stezka bosou nohou

Přihořívá…hoří! Aneb o splněných snech a skocích do neznáma

Poslední rok a něco byl pro mě neskutečně fyzicky i psychicky náročný. A pro koho koneckonců nebyl… Celosvětová pandemie a s ní spojená všemožná omezení dala zabrat i těm psychicky nejodolnějším jedincům a dodnes nemáme vyhráno. Šrouby, které kolem nás naše vláda přeochotně utáhla nyní sice (o poznání pomaleji a méně ochotněji) uvolňuje, ale měsíce strávené v izolaci a nejistotě se podepsaly na nás všech.

psychický upír

Frustrace a vyhoření

Krom všeobecné „blbé nálady“ jsme měli náročné okamžiky i doma, kdy můj muž vlivem nuceného homeofficu stanul na hranici úplného vyhoření a nakonec v práci skončil, aby si pak dlouhé měsíce obtížně hledal novou. Já zase zůstala zaseknutá ve své „zimní práci“ – tedy zaměstnání, které si hledávám na přivýdělek mimo stánkařskou sezónu. Jenomže ta se nakonec kvůli koronaviru vůbec nekonala a tak se ze zimní práce na zákaznické lince (samozřejmě na HO) stala rázem práce celoroční.

Najednou jsme byli s mužem oba pořád doma. Nedalo se nikam jít, nic dělat a kdybychom na 100% dodržovali protiepidemická opatření, tak se ani s nikým potkat. Oba jsme byli frustrovaní z práce. Stres a tlak narůstal. Měli jsme i první větší krizi za celých 6 let co jsme spolu.

A nebyli jsme jediní. Ze všech stran jsem slýchala příběhy lidí, které rok 2020 postavil před nejrůznější zkoušky. Byl to rok skutečně ohromných změn a veletočů, energie lítaly jako splašené. Ale to vám stejně asi nemusím ani říkat, všichni jsme to zažili na vlastní kůži.

 

Prázdný rok

Vlastně jsem celý ten rok měla pocit, že žiju v jakémsi vakuu. V podivném mezičase, který není skutečný život, jen jakési čekání na život. Všichni jsme pořád čekali. A pořád vlastně čekáme. Až se otevře, až se rozvolní, až to všechno skončí. Skoro jako by poslední rok ani nebyl a vše, co se v něm událo, byl jenom film, promítaný přes sklo akvária v kterém se nehybně vznášíme a čekáme. Na co vlastně?

Přesně tuhle otázku jsem si před měsícem položila. Protože mi poslední rok ukázal, jak strašlivé a zároveň nesmyslné je čekání. Pořád je nějaké „až…“ – až budu mít víc peněz, až bude mít muž lepší práci, až eshop bude víc vydělávat, až se nám konečně podaří mít dítě… A jedno velké hromadné – až skončí pandemie.

Úplně jsem se vyděsila, když mi došlo, že se celý svět zastavil. A ještě víc, když mi došlo, že jsem se zastavila já. Stojím na místě, občas popojdu krůček stranou, ale jinak se motám v kruhu nebo jen tak nejistě přeslapuju na místě. A v okamžiku, kdy mi došlo, jak zoufale strnulá jsem, jak zoufale čekám na „až…“ jsem se rozhoupala a skočila. A začly se dít věci.

 

Na známém rozcestí

Je tomu něco přes tři roky, kdy jsem otevřela svůj první obchůdek v Brně v centru, v takové polozapomenuté pasáži za Jakubským kostelem. Naučil mě toho spoustu – jak se nebát lidí, jak se poprat s neúspěchem, jak vybudovat něco od píky a každý den to o kousíček vylepšovat. Ukázal mi, kolik mám přátel a jak zajímaví dokáží být lidé, když je člověk skutečně poslouchá.

angelum lucis obchod

Rozhodla jsem se ho nakonec po několika vesmírných nakopnutích uzavřít (píši o tom v článku Jako fénix z popela) a vydat se spíše na hledání cesty k sobě samé a k vytouženému miminku. Ale tři roky uběhly jako voda, obchod nikde, miminko taky a já mám pocit déja vu, jako bych stála na tom stejném rozcestí a nepohnula se ani o píď.

A přesto je to jiné. Mám o tři roky více zkušeností. Lekcí. Know how. A taky řady šťastných okoností, které se spojily dohromady a už nemusím flikovat obchůdek z nejlevnějších ikeáckých polic a skříní za odvoz.

Vlastně si zpětně říkám, jak neuvěřitelně naivní a odvážné zároveň bylo otevřít obchůdek v centru města s ani ne dvacetitisícovou investicí do začátku. A přesto jsem do toho šla. Tak proč se bát teď, kdy jsem starší, zkušenější a zajištěnější?

lúmenn vlasy voono

 

Správné a jediné TEĎ

Asi tím, jak člověk dospívá (ne, že bych nebyla papírově dospělá už více než 14 let, ale mám dojem, že dospělost není stav, ale proces a každým rokem dospívám víc a víc), tak s tím dospíváním se pojí nové nálože strachů. Strach vykročit z komfortní zóny. Strach z neznáma. Strach z neúspěchu. Strach z té tisíc a jedné drobnosti, které se mohou pokazit (a z nichž se pravděpodobně nenulový počet opravdu pokazí a my se s tím budeme muset nějak poprat).

A tak jsem ty tři uplynuvší roky jenom občas projížděla nabídky realitních kanceláři a snila, že jednou (až toto a až támhleto) si konečně najdu ten pravý prostor a vybuduju v něm to pravé Vílí doupátko, to místo z mých snů, ke kterému směřuju (minimálně ve své hlavě) už skoro deset let. Ale nikdy jsem to nedotáhla dál, než ke snění. Až do minulého měsíce.

Den po mých dvaatřicátých narozeninách jsem se ráno vstala a měla jsem pocit, jako bych se probudila z dlouhého spánku. Venku konečně po týdnech podmračeného mrholení vysvitlo sluníčko a já si najednou uvědomila, že čekání skončilo. Není žádné až. Není žádné jednou. Jediné, co mám, je TEĎ a žádné teď nebude lepší nebo horší, než tohle TEĎ. A v tu chvíli jsem opravdu skočila z útesu…

 

Střemhlavý let

…a pořád ještě letím. Vlastně šlo všechno ráz naráz. Tak rychle, že vůbec nechápu a jde mi z toho hlava kolem. 17.dubna jsem se rozhodla, že dost už bylo zvedání telefonů hladových zákazníků a čekání „až“ se něco stane. Chci jít svou vlastní cestou, tak jak si už roky slibuju. 21.dubna jsem se šla podívat na první prostor, který se mi líbil, ale nájem, který navrhli byl příliš vysoký. Tak jsem navrhla svou představu a druhý den mi volali, že se dohodneme. 28.dubna jsem podepsala nájemní smlouvu. Den nato dala výpoveď v práci. A od té doby jen lítám jak hadr na holi, abych 1.června mohla otevřít. Ale šťastný a nadšený hadr :)

Občas se nevěřícně podívám na tu horu krabic, která den za dnem roste v předsíni a uvědomím si, že se to opravdu děje. Pak mě popadne směs rozjásané radosti a šíleného strachu – říkám si, že jsem se musela úplně zbláznit a zároveň cítím, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, že další stání na místě, další čekání, už by bylo k nesnesení.

vílí doupátko

 

Šťastné „náhody“

A jako by na mě opravdu zasvítila šťastná hěvzda, mám po svém boku svoji skvělou kamarádku Lon, která si v části krámku zřídí svůj tetovací salón a je mi velkou oporou v celém tvořivém procesu. Další a další skvělí pomocníci se objevují jako na zavolanou, když je jich třeba – tu šikovné ruce kamaráda, tam kamarádka projektantka, která pomáhá dotáhnout všechny nutné úřední náležitosti, tuhle šikovný masér, který se nejspíš také se svýma kouzelnýma rukama stane součástí portfolia Vílího doupátka.

Je to šílené, je to nádherné a já padám a padám z toho neuvěřitelně vysokého útesu, z komfortní zóny, z čekání, z nudy a rutiny – a doufám, že můj znovuzrozený fénix, který se tak dlouho líně válel v popelu při tom pádu roztáhne křídla a ponese mě až za obzor, do budoucnosti, kterou jsem si vysnila.

Budu se moc a moc těšit na všechny, kdo do Doupátka zavítají a pomohou tento sen konečně uvést v život tak, jako tomu vždy mělo být.

Od 1. června na Václavské 16 v Brně. S láskou vaše letící Lúmennka

 

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

14 komentářů u „Přihořívá…hoří! Aneb o splněných snech a skocích do neznáma

  1. Záleží, kdo měl jakou práci. Já poslední roky hodnotím, že práce jsem měl fůru, homeoffice , jen jednou krátce náhle byl pokyn, ihned do režimu homeoffice, ale to se po několika dnech zjistilo, že to byl planý poplach a že v našem okolí ke kritickému kontaktu ( ohledně pandemie) nedošlo, prý nepřipadá v mé práci homeoffice v úvahu, tak jsem byl pořád pracovně v běhu.
    Města byla vylidněna i Praha. Dost značně. Život se někde zastavil , někde ne.

    Celkový dojem ale byl, že i velkoměsta se proměnila ve velké kulisy před natáčením filmu, kde herci ještě nepřišli, nebo natáčení skončilo a už se jen čeká na premiéru. Jen přírodu jaksi nezajímalo, co se v médiích o situaci tvrdí. Žila si dál.
    Po tom rozvolnění byl nejkrásnější nádech v lese na Moravě. Ty kopečky se zelení, potůčky, jehličnany, rozkvetlé stromy i keře. Láska, to je totéž , když se řekne příroda. Jedno obsahuje druhé.
    Myslím, že hodně lidí využilo čas doma všechno vyšperkovat. Autíčka vytunit, aby milá měla všechno hezky upravené a konejšivé, až se pojede na první výlety v novém světě, který si všichni vytvoříme, pokud ho nenecháme systémem ( který zkouší, kam až s drzostí lze zajít) znetvořit.
    Tak ať se daří v Brně na „Václaváku“, když ten pražský Václavák je po létech skoro k nepoznání. Ať se vrátí krev do žil v celém tom organizmu lidské společnosti.
    Každý ať najde tu svoji cestičku ke splnění svých přání, která rezonují se sny a přáními spřízněných duší, lidí se „srdcem na správném místě“.
    Daleko více z nás teď prožívá, jak drahocenné jsou chvilky , které strávíme spolu, lidé, kteří si mají o čem při západu slunce vyprávět.

  2. Zastavím se, jak se mi poštěstí znovu navštívit Brno. :-)

  3. jé, to zní suprově, moc ti to přeju, zvlášť když je mi jasný, kolik s tím vším musí být práce :) a souhlas, tenhle covid rok byl šílenej pro všechny, já taky mlela z posledního, teď už se to fakt po strašně dlouhý době začíná pomalu otáčet :) a taky se někdy třeba stavím :)
    Sarushef blog

  4. To je super, že bude zase možné tě navštívit a něco si u tebe nakoupit, přímo, ne přes neosobní internet. Konec tvého obchůdku v Typosu jsem skoro oplakal.
    Já se zase „za covidu“ naučil, jak udělat ze série obrázků (z presentace) a zvuku v mp3, natočeném mobilem, video. Zlatej Linux!

  5. Asi bych tam jel skoro hodinu. Tak záleží jestli některý den bude delší otvíračka.
    Makám prakticky stále. Ale někdy v létě by mohla být nějaká pauza.

  6. Držím palce a ráda se přijdu podívat, az budu zas někdy v Brně, mám tam cestu koncem června. :-)

  7. Pro dobré začátky, pár veršů, zpěvů, slov jen k inspiraci.
    Sice je to k mé milé, ale ostatním všem, aby neměli s tím práci.
    Tvořit básně, písně své, k radosti i pro legraci.
    Víle motýlí, jí píseň hrej:
    Buď mou inspirací, dávám ti svoji vděčnost.
    Ach jak jsem rád, že jsi na světě.

    Ukažme, že jsme vděčni za život a za lásku.
    Jako slunce na obloze, jde svou denní procházku.
    Jsem tu pro tebe, tak jdem. Vždyť se neloučím, jsme spolu zas a zase tu.

    Ty nemusíš si hrát na krásku, když světlem srdce oplýváš.
    Krásou věčnou život máš.

    Rozehřej své struny ve své duši. Tvému srdci lásky žití dej.
    Tu naši melodii rozdávej.
    Jdeš jemnými kroky, už roky. Jsi člověk, kdo to nevzdává.
    Tvé srdce miluje, lásku k sobě má a v kráse ji teď dává.
    Do mé dlaně svoji zas dávej.
    Na oblíbených místech v stromořadí s jemným větrem procházej.

    Opíráš se o náš strom. Když říkáš, tak pojď, jdem už dom.

    Svou sukní s větrem vlníš. O dlouhých dnech i nocích si sníš.
    Vypadáš, zas jako křehký obrázek, pojď, podám ti tvůj oblázek.
    Už nečekám smršť tvých otázek, když odpovědí všech našla jsi v mém, i ve svém srdci. Jsou světy dva a dvě srdce světů v jednom srdci.

    Kde vítr vál, tam ve slunci našli jsme ten pocit.

  8. Pardon spletl jsem si řádek mailu s řádkem pojmenování.

  9. Malý přídavek pro náladu návštěv vílího doupátka.

    Que l’amour ne s’éteint jamais…
    Krásou něhou oplýváš, svoje kroky v šanci dáš.
    V zemi míru čerpáš sílu. Teď mou lásku znáš.

    Jsi zemí živou, zahradou , kde květů plnost se skví.
    Kyticí růží , když v náručí mi sladce spíš.

    Och, jsme plni vlasů tvých, jak vln a třásní, naší láskou v srdci krásní.
    Slyš , jak naše buňky hrají, když ladí s písní , která hřeje a krásné city hladí.

    Září slunce, rozezní se gejzír nových písní.
    V rytmu ožívají nohy tvé , ty štěstí mít smí.

    Když jdeš ulicí, městem , vesnicí, naši lásku všude slyšet smíš.
    Až dva prsteny na billboardu uvidíš, pak už víš, že jsem ti blíž.
    Tvé lásce život dám, když na tebe se usmívám.

    Svou lásku si ber celou, v ní život si vychutnáš.
    Ten pocit znáš, kdy duše s duší lásku ví. Dveře svých snů otvíráš.

    Kde srdce dvě v jedno jsou, tam citů krásných prožíváš,
    které nikdy nezhasnou.

  10. Pro ty , kdo jdou kolem , by se dalo říct:
    Do veršů, písní, ukryl jsem tu lásku , o které si sníš.
    Když objevíš krásu ve svém srdci, pak najdeš ke slovům ten klíč.

  11. octomaník: Ludmilu Mojžíšovou znám, ale problém v početí miminka není v našem případě na mé straně :(

  12. Na cestě, přírodě blíž

    Letem světem, kroužíš světlem..Na lesních stezkách uvidíš.
    Střevíc v létě roztočíš, na mostech, kde stoupáš výš.
    Něhou s větrem, copánkem tvou víru nakreslíš.

    Pohyb, malbou tělem, v slunci , přikrytá pak šerem, na mou duši, zpěvy ptáků uslyšíš.
    Až se ráno probudíš, novým krokem, celým rokem, radost, štěstí Ty prožít půjdeš blíž.

    Do sametové louky vedou tvoje kroky.
    Kde svou lásku prožiješ si víc.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *