto si myslím, že je potřeba ho hledat.

  7. Klasické vzdělávání prostě produkuje lidi s IQ tykve v exekucích proto, že Gaussova křivka IQ. Za to základka nemůže a žádný utlačování dětský duše nemůže. Ta stejná základka taky vychovala mnoho inteligentních a vzdělaných lidí s vysokou školou, kteří dneska dělají lékaře a vědce.

  8. Aailyyn: nikde v článku netvrdím, že je to vina základního vzdělávání. Ale tak jako standardní základní vzdělávání není zárukou, že z tebe bude vědec, není jiný typ vzdělávání zárukou, že z tebe bude negramotný blb :)

  9. Když ono je to těžký. Z pozice někoho, kdo si ke svému oboru dodělává i učitelskou způsobilost vidím, že „ve škole“ to budoucí učitele učí správně (nemluvím o pedagogických fakultách, s tím nemám osobní zkušenost). Teorie je nádherná – moderní didaktika má způsoby a možnosti, jak děti pobavit, zaujmout. Jenže když si teď představím, že mám předstoupit před třídu a v pouhých 45 minutách jim něco předat, zároveň je musím z něčeho klasifikovat i připravit na maturitu/přijímací zkoušky…Ten systém je prostě nastavený špatně, pro někoho méně, pro někoho více. Ale selhává i lidský faktor – spousta nadšených mladých učitelů časem spadne do zaběhlé rutiny a přestane se snažit.
    A přesně jak píšeš, ten systém pak produkuje znuděné děti. Spolužačka dělala praxi na gymnáziu – z matematiky a dějepisu. Zatímco v matematice jí studenti za perfektně zvládnutou interaktivní výuku zatleskali (!), v dějepise jí na konci hodiny řekli, že by radši předčítání z učebnice. Jasně, protože je to jednodušší než se zapojit do projektu, myslet a zpracovávat informace…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *