lughnasad

Pohanské rituály – Lughnasad

Lughnasad je šestým svátkem na Kole roku. Jmenuje se podle keltskéto slunečního boha Lugha, boha moudrosti i řemesel, válečníků i umělců, obilí i dobytka. Na jeho svátek jsou žně v plném proudu, všude se seče obilí a je třeba vzdát hold bohům za hojnou úrodu.

Svátek se slaví zhruba v polovině období mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností. Slunečního světla každým dnem ubývá a je proto třeba si jeho paprsky vychutnat naplno ve dnech plných oslav.

Naši předkové slavili tento rituál nejčastěji na polích, mezi sklizenou nebo dozrávající úrodu a symbolem Lughnasadu je proto obilí všeho druhu, ale i další úroda, v naší době třeba kukuřice, ale také různé letní ovoce. V tento čas se také konaly výroční trhy, zejména dobytčí, a nejrůznější soutěže, závody a zápasy.

lughasad

Lughnasad

Kdy: 1. nebo 2. srpna
Další názvy: Lammas, Lá Lúnasa, Gwyl Awst (irsky „srpnová oslava“), Apple Day
Symboly: obilí, chléb, nástroje na mlácení obilí, roh hojnosti, býk, dobytek, kopí
Pokrmy: chléb, ovesné koláčky, pivo, medovina
Byliny: bobulovité plody, dub, obilí, slunečnice, topolovka růžová, aloe, cesmína, slunečnice
Kameny: hnědý achát, jaspis, avanturín, citrín, peridot, sardonyx
Božstva: Lugh, Danu, Epona, Freya, Týr, Tailtiu, Brigit, Cerridwen, Nanna, Branwen
Barvy: zlatá, zelená, žlutá

Co se slaví

Lugnasad je pojmenován po jednom ze slunečních bohů, Lughovi. Jedná se tedy o svátek slunce, ohně a především sklizně, která je v tomto čase v plném proudu. Lidé se obracejí k bohům, aby jim zachovali přízeň a nepřišlo špatné počasí, bouřky a kroupy, které by úrodu znehodnotily.

V tuto dobu dozrává obilí, sklízí se pole a mlátí se zrní. Jedná se o první svátek sklizně, kdy lidé děkují bohům za úrodu a patřičně to oslavují. Z nového obilí se peče první chléb, který je posvátný a požehnaný.

Lughnasad je však svátkem hojnosti všeobecně. Ideální čas projevit vděčnost a požádat o požehnání ve věcech kolem majetku, domova, zaměstnání, rodiny i zdraví.

chléb

Jak se slaví

Z obilí a slámy se pro štěstí a bohatou sklizeň pletou panenky. Ty si pak lidé vystaví doma až do příští sklizně.

Pojídá se čerstvý chléb z prvního sklizeného obilí. Na sklizených polích se tančí, večer se zapalují ohně a pije na oslavu úspěšné sklizně, děkuje se bohům obětinami z úrody.

 

Dodnes přetrvalo

V některých oblastech se již touto dobou slaví dožínky. V České republice se pak již téměř dvě desetiletí slaví keltský Lughnasad velkým festivalem s koncerty, hudbou a tancem. Jeden bývá v Nasavrkách a jeden v Brně na hradě Veveří.

lughnasad

 

Rituál Lughnasad I.

(Zde uvedené rituály slouží pouze jako inspirace a není nutné je dodržovat slovo od slova, můžete si je libovolně upravit podle svého.)

Vztyčte oltář, zapalte svíčky a kadidlo a utvořte kruh kamenů. Na oltář navršte plody první sklizně, např. ovoce nebo klasy obilí. Na oltář se obvykle umisťuje také figurka Boha a Bohyně zhotovená z chleba či slámy. Zapálit můžete oranžovou, zelenou nebo žlutou svíci.

Odříkejte modlitbu za požehnání a přivolejte bohy. Poté proneste:

„Toto je čas první sklizně, v němž se nám plody přírody dávají, abychom mohli přežít. Takové je tajemství života, že jedno souvisí s druhým, a hledání dokonalosti nás nesmí zaslepit, abychom přestali vnímat, že nehledáme sami. Sám Bůh se nám dává, Wicca však neželí, neb i my se dáváme, aby jiní mohli žít. Bohyně září nad námi a naše srdce se plní radostí.“Zrušte kruh a začněte oslavovat. Následuje hostina a různé hry. Tradicí je také upečení chleba nebo placek z čerstvě namleté mouky na dřevu z jeřábu, které se pak rozdělí mezi účastníky oslavy.

Zdroj: Scott Cunningham – Kniha stínů

Rituál Lughnasad II.

V den svátku běžte do polí a natrhejte kytici čerstvého dozrálého obilí a lučních květin. Je-li již sklizeno, stačí sláma. Doma nebo někde venku na polích pak večer zapalte svíce a připravte oltář Boha a Bohyně, s figurkami z chleba či obilí. Můžete jej ozdobit květinami, kamením, moukou a sklizenými plody, ovocem, obilím apod.

Proneste díky bohům za sklizeň a za to, že v dalším roce bude co jíst. V duchu poděkujte za veškerou hojnost ve vašem životě, za všechny dary, které máte. Může to být rodina, práce, přátelé, peníze, střecha nad hlavou nebo i úplné maličkosti, jako dnešní dobrá večeře a po ní sklenka vína.

Z natrhaného obilí či slámy pak vytvořte slaměnou figurku a do jejích útrob umístěte lístek s přáním, které chcete, aby se vám splnilo. Položte ji do středu magického kruhu z mouky či kamenů a proneste:

„Bože, Bohyně, v tento čas hojnosti a sklizně, v čase slunce, léta a dobrého jídla, posílám vám po paprscích slunce svá přání, nechť se vyplní stejně tak, jako každý rok dozraje obilí. Tak se staň!“

Figurku ze slámy pak spalte a popel pošlete po větru.

slaměná

Krásné letní dny a hojnost v životě přeje Lúmennka

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

5 komentářů u „Pohanské rituály – Lughnasad

  1. Ano ano, právě dožínky jsme letos slavili po slovansku, jak se sluší a patří. Osobně tento svátek považuji za jeden z nejdůležitějších.

  2. Mě , nejen z toho vyplývá, že lidé odjakživa ve všech kulturách věděli, že vděčnost s dávkou pokory ( vděčnost vůči vyšší tvořivé moci, nikdy nebylo lehké pro lidi vyjádřit slovy to vyšší ) má velkou sílu. Zejména v době , kdy je hojnost přírody na vrcholu a je atmosféra , kde je dostatek pohody pro společenství lásky.

    A to vše v celé té atmosféře lásky a radosti zesiluje. Zesilují se společné myšlenky, na kterých se lépe dovedou lidé sladit. A v krásném prostředí toho všeho , na co budou celý rok všichni vzpomínat, vysloví svá přání, která jsou sladěna a ve vzájemní shodě ovlivněna tou atmosférou společných myšlenek zharmonizovaných prostředím plným lásky a dobré nálady.

    Silný okamžik, na silovém místě, nebo v nádherné atmosféře společnosti radujících se lidí vznikají zrození správných myšlenek. Tam je vhodné zhmotnit svá přání. K tomu lidé dělají různé úkony, nebo zosobnění, jakoby ztělesnění svých přání. Je to normální a přirozené.
    Dělají to tak všichni lidé na celém světě. I ti , kdo si to sami sobě přiznají i ti, kdo si neuvědomují, co činí.
    Vše je od myšlenek, přes slova, skutky a ztvárnění k uskutečnění. Celý ten proces se nejlépe děje, kde se společně lidé sladí , aby jejich přání byla ujednocena a byla nejvyšší pravděpodobnost , že nějakým , tím nejlepším způsobem se vše realizuje. Přitom nikdo stejně přesně nedefinuje podrobnosti, co a jak celý složitý vesmír provede. Ale bude to to nejlepší, co se může stát. Hodně vděčnosti, radosti a lásky. Lidé všech názorových skupin jednou pochopí, jak jsme utvořeni, každý svými slovy, svým způsobem vnímání a prožívání. Ale najdou všichni ten bod počátku, kde jsou si všichni rovni a mají se rádi. Najde se místo, kde se všechny vesmíry každého z nás prolínají.

  3. pokud něco dáváme na oltář jako oběť, dar nebo symbol, tak je to sice hezké, ale zcela zbytečné, protože co bůh od nás žádá abychom odevzdali je pýcha, závist a žárlivost, připoutanost, nenasytnost, zloba a žádostivost. lidé uctívali přírodu i její elementy, zvířata, symboly, mudrce, církve, ale ten největší objev, Ducha, který je uvnitř každého, zatím v sobě neprobudili, a vracejí se stále zpět k vnějšímu. k rituálům, falešným modlám, zemřelým prorokům a předkům, hvězdám atd. atd. přitom to byly jen milníky na cestě, které je jen zmátly. poznání ale na nikoho dlouho nečeká, vše má svůj vyměřený čas. a pokud ho promarníme, tak i to svoboda umožní.

  4. „mirku“, vidím, že se k mému nevyjadřuješ, ale jen pro jistotu říkám, že nic z toho, co zde uvádíš jsem na mysli neměl. Buď v pokoji.

    Ale ke tvému se vyjádřím. Já si myslím, že žádný bůh, ani Bůh po nás nežádá vůbec nic. Máme svobodnou vůli. Ale jsme nějak utvořeni a to nějak funguje. Někdy se formálně říká, že duch je uvnitř každého, ale už se častěji opravuje , že jsme duch, s dechem života. To my máme v rukou svět, všichni společně, my všichni – celé lidstvo. Vůbec nikdo za nás nic neudělá. A musíme si pomáhat. Vždy otevřeš řadu pojmů a napráskáš je dohromady. Takže se nedá konkrétně reagovat. Musel bych ti napsat celé knihy o těch pojmech. A pak se tě ptát, jak jsi to myslel. Našel jsem tě i na jiných stránkách, kde nediskutuji, kde jsi tříštil diskusi, s takovou pečlivostí, jako to děláváš tady.

    Jsme všichni živé lidské bytosti. Ale na slovíčkách se dělají jen zbytečné neshody. Proto nelpím na slovíčkách.
    Proto říkám, že slova nestačí , na věci duše.
    A nestačí slova vůbec na nic, kde si lidé, nebo někdo z nich, rozumět nechtějí. Kde jsou vyladěni na lásku, tam proudí komunikace krásně, i kdyby neměli dost znalostí, protože vzdělání může dělat domýšlivým, ale láska vzdělává.

  5. Cit.:“Co znamená Pagan?
    Slovo „pohanista“ v zásadě představuje dvě starověká slova: řecké řecké a latinské pohanské. Slovo „Řek“ – s občasným objasněním: „z hlediska víry“ – používají jak „oddaní starověkého náboženství“, když se chtějí identifikovat, tak i jejich odpůrci. V ústech křesťanů je tento termín zavádějící, protože se zdá, že pohrdavě spojuje pohanství s řecko-římskou kulturou, zatímco dlouho před 5. stoletím obě frakce obdivovaly a studovaly stejnou klasiku. Termín “Řek” měl ve skutečnosti hlavně negativní konotace. Od roku 212 nl jsou podle rozhodnutí Caracally všichni svobodní obyvatelé říše považováni za „římské občany“ …
    Ve 4. století charakterizace některých z nich jako Řeků znamenala jejich odlišnost od celku; pohané již nebyli „Římany“, již nebyli zákonnými dědici Impéria. Byzantinci je vždy nazývali „Římany“ a Anatolie pro Araby a Turky byla „Rumunsko“ (odtud název města na jeho východních hranicích, Erzurum). Řek se nazývá romiosini.
    Pokud jde o význam paganus, odkud pochází francouzská slova „paien“ (pohan), „paysan“ (rolník), je důsledně hanlivý a vytváří podivný sémantický problém. Nejlépe dokumentovaným významem slova se jeví význam „prostorový“. Řecká buržoazie na východě proto měla mít vesničany jako stejně smýšlející lidi na Západě, což by znamenalo, že existují dvě různé evoluční cesty.
    Je však těžké tvrdit, že města se na Západě pokřesťanšťovala rychleji než na východě. Římský senát, převážně aristokratický orgán, zahrnul mezi své členy velké množství pohanů až do konce 4. století našeho letopočtu, dlouho po zavedení termínu paganus s jeho náboženským významem, do právního slovníku, zatímco to není dodržováno nedostatek pohanských intelektuálů na Západě. Pravda je, že v západním křesťanství zůstalo náboženství cizinců po dlouhou dobu. Na konci 2. st. místní církev v Lyonu stále sestávala hlavně z řecky mluvících orientálů. Ale také papežské epitafy 3. století. byly napsány v řečtině.
    Tváří v tvář tomuto problému byl v roce 1899 německý učenec Th. Zahn – ve stopách Denysa Godefroye, komentátora Theodosiánského zákoníku ze 16. století – navrhl jako výchozí bod jiný význam pohanského, a to „občanského“, na rozdíl od „vojenského“, jak se v apologetických textech křesťanů 3. století často nazývá „Kristovi vojáci“. Bohužel tato křesťanská metafora, která patří k literárnímu nebo alespoň k rafinovanému jazyku, přestala být používána dříve, než se slovo paganus ve smyslu pagan vůbec začalo používat. Koneckonců, pokud v pozdní antice existovalo náboženství militaristické odchylky, byl to určitě mitraismus a ne křesťanství.
    Lidé toho místa
    Abychom se dostali z bezvýchodné situace, která vytváří vývoj, který je foneticky nezpochybnitelný, ale sémanticky nepochopitelný, musíme si položit otázku, jak může mít stejné slovo tři různé významy: „vesničan“, „občan“ a „pohanský“. Začněme prvními dvěma, které jsou také starší. V císařské společnosti se pohan nazývá obyvatelem pagusu, tj. Provincií (ve smyslu nejmenší správní jednotky), někým, jehož kořeny jsou tam, kde žije (na rozdíl od vojáka); takže je přirozené, že rolník je převážně pohan – i když tento termín, od dob Cicera, mohl také označovat buržoazii (ProDomo, 74). Pokud tento faktor spočítáme, vyjdou najevo některé podivné fráze.
    Když se perský básník se skutečnou nebo předstíranou skromností nazývá básníkem semipaganus, znamená to, že není rovnocenným členem bratrstva básníků (předmluva k satirám, s. 6). A když ji otec na epitaf své dcery chválí za to, že byla „věrná, mezi věrnými, pohanskými mezi pohany“, neznamená to, že jeho dcera přijala pohanství, ale že zůstala věrná svému původu.
    Pohané jsou jednoduše „lidé místa“, místní – města nebo provincie – ti, kteří zachovali místní zvyky. Naopak, mimozemšťané, „lidé odjinud“, xenomerité, se stávali stále více křesťanskými. Toto vysvětlení (navržené jiným Godefroyem, Jacquesem na počátku 17. století) odpovídá etymologii slova, která odkazuje na křesťanské spisovatele, kteří jej používali v novém smyslu; odpovídá také preferenci pozdně antických nežidů pro všechno, co patřilo k vlasti, dědictví jejich předků. Definuje pohanství jako náboženství vlasti v nejužším smyslu pro město a jeho provincii. Poskytuje také celou řadu pohanských praktik a přesvědčení.
    Upevňování těchto přesvědčení je někdy doprovázeno rafinovanou metafyzikou. Pro Proclus i Ibn Arabi „místo zanechává stopu na citlivém srdci.““

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *