sebenenávist

Psychické příčiny nemocí II. – Sebenenávist

Minule jsme si povídali o stresu a strachu, jako hlavní příčině psycických a fyzických neduhů našeho těla a mysli. Dozvěděli jsme se, že stres a strach automaticky vedou k sebenenávisti, nejhorší nemoci nás všech. A dnes si o ní povíme něco víc.
První část naleznete zde, doporučuju přečíst ať neztratíte souvislosti;)

 

Nenávist k sobě samému – klíč ke všem bolestem

 

Podívejte se zpět na dnešní den, na včerejšek nebo na poslední týden. Kolikrát za tu dobu jste si řekli něco jako:

 

Já jsem blbý/á!
Já jsem ale trdlo!
Já jsem nešika!
Já jsem to zase posral/a.
Tak to se mi fakt nepovedlo…

 

Když se koukám do minulých dní já, najdu to nespočetněkrát, od malých blbostí až k větším rozhodnutím. Ale kolikrát jste si řekli:

 

Já jsem dobrý/á!
Já jsem ale šikula!
Já jsem tak chytrý/á!
Tak to jsem udělala moc dobře.
Tohle se mi opravdu povedlo.

 

Často si tyhle pochvalné věty říkáme z legrace nebo dokonce ironicky. Ale kolikrát se jimi opravdu upřímně a ze srdce pochválíme? Vždycky si při téhle příležitosti vzpomenu na základní školu, kdy mi kamarádka vtloukala do hlavy: „Samochvála smrdí.“ Kolikrát i vás rodiče, učitelé a kamarádi varovali před pýchou a nadutostí a proto jste se přestali chválit?

 

 

Sami sebe tedy nechválíme a když, tak jen výjimečně. Proto hledáme pochvalu a uznání u druhých lidí nebo prostřednictvím věcí. Když nás druzí chválí, je nám dobře, našli jsme to, co si sami nedáváme. Ale ne vždy nás naše okolí chválí – učitelé nebo zaměstnavatelé, rodiče nebo partneři, kamarádi, známí, všichni občas pronesou nějakou štiplavou poznámku, kritiku, nadávku. Sami se nechválíme (to přece smrdí) a oni nás nepochválili, co teď? Náš pochvalovací mechanismus už léta nefunguje a tak jediné špatné slovo nás zasáhne jako šíp prostředek terče. Celou dobu si říkáme, že jsme špatní a hele, oni nám to potvrzují, tak na tom asi něco bude.
Když nám druzí nedávají dost uznání, hledáme ho občas prostřednictvím získávání – vyděláváme hodně peněz, kupujeme si drahé věci, hodně se učíme a získáváme jednu dobrou známku za druhou a když se to náhodou nepovede podle našich představ, věta „jsi špatný“ přispěchá na pomoc a nabídne se jako berlička. Dost chatrná berlička. Mimoto my vlastně netoužíme po tom, získat hodně věcí, ale po tom, aby nás za ně druzí chválili. Potřebujeme pocit lásky, chvály a uznání, který nám žádná věc nedá. A když naše získané statky nejsou dostatečně ohodnoceny, vracíme se v bludném kruhu na začátek.

 

Sebenenávist – bludný kruh

 

Celý problém naší psychiky je tedy v tomto:
Nechválíme se (protože nám někdo někdy říkal, že chválit sám sebe je špatné, nevhodné a nedělá se to) a proto hledáme pochvalu u druhých nebo prostřednictvím získávání věcí (což ale není vždy naplňující, ne vždy nás druzí chválí a ne vždy získáme to, co chceme).
A když to nevyjde, užíráme se sebenenávistí. Díky ní chceme po našem těle větší výkony, než jakých je schopno, trýzníme svoje tělo bolestmi nebo nemocemi, popřípadě utíkáme od naší věčné touhy po pochvale do postele s nějakou nemocí.

 

 

Většina z nás je zavřena ve věčném kolotoči stresu, strachu, sebenenávisti a zase stresu. Čím více jsme ve stresu, tím více máme strach. Čím větší máme strach, tím méně věcí jsme schopni udělat. Čím méně věcí jsme schopni udělat, tím více se nenávidíme. Čím více se nenávidíme, tím více toužíme po pochvale a uznání zvenčí a tím více jsme ve stresu.

 

Už od dětství se snažíme zavděčit rodičům, učitelům, kamarádům a naše touhy jdou stranou. Podle psychologických pouček se většina naší osobnosti utváří ve věku do tří let – vše, co si pamatujete z tohoto věku jako křivdu, bolístku na duši nebo nedostatek lásky, zůstalo ve vašem podvědomí až dodnes a dělá to tam binec v podobě stresu, kdykoli se objeví nějaká podobná situace, kolotoč začne zase odznova.

 

Jak z kolotoče ven se dozvíte v pokračování článku.

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

15 thoughts on “Psychické příčiny nemocí II. – Sebenenávist

  1. To je taky dost výstižné. Už nějakou dobu se snažím se na tom pracovat – změnit způsob, jak o sobě smýšlím a mluvím a zbavovat se všech těch v sobě zakořeněných negativismů.

  2. Můj názor je takový, že nepřemýšlejte nad negativním ale přemýšlejte raději nad tím dobrým (úsměv hele). Jinak pěkný hele.

  3. Velice výstižné, ale bude ještě chvíli trvat, že bude výrok "samochvála smrdí" považován za nepravdivý…

  4. Když mi něco upadne, tak vždycky prohlásím "to jsem ale šikovná" :o))) Je fakt, že občas se pochválím i veřejně (nedávno jsem se na blogu pochválila) :o)) ale také to cítím, jakože samochvála smrdí. Když mě pochválí někdo cizí, tak se stydím a je mi trapně :o)

  5. Vďakabohu, toto mám už dávno za sebou :) po odpustení bolo v okamihu po všetkom.. a spomienky na minulosť.. zostali iba spomienkami, bez zbytočných "démonov" živiacich sa mojou sebanenávisčou

  6. Se článkem souhlasím, ale pořád tápám v tom, za co by se měl člověk mít rád.

  7. [7]: mít se rád nemá žádné podmínky. Úspěch, štěstí a krása nespočívají v tom, že něco získáváme apod., nejprve je sebeláska a až potom přochází úspěch a pokroky. Sebeláska není odměna, je to začátek.

  8. Samochvála smrdí….ale i Nepochválíš-li se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá ;)

  9. Hodně zajímavý článek :) Moc se mi do čtení této série nechtělo, ale vidím, že kdybych to nepřečetla, udělala bych velkou chybu…

  10. No samochvála smrdí jen v případě, že se chválím za něco co je poněkud trapné:) Nadávání si jsem se už taky na 95% odnaučil a spíš okamžitě přemýšlím co a jak jsem měl udělat jinak. Žádný sebeliskání.

  11. A to je nejhorší, když se snažíme zavděčit rodině, učitelům a spolužákům zároveň. A když si pak všechny věci odporují, tak to by si opravdu člověk uhnalnějakou ošklivou nemoc.

  12. Vše začíná v okamžiku narození, jsme vržení do světa lásky a nenávisti, a musíme zde existovat, a snažit se zde přežít problémy a životní situace, které mnohdy ohrožují naši existenci.

  13. Myslím, že každý stres a strach člověk neprožívá, jako sebenenávist, pokud dokáže vyhodnotit příčiny, kdo mu ten stres dělá a kdo ho jak straší. Stres a strach ustupuje, když člověk dovede vše časově rozplánovat, na všechno se připravit a vědět, kdy už udělal/la opravdu dostatek. Způsobuje to zátěž, snahu pochopit situace a složité lidi kolem.
    A teď jsme právě k tomu došli. Ti složití lidé kolem bývají někdy ti, kteří ještě nepřišli na to, jak se sebou, nebo na sobě pracovat, anebo nechtějí. A u nich to pak dochází až do stupně té sebenenávisti, která se někdy překlápí i jako nenávist k okolí.
    Ti, kdo se zasekli a trucli, že se sebou nechtějí nic dělat, nebo práci na sobě jen předstírají, tam se to překlápí v nenávist okolí poměrně často.

    1.Příklad ( jeden z mnoha skutečných a podobných ):
    Mladá žena se zasekla v dětství, kvůli nevhodně se chovajícímu otci, otčímovi, nebo jinému příbuznému, či v rodině působícímu muži. On pil alkohol , mlátil koho mohl. Uštěpačná matka s nevyzrálou osobností dceři také nepřidala, spíš ji využívala, dělala si z ní vrbu a přenášela na ni otrávené emoce. Mladá žena podléhala alkoholu, poruchám příjmu potravy.
    Manžel svoji mladou manželku ( tu mladou ženu) náznakem velmi něžně téměř pohladil. Nestihl se dotknout ani konečků vlasů. Jen něžně zašeptal něco ve smyslu, aby si odpočinula ( když vypadala utahaně).
    Mladá žena ho zmlátila do modřin a škrábanců nehtů. Pak se zamkla, poškrábala sebe do krve svými dlouhými nehty. Vzala si nůž a vyprávěla své terapeutce, že se chtěla zabít a rozmyslela si to, protože se jí pořád vrací dětství a potřebuje terapii.
    Proč mlátila partnera? Kvůli tomu, že zrovna v její fantazii probíhaly vzpomínky na dětství a spouštěčem byl právě náznak pohlazení. ( A to i když jindy se nechala pohladit bez problému. Prostě to na ni přišlo.)

    2.Příklad ( jeden z mnoha skutečných a podobných):
    Muž žil jen s babičkou, matkou a tetičkami. Byl rozmazlován. Veden k tomu, že otec byl prý špatný, takže se o otce ani o širší rodinu ani nezajímal, byl veden tak, že je vůbec neměl chtít poznat a tak ani nechtěl.
    Neměl žádné mužské vzory. A nechoval se ani jako pořádný muž. Pořád nadával , vybuchoval vzteky, nebyl oporou své ženě. Nestaral se, i když finance poskytl, nevěděl, co to je mít zodpovědnost za štěstí své rodiny, co znamená být pozorný ke své ženě a dětem. Byl pořád, jako to malé dítě, které se jen vzteká a očekává, že ho budou obskakovat. Manželku ponižoval, zesměšňoval, choval se velmi sprostě, sebe nenáviděl. Nebyl k sobě kritický a ke všemu měl oplzlé vtipy.

    3. Případů jsou mnohé varianty, zdaleka se nedají zahrnout všechny ani do jedné knihy. Jeden společný jmenovatel se tam vyskytuje často. Problémy v dětství a namlouvání sobě a ostatním, že ti druzí měli ideální dětství. Problém otevřít srdce a zamávat křídly a letět životem s nadhledem nad tím vším a když se najde někdo, kdo je miluje i s tím zraněním z dětství, nedokáží říct upřímné : “ Jsem ráda/rád, že mě moc miluješ.“

    4. Případy pýchy a předstírané empatie jsou velmi těžké. Není však pýchou, když se někdy člověk pochválí, pokud je mezi lidmi, kteří pochválit nedovedou, nebo pokud je nutné, aby prezentoval nějaké věci , které se povedly. Pokud má zdravou míru komunikace, porozumění druhým a přiměřenou sebekritiku při jednání s lidmi, tak není důvod zvažovat, že by byl pyšný/ná.

    5. Pomoz mi prosím tě, mít tě hezky rád, tím, že se budeš mít moc ráda. Pomoz mi dávat ti lásku tím, že si i ty sobě budeš sama dávat lásku.
    To může z druhé strany říci i žena muži.
    Pomoz mi prosím tě tím, že mi řekneš, co se ti na mě nejvíc líbí, ať ti toho dám nejvíc. A tak dál…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *