počátek kruhu

Počátek kruhu – II.část

Tento příběh jsem napsala již před mnoha lety. Zrodil se během jediné noci plné inspirace. Odráží se v něm střípky mých vzpomínek na minulé životy a tvoří nedílnou součást příběhu mojí duše. Není důležité, jestli jsem někdy chodila po světě jako Alwë, hrdinka následujících řádků. Není důležité, zda nějaká Alwë, sidhe z Jiného světa existovala. Jsou to jen kulisy, obraz, který jsem načrtla v hlubokém meditativním stavu a který rezonuje s mojí bytostí.

Ráda bych vás jeho prostřednictvím zavedla do nejzazších koutů své duše a třeba ve vás rozechvěla struny, o nichž jste nevěděli, že na ně dovedete hrát.

Toto je druhý díl delšího povídkového cyklu, který jsem jako celek nazvala Kruh věčnosti a s kterým se následující dny budete moci na tomto webu setkávat. První část naleznete zde.

 

Počátek kruhu – II. část

Našla Telmetana, jak sedí v samotném srdci lesa. Cestou několikrát málem zabloudila, stezky byly zrádné, obrostlé kapradím a mechem tak tmavým, že se v zeleném přítmí zdál skoro černý. Prošla kolem mnoha vílích kruhů z hub a květin a víly na ni vesele mávaly, tančíce na větvích starých, lišejníkem obrostlých stromů. Ona je nevnímala, ztěžka kladla nohu před nohu a když konečně usedla vedle svého milovaného, oddechovala únavou. Cesta k Branám smrti jí vzala víc sil, než by čekala.

Telmetan seděl se zkříženýma nohama a očima hypnotizoval plochý kámen nad malým jezírkem vprostřed mýtiny. Ležela na něm dýka, spíš než dýka delší tesák, s ostřím tak nabroušeným, že by mohlo přeseknout vpůli vlas. Jeho čepel byla pokrytá složitými rytinami, v nichž se mísily pradávné ornamenty sidhe s runami a znaky, které Alwë nikdy předtím neviděla. Kov, z něhož byl nůž ukut, byl tou nejtmavší ocelí, černošedou s podivnými rudými odlesky. A čepel zpívala, na okraji mysli Alwë slyšela její píseň a už jen ta stravovala její duši a nutila ji uchopit jílec vrazit si jej do srdce. Někomu do srdce. Bezděky natáhla ruku a vzápětí ucukla.

„Tohle přece nechceš použít,“ řekla tiše a pevně Telmetana objala.

„Nechci,“ sotva slyšitelně vydechl a uchopil její ruce. Byly studené jako led.

„Lásko, zahoď tu proklatou věc, vrať ji tam, odkud si ji vzal a nebo ji zahrab hluboko do země, ale nepoužívej ji proti svému vlastnímu bratrovi. Svět lidí za takový zločin nestojí.“

Podíval se na ni těma nejsmutnějšíma očima a pak ji zlehka políbil na rty. „Miluji tě Alwë, miluji tě tak, jak jen náš lid dokáže milovat.“

„Já tebe taky,“ pokusila se usmát. Jemně ho pohladila po tváři. „Pro naši lásku. Pro lásku k tvému otci, k našemu lidu. Nepozvedávej ostří proti své vlastní krvi. A už vůbec ne tohle ostří.“

Dýka se matně zaleskla, jak na ni na okamžik dopadl paprsek slunečního svitu. Její píseň zazněla hlasitěji. „Je to jediný způsob, jak zabít sidhe. Náš lid neumírá snadno.“

počátek kruhu

 

* * *

 

„Tvůj bratr potřebuje lekci. Potřebuje cítit svůj oheň a zároveň lásku a něhu v srdci. Ale nepotřebuje smrt,“ Alwë se sevřely útroby, když si vzpomněla na včerejší noc, na chuť krve v jejích ústech, na bolest ve slabinách, které jí doteď pulzovaly při každém kroku. Nechtěla aby zemřeli, ani jeden z nich, a věděla, že kdyby Telmetan Beorlacha zabil, sidhe by jej dle svých zákonů nemohli nechat žít.

Políbila ho na rty, nejdříve zlehka, ale pak se její jazyk probojoval do jeho úst. Stiskl ji v objetí a polibek opětoval. „Lásko,“ šeptala, když jí rozepínal šaty a líbal ňadra se vztyčenými bradavkami. Když do ní vnikl, objala jeho boky nohama a sama si určovala rytmus. Ale kýžená extáze se nedostavovala, byl příliš něžný, příliš jemný, poznala oheň a teď se nedokázala spokojit s mořem, byť to bylo moře lásky.

Nechala svoji duši nadzvednout se z těla a propojit se s tou jeho. Konečně se cítila úplná, konečně její lůna zaplavilo vzrušení, po kterém toužila. Oddávala se mu a on zabořil hlavu do jejích vlasů, líbal jí na krk a šeptal do ucha své nejkrásnější: „Miluji tě.“

Když se oba prohnuli v křeči vyvrcholení, přitiskl ji k sobě a ještě dlouho tak leželi, spojení těly i dušemi, v objetí, které trvalo věky. Pak ji políbil a skulil se na bok do vlhkého mechu. Slunce mezitím ušlo po obloze veliký kus a západ začal rudnout. Držel ji za ruku a jejich prsty se donekonečna proplétaly, jako by tančily nějaký podivný tanec.

„Nezabiju ho. Nedovolím prokletému ostří, aby strávilo jeho duši. Je to můj bratr, moje krev,“ řekl nakonec, když už se les topil v šeru. Přitulila se k němu a spočinula hlavou na jeho rameni. „Ale už se ho nedotkneš,“ dodal po chvíli.

Zvedla se na lokti a usmála se: „Žárlíš?“

Překulil ji na záda. „Možná,“ i jeho tak dlouho ustaranou tvář rozjasnil úsměv, než se na ni vrhl a znovu ji pomiloval.

„Měli bychom jít,“ řekl, když ležel na jejím rameni a ztěžka oddechoval. „Chci tu hroznou věc vrátit tam, kde jsem ji vzal. Do sklepení pod palácem mého otce. Ať tam třeba spí navěky.“

Políbila ho do vlasů. Chtěla mu věřit, chtěla se radovat, že zažehnala hroznou událost, ale její srdce tlouklo jako splašené a strach se jí zahryzával do žaludku. Něco nebylo v pořádku. A nůž zpíval a zpíval.

vílí kruh

 

* * *

 

Les tonul ve tmě, ale sidhe přesto nacházeli jistou cestu pěšinami. Vílí kruhy zeleně fosforeskovaly a tu a tam zahlédly víly a skřítky, jak tančí na neviditelnou hudbu a z kalichů květin pijí do dna. Smáli se a poletovali, bezstarostní, svobodní.

Na mýtině, kde se včerejšího večera oslavovalo, byl také čilý ruch. Nehrála hudba, necinkaly poháry, ale už zdálky slyšeli bouři mnoha hlasů, nad nimiž převyšoval jediný. Telmetan zaskřípal zuby a pevně stiskl balík, zabalený v plátně. I přes látku cítil, jak se Prokleté ostří chvěje a pálí ho do dlaně. Chtěl louku obejít, ale seznal, že přesto míří přímo do jejího středu. Alwë vyskočilo srdce až do krku a na třesoucích se nohách pospíchala za ním.

Beorlach stál ve středu mýtiny, přesně jak předpokládala. Co ale nečekala, byla lidská žena, kterou svíral za vlasy a ona byla tak rozechvělá strachy, že nebyla schopná křičet. Její oči těkaly sem a tam se zorničkami rozšířenými hrůzou. ,Má oči jako mladá dívka,‘ uvědomila si Alwë a přesto vypadala jako žena pár let před tím, než ji definitivně dožene stáří. Pak jí to došlo – čas v Jiném světě plyne jinak, než ve světě lidí a tahle žena toho byla živoucím důkazem. Stárla téměř před očima a od smrti stářím ji již nedělily roky, ale pouhé hodiny.

Beorlach držel její vlasy a stahoval jí hlavu dozadu, takže její bílé hrdlo bylo obnažené a Alwë zdálky viděla tepnu, která jí pulzuje na krku v rytmu splašeného srdce.

„Vidíte ji? Pár hodin prodlévá v našem světě a ten postupně ujídá z jejího těla krásu a mladost. Stačí pár chvil a její tělo se rozpadne na prach a její kosti vybělí slunce Jiného světa. Jediný den v našem životě a tahle žena bude mrtvá. Vidíte jak jsou slabí, tihle lidé, které mnoho z vás ještě brání? Slabší než my – nestárnoucí, věční, mocní. A přesto vládnou na zemi místo nás. Pojďme si v krvi a ohni vzít, co nám patří. Ohněm našich srdcí zapálíme jejich svět a staneme se jeho svrchovanými vládci, tak jak tomu mělo být už dávno,“ Beorlachovy oči se leskly, jako by měl horečku. Až teď si Alwë všimla, že v ruce svírá nůž.

„Dost, bratře,“ Telmetanův hlas rozťal vzduch a všichni sidhe na mýtině pomalu ztichli. „Nech tu ženu jít.“

„Bratře,“ Beorlach to slovo skoro vyplivl. „Ty už nešoustáš s Alwë, ale zalíbily se ti lidské ženy?“

Pár sidhe se nervózně zasmálo.

„Koho šoustám, po tom ti nic není,“ jeho hlas byl studený jako jeho pohled, který upíral na bratra. „Víc by ses měl starat o sebe, bratře. A o to, co poslední dobou děláš s naším lidem. Prý vytáhnout do války. Odkdy je válka se slabším nepřítelem bojem? V mých očích je vraždou.“

„Ve tvých očích je vraždou i když zašlápnu motýla nebo podřežu krk kuřeti, které si opeču k večeři,“ ušklíbl se Beorlach. „Jsi příliš jemný, příliš slabý a tvůj oheň skomírá. Možná proto se to Alwë víc líbilo se mnou, než s tebou.“

Alwë čekala, že se na něj Telmetan vrhne, ale on zůstal ledově klidný stát. Beorlach byl na kameni o dvě tři hlavy vyšší než jeho bratr a podle toho na něj také shlížel s ironickým úsměvem na rtech.

„Alwë je svobodná žena a může si dělat, co chce stejně jako všechny ženy sidhe. Ale ta žena, kterou držíš, je smrtelnice a pochybuji, že s tebou šla dobrovolně. Nech ji jít. A zanech touhy po krvi lidí. Až přijde čas, zase budeme vládnout na zemi, ale teď bohové chtějí jinak.“

počátek kruhu

 

* * *

 

„Bohové,“ vykřikl Beorlach a zasmál se ochraptělým smíchem. Pak upřel oči na bratra. ,Stejné, šedomodré oči. V jedněch chlad, který přesto pálí. V druhých světlo hvězd. A v obou nenávist.‘

„Bohové nás nikdy nezajímali, proč by měli teď? Máme své vlastní zákony a naši nejstarší jsou stejně mocní jako bohové.“

„Třeba naše matka?“ zeptal se Telmetan a ta otázka zazněla, jako když kladivo zazvoní o kovadlinu.

„Třeba ta,“ Beorlachův úsměv roztál a ústa se mu semkla v úzkou čáru. „Ale kde je královně Titanee konec. Náš otec spí na svém trůnu a sní sny o časech Počátku. Naše matka se ztratila hluboko v lesích, daleko za mlhou, před tisícem let. Chceš je snad požádat o radu, bratře? Víš dobře, že když se naši rodiče nechali pohltit Jiným světem, v podstatě předali vládu mě. A já říkám, že vytáhneme do boje, dobýt si lidský svět.“

Davem to zašumělo. Telmetan zasel do srdcí sidhe pochybnosti. A vyděšená žena tomu jen přispívala. Válka bylo něco, co rozpalovalo oheň jejího lidu. Ale vraždění nevinných bylo krutostí, kterou si již nebyli tak jistí.

„Ne,“ řekl Telmetan. Na víc se nezmohl. Alwë věděla, že to není strachem z jeho bratra, ale tím, že bojuje s voláním Prokletého ostří. ,Jak dlouho ta hrozná zbraň nestrávila něčí duši?‘

Beorlach si to ale vyložil jinak. „A jak mi v tom zabráníš, bratře?“ jedovatě se usmál a pásl na strachu, který měl Telmetan vepsaný do tváře. Když se jeho bratr nepohnul, chytil ženu pevněji a vykasal jí sukně. Pokusila se bránit, ale Beorlach byl mnohem silnější než ona. Rozšněroval si kalhoty a vestoje, nahoře na kameni ji znásilnil. Křičela a tak jí těsně před svým vyvrcholením, podřízl hrdlo a teplá krev mu zaplavila ruce, když se prohnul v extázi.

Alwë se na to nechtěla dívat, ale nedokázala odtrhnout zrak. Slabinami jí proti její vůli projela vlna vzrušení a ona cítila, jak vlhne. Srdce jí bilo v hrudi, až se bála, že jí musí prasknout žebra. ,Všichni prožívají to samé.‘ uvědomila si. Za starých časů sidhe lidi zabíjeli, mučili je a znásilňovali, pro pobavení a pro rozptýlení nudy jejich dlouhých životů. Bezcenné, pár let žijící lidi, nepovažovali za sobě rovné. Ale přesto jim pak ustoupili, když v jejich srdcích po tisících let zvítězila moudrost nad chtíčem. Byli už všichni staří a viděli věci, které se jim navěky zapsali do duší. Proto odešli za svůj Závoj a nechali zemi lidem. Už neměli chuť o něj bojovat. Neměli chuť na nic, zmoženi staletími. A Beorlach je dokázal probudit a sidhe zase začali toužit. Po boji, po krvi, po vášni.

,Žijeme příliš dlouho na to, abychom byli milosrdní. To je úděl lidí,‘ proběhlo Alwë hlavou v pár úderech srdce. Pozorovala Beorlacha, který pustil mrtvolu ženy na zem a ruce od krve si otřel o kabátec. Dav byl tichý, jako les před bouří. Telmetanovy oči plály hněvem. Ve všech se mísila moudrost s krutostí, touha s únavou, hněv se zármutkem, vzrušení se strachem. Jen Telmetan měl jasno.

Pomalu rozbalil plátno a uchopil do ruky jílec prokleté zbraně. „Vyzývám tě na souboj, bratře. Kdo zvítězí, povede náš lid. Ty do vraždění, které jsme odložili před tisíci let. Já do moudrosti, kterou jsme dosud nebyli schopni pochopit.“

Beorlach na chvíli ztratil rozvahu, když zaslechl píseň zbraně, která lačnila po jeho duši. Ale pak kývl na souhlas a kdosi z davu mu podal jeho meč. „Meč proti dýce, taková je moje nabídka, bratře.“

„Přijímám,“ kývl Telmetan a oba tasili zároveň.

„NE!“ vykřikla Alwë, ale její hlas zanikl v hučení davu.

počátek kruhu

 

* * *

 

Sidhe obstoupili bojující v těsném kruhu a překřikovali se jeden přes druhého. Alwë si prodírala cestu davem. „Lásko, přestaň, dokud je čas!“ volala přes hlavy sidhe, kteří nadšeně sledovali boj, ale nikdo ji neslyšel. Všichni jako by se opili krví a oheň v jejich srdcích plápolal jako hranice, vztyčená na počest jejich lidu. Alwë cítila jejich myšlenky a hlava se jí točila. Něco v ní chtělo plenit lidský svět, protože věděla, že na to mají právo. Ale její druhá část ronila hořké slzy a toužila se ztratit v hlubokých lesích a nikdy nenalézt cestu ven, tak jako královna Titanee. Ve všech probíhal tento boj a rozhodnout ho měla smrt jednoho z bratrů.

Alwë se zalily oči slzami. V náhlém poznání si uvědomila, že je miluje oba. Každého jinak a přece stejně. Chtěla je oba sevřít v náručí a utěšit jejich rozbouřenou krev. Dát jim lásku, kterou náhle její srdce přetékalo. Vyléčit Beorlachovu temnou duši a rozpálit Telmetanovo zadumané srdce. Nemohla dopustit, aby kterýkoli z nich zemřel. Ucítila na krku ledovou ruku bohyně smrti. Znovu vyrazila kupředu, až si probojovala cestu na kraj davu.

Bratři stále kroužili kolem sebe a jen tu a tam provedli krátký výpad, který ale soupeře nemohl ohrozit. Beorlach se pohyboval s chladnou grácií šelmy, rychlý a elegantní. Telmetan svíral dýku nejistýma rukama, ale ranám svého bratra uhýbal mrštně. Pak náhle Beorlach prudce vyrazil a naznačil sek na bratrovu hlavu, ale v poslední chvíli meč stočil a sekl mu po na okamžik nechráněném rameni. Alwë se málem zastavilo srdce, ale v poslední chvíli se zalesklo Prokleté ostří a Telmetan ránu odrazil.

A zase nekonečné kroužení a výpady čím dál ostřejší a prudší. Telmetan ustupoval a kryl se krátkou dýkou, ale Beorlach byl rychlejší a měl výhodu dlouhé zbraně, takže bratra stále zatlačoval dozadu. Dav se otevíral, aby jim poskytl prostor. Mýtina nakonec úplně ztichla, nikdo už nevolal, nepovzbuzoval a srdce všech sevřel podivný strach. ,Kam lid sidhe dospěl, když bratr pozvedá zbraň proti bratrovi?‘ Byly to už celé věky, kdy sidhe válčili mezi sebou, kdy se kmeni krále Éberona povedlo vyvraždit všechny ostatní a hlavy ostatních jedenácti králů byly nabodeny na kůly před jeho palácem. ,Povstali jsme z krve, ale naučili jsme se moudrosti. Jak ji můžeme zase zahodit?‘ ptala se Alwë sama sebe, zatímco rozšířenýma očima pozorovala boj.

Beorlach zahnal Telmetana téměř až k okraji mýtiny. Jeho seky byly stále prudší a jeho čepel už dvakrát škrábla bratra do ramene, takže měl kabátec rudý krví. Alwë cítila jeho strach a vyslala k němu svoji myšlenku. „Miluji tě.“

Na okamžik k ní stočil zrak a Beorlach toho využil, aby mu sekl směrem po krku. Pak už se dělo vše strašně rychle. Telmetan zachytil jeho pohyb koutkem oka a stočil se tak, že Beorlachův meč jen proťal vzduch. Síla jeho úderu jej pootočila a Telmetan vyrazil. Dýka sama jako by vedla jeho ránu a její zpěv byl nesnesitelný, když se černá ocel zanořila do Beorlachova břicha. Překvapeně se zadíval na bratra, jako by nevěděl, co se stalo, a levou rukou stiskl jeho dlaň, svírající jílec Prokletého ostří. Pohlédli si do očí a z Telmetanova koutku skanula slza. Jediná.

měsíc

 

* * *

 

„Prokleté ostří,“ zaznělo davem. Všichni zbraň poznali až teď, omámení jejím kouzlem, protože jinak by nedovolili aby k souboji došlo. Od bratrovražedných bojů za Zlatého věku sidhe, od smrti jedenácti králů, bylo zakázáno tyto zbraně používat a většina jich byla zničena. ,Bohové, proč ne všechny!‘

Trestem za použití Prokletého ostří byla smrt.

Beorlach stále hleděl do očí svého bratra, když ucítil, jak se mu útrobami rozlévá chlad. Tkáň kolem rány začala černat a temnota se rozlévala po celém jeho těle. ,Teď nebo nikdy,‘ uvědomila si Alwë a vyslala svoji myšlenku k Beorlachovi. Odvrátil pohled od svého bratra a zahleděl se na ni. Silou vůle se ponořila do jeho očí a dotkla se jeho duše. „Pojď,‘ šeptala v duchu. „Pojď nebo zemři. Navěky.“

Jako po žebříku šplhala Beorlachova duše k ní. Ztěžka opouštěla tělo, stravována prokletou zbraní. V jeden okamžik se Alwë zdálo, že je již příliš pozdě, když do ní narazila neviditelná síla a ona spadla na záda. Cítila v sobě stravující žár, jako by jí hořelo srdce. Beorlachova duše se v ní zmítala, svádějíc souboj s její vlastní. Zatmělo se jí před očima a přemohlo ji dávení. Všichni sidhe byly zaujati proměnou Beorlachova těla, kterým postupně jako kořeny stromů prorůstala temnota, takže si málokdo všiml jeho náhle vyhaslých očí. Alwë klečela mezi nohama ostatních a zvracela do trávy. Musela pryč, dříve, než si toho Telmetan všimne. Dříve, než se ji Beorlachova vzpouzející se duše pokusí ovládnout.

Po čtyřech se vydala na cestu, příliš slabá, aby se mohla zvednout na nohy. Pár sidhe si jí všimlo, mysleli si, že se jí udělalo špatně z pohledu na černé šlahouny, požírající Beorlachovo tělo. Nebyl to vskutku pěkný pohled, ale Alwë se neohlížela. Nechala se vytáhnout na nohy a vrávoravě zamířila k lesu.

Ztratila se mezi stromy a potácela se od jednoho k druhému, hledajíc u nich podporu. Mířila co nejdál od mýtiny, ale s každým krokem ji opouštěly síly. Beorlachova duše v ní hořela tak strašlivým plamenem, až měla pocit, že tu její sežehne na popel. Cítila, jak upí, zraněná Prokletým ostřím, zmítala se v agonii a nevěděla, co se s ní děje. Zkusila ji pohladit tou svojí, ale jakmile se jí dotkla, ucukla. Příliš bolesti, příliš nenávisti a jen hluboko pod vším tím ohněm, slabé chladné světlo hvězd naděje.

„Morrigan,“ zachraptěla, když ji souboj duší vyčerpal natolik, že málem ztratila vědomí. Zhroutila do kapradí a znovu začala zvracet. „Morrigan!“ vyčerpaně dávila žaludeční šťávy a celá se chvěla. „Morrigan, kde jsi?“

„Třikrát jsi zavolala a tak tu stojím, Alwë z rodu sidhe,“ hlas bohyně drásal jako kov škrábající o kámen. „Cítím, že mi neseš duši. Ale tohle je duše sidhe a ty nepatří do mojí říše. Víš, co se s ní stane, když mi ji daruješ.“

„Bude smrtelný,“ zachraptěla Alwë a pokusila se vstát, aby se před bohyní neplazila po zemi, ale nohy ji zradily a svět potemněl. Celá se třesoucí se udržela při vědomí.

„Ano, to bude. Duše sidhe jsou silné a jejich lidské životy krušné a krátké, víš to Alwë?“

„Vím,“ přikývla a přemohla nutkání zvracet. „Ale je to lepší osud, než úplně zmizet, než být stráven a zničen.“

„Myslíš?“ bohyně se pobaveně zasmála a její smích byl jako štěrk, sypající se po srázu.

čarodějka

 

* * *

 

Morrigan natáhla k Alwë ruku a zvedla jí bradu nahoru, takže se jí dívala do očí. Oči bohyně byly temné, jako hluboké jámy, do kterých nikdy nezasvítí světlo slunce ani hvězd. Najednou chtěla couvnout a nenechat do nich spadnout Beorlachovu duši, jako bezmocnou hadrovou panenku, ale věděla, že nemá na výběr. Dvě duše v jednom těle nemohou žít a dříve nebo později by jedna strávila druhou. A nebo by jej strávilo Prokleté ostří, kdyby vrátila duši zpět do těla, z kterého ji vytáhla. Zhluboka vydechla a nechala Beorlacha jít. Byl to pocit, jako by pustila ruku člověka, který visí z útesu. Cítila, jak se propadá do černé hlubiny očí bohyně a mizí v prázdnotě. ,Ale bude žít.‘

„Udělala jsem, co si chtěla, Alwë z rodu sidhe a teď chci svoji odměnu. Co mi dáš na oplátku?“

„Ještě jednu duši si musíš vzít, Morrigan,“ Alwëin hlas byl zastřený, ale žaludek se jí už uklidnil a byla schopná opatrně vstát. I přes slabost vyslala svou duši k mýtině, kde již Beorlachovo tělo zmizelo pod temnou záplavou a pomalu mizelo ze světa. Nikdo neviděl vyhaslé oči. Nikdo, kromě Telmetana, který pořád stál na místě a svíral jílec zbraně, kterou zabil svého bratra.

Znal svůj osud. A nebál se ho. Věděla, že myslí na ni. Na její varování, na její lásku. A na to, že zachránila duši jeho bratra před zničením. Nenáviděl ji za to a miloval zároveň. Svou duší se zlehka dotkla jeho. Pomalu přikývl a pustil Prokleté ostří, které s tichým žuchnutím padlo do trávy. Ostatní sidhe jej chytili a spoutali, ale on se nebránil. Vedli ho přes mýtinu směrem k paláci jeho otce, který nad ním bude muset vyřknout soud. ,V jeden den přijde o oba syny.‘ Někdo sebral ze země dýku a zabalil ji do plátna.

V tu chvíli Alwë sklouzla zpátky do těla a vyčerpáním opět padla na zem. „Vezmu si i jeho duši, Alwë Turambawen,“ přikývla bohyně.

„Půjde s tebou dobrovolně,“ hlesla Alwë a chtěla znovu vyslat svou duši k Telmetanovi, aby se s ním mohla rozloučit, ale byla už příliš zesláblá. Přesto si dokázala představit, jak se jeho tělo náhle zhroutí k zemi a úplně slyšela dunivý zvuk, když jeho duše vstoupila očima bohyně do říše smrti a její brány se za ní zavřely.

„Dvě duše sidhe jsi mi dala, ale ani na jednu jsem neměla právo a král Éberon mi to nikdy nezapomene. Co mi dáš na oplátku za moji pomoc?“

„Cokoli budeš chtít, bohyně,“ řekla Alwë pomalu a do uší se jí zařízl Morriganin smích. Pak bohyně dlouho mluvila a Alwë naslouchala. Když skončila, Alwëino srdce svírala ledová ruka. Bolest jí zaplavila útroby a ona si uvědomila, že přesto, že její milovaný bude žít, už nikdy ho možná neuvidí. ,Ani jeho bratra,‘ s tou myšlenkou ji proti její vůli píchlo u srdce.

Přesto vstala a vzhlédla k bohyni. Její tvář byla strašlivá, ale ji neděsila. Neděsilo ji už vůbec nic. Pomalu přikývla. „Staniž se,“ řekla a bohyně ji přikryla svým pláštěm, pod nímž byla jen prázdnota.

Rudozelené šaty zašustily na mechu a bledá útlá ruka sevřela kmen stromu. Mohla by tomu zabránit, kdyby chtěla, měla tu moc, ale vlákna osudu byla dnes zpřetrhána již příliš a malé dobro mohlo napáchat velké zlo. Po bledých lících jí skanula slza a když dospěla až k rudým rtům, chutnala slaně. Už neznala tu chuť, neznala slzy a dříve, než mohla skanout další, zapomněla, že umí plakat. Jen tam stála a pozorovala již prázdný lesní palouk, porostlý kapradím, a její ruka na kmeni stromu se lehce chvěla. Trvalo dlouho, než se královna Titanee otočila a odešla mezi stromy tak tiše, že se nepohnul ani list. Ani jednou se neohlédla.

počátek kruhu

Na navazující pětidílný povídkový cyklus Kruh věčnosti se můžete těšit za týden.

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *