mít rád

Neřešit. Mít rád. Aneb proč je někdy dobré plakat nad rozlitým mlékem.

Vztekáš se. Jsi smutná. Naštvaná. Zoufalá. Pláčeš. Slzy ti stékají po tvářích. Máš pocit, že všechno je úplně na nic.

Přichází tvůj muž. Objímá tě. Hladí. „Neplač,“ říká. „To vyřešíme. Uděláme to takhle…“

Předestírá ti plán. Navrhuje řešení. Jsou rozumná, logická. Ale tebe neuklidňují. Necítíš se lépe. Zlobíš se na něj, ale vlastně nevíš proč. Má přeci pravdu. Není to tak hrozné. Sbalíš svůj smutek, frustraci i vztek do malé kuličky a tu zatlačíš hluboko do svého těla. Jsi rozumná. Už nepláčeš. A přesto cítíš, že je něco špatně…

mít rád

 

Emoce versus rozum

Poznáváte se v tomto příběhu? Každá jsme to někdy zažila, od rozbitého hrníčku po vyhazov z práce, od nefunkční varné konvice po hádku s rodiči, od toho, že došel čaj, po vážné onemocnění v rodině. Pamatuji si, jak jsem mnohokrát přišla za svým mužem se slzami, schoulila se mu do náručí – a pak to najednou skončilo hádkou.

Pak jsme jednoho dne narazili na kapitolu v knize Rádce pravého muže od Daniela Deidy a prožili ohromný „aha moment“.

Když je žena v emocích – nenavrhujte řešení situace. Emoce a racionalita na sebe nemilosrdně narazí.

Nechejte ji emoce vyjádřit, počkejte. Nic neříkejte. Jen buďte. Řešení počká.

objetí

Těch pár vět nám hodně změnilo život. To uvědomění, že byť jsme velcí dospěláci, někdy prostě potřebujeme chvíli jenom tak fňukat.

Potřebujeme se na chvilku ponořit do svých emocí. Nechat je plynout. Nepotlačovat je. Nesoudit.

Někde v koutku své racionální mysli samozřejmě víme, že to není tak černé a že to nakonec zvládneme vyřešit. Ale teď ne. Teď to potřebujeme jen prožít.

A zdaleka nešlo jen o mě a mé slzičky. I muži totiž mají občas své dny (a děti jakbysmet). A tak když manžel přijde z práce se špatnou náladou, vím, že nemá cenu mu nabízet jiný pohled, ani ho chlácholit. Prostě ho nechám v emocích, vyzuří se, vyfňuká a bude zase dobře. Už na to také máme kouzelnou formulku: „Neřešit. Mít rád.“ :)

srdce

 

Plakej, to bude dobré

Už od mala jsme zvyklí na věty: „Neplakej, to bude dobré.“ „Pláčem nic nespravíš.“ „Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem.“

Jenomže tyhle věci nás učí jen potlačovat emoce, zavírat je do koutku duše, kde se krčí jako temné stíny, které kdykoli můžou vyletět ven a tropit neplechu. I po letech.

Náš pláč samozřejmě mléko do rozbitého hrnečku nevrátí. A opravdu nakonec všechno bude dobré. Ale teď ještě není. A máme právo to cítit.

mlíko

Jakmile se jezero emocí vyleje a oči vypláčou do sucha, může na jejich místo v klidu nastoupit rozum.

Rozum, který v klidu posbírá střepy, hadrem vytře podlahu a skočí do krámu pro nové mléko.

Když najdeme rovnováhu mezi emocemi a rozumem, když oběma popřejeme sluchu tehdy, kdy jsou potřeba, najdeme vnitřní klid. A nehrozí, že až příště rozlijeme mléko, uvidíme v něm všechna rozlitá mléka před ním a ven se začnou drát všechny nevyplakané slzy.

Když přijdou emoce – zastavme se a neřešme. Když pak začneme řešit, nebudou se už nám plést do cesty. Dovolte to svým ženám, svým mužům, svým dětem. Dovolte to sobě.

S láskou Lúmenn

ruce

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

1 thought on “Neřešit. Mít rád. Aneb proč je někdy dobré plakat nad rozlitým mlékem.

  1. Jo, problém je jako rozvířená hladina vody. Hladina se musí nejdřív ustálit, pak vyvstávají myšlenky , říct si je nahlas. Ten druhý naslouchá a poskytuje zpětnou vazbu. Nikoliv zrcadlení, které je vždy deformované. Zrcadlením se z problému nelze vymotat nikdy.
    Z problému se lze vymotat prožitkem emoce, ustálením hladiny , postupným uvolňováním bublinek nahoru na hladinu, partner či partnerka ( jste li muž , nebo žena), pomáhá definovat pak až ty stoupající bublinky, kdy již problém necháváte odeznívat, vyšumět ( ne ve smyslu vykašlat se na to).
    Ten z partnerů, kdo problémem prochází, tak ten si rovná řešení, tak jak samovolně vyvstává z podvědomí a vnímavosti na povrch. Ten z partnerů, kdo problémem prochází pozoruje s nadhledem, co podvědomí promítá. A protějšek, manžel/manželka, pak je zpočátku jen citovou oporou, soucítí a poskytuje přítomnost.

    Až se objevují „obrazy“ variant řešení , střípky informací, které přicházejí na mysl, tomu z nich, kdo problémem prochází, tak druhý z páru činí chápavou odezvu, kde nepředkládá hned hotová řešení, ale v částech, kde pociťuje, že je očekáváno větší naslouchání a jsou kladeny jakoby otázky , sobě nahlas, pak může napomoci přidávat pohledy, zkušenosti. Protože ten , kdo problémem prochází, jednak je v té chvíli oslaben a některé pohledy v té chvíli nedokáže jako by zaostřit „fokusem“, „zoomovat“,“ švenkovat“ na jiné části okolností.

    Někdy pomáhá partner rozkoukat se až se hladina ustálí. Když je naslouchající v oblasti, které moc nerozumí a nemá více zkušeností v tom, pak postačí odezvy ve smyslu principielního přiklánění se. Odhadnout model situace a brát na zřetel,že může být i jiný model, který neznáme oba (lidé v páru). Pak to po rozkoukání nechat uležet a v uvolnění mysli přijde člověku na mysl řešení samo.
    Je důležité si uvědomit , že po ustálení hladiny ve fázi rozkoukání, po „odšumívání bublinek“, je potřeba neočekávat , že se hned dohodnou na konečném řešení, nebo vůbec nějaké hotové řešení spolu navrhnou, ať jeden nebo druhý. Jen si nastíní vstupní data, aby mysl , až bude uvolněná sama nabídla skutečné možnosti, které se otevírají až člověk nabere síly, potom, co v něčem plaval a „odpočívá na pláži“, po první záchraně před utonutím v slzách, která asi nejlépe probíhá jednoduše pouhou souhrou srdcí, vyladěním „obou hudebních nástrojů“ na stejnou tóninu, ve smyslu jsem tu s tebou.
    Až pak si pomalu začne pobrnkávat na strunách , kdo se právě vyplakal, a jeho souznějící protějšek k akordům doplňuje harmonii svými tóny ke vzájemné, společné konzonanci.

    To je v dobrém vztahu. Ve vztahu, kde jeden má silné problémy z dětství, snaží se je projektovat do partnera/partnerky. Ubíjí sebe i nevinného partnera/partnerku. V horším případě ještě řekne, že ten vztek vybíjí na tom druhém, protože to ve skutečnosti chce někdo jiný, nebo třeba , že to chce dítě, nebo zvířátko. Projektuje své problémy přes někoho jiného, vkládá je jako by do někoho jiného a toho pak předsouvá jako štít. Eventuelně se rozčiluje, že někdo jiný něco řeší, ale přitom řeší jen ta osoba sama a v krajním případě organizuje celý „herecký tým“, aby pořád „řešili“, ale ne přímo, jen podsouváním scénáře, posunuté reality, sestavené ze skutků, které se ve skutečnosti neodehrály. Ale jsou ty pseudoskutečnosti domyšlené, jen z traumatických zkušeností z dětství, té osoby, která problémem prochází a nemá žádnou snahu si připustit, že jsou jiné varianty skutečnosti, jiné příběhy, jiné životní zkušenosti a zážitky, jiné poznatky, jiná data, a existují jiné vztahy, či jiný význam slov a vět ve zcela jiném příběhu.

    Někdy , aby se člověk , nebo společnost dostala dál, potřebuje aspoň na okamžik, jakoby rozbít celou svoji realitu a poskládat znovu tak, jak to doopravdy člověka a všechny, kterých se to dotkne, posune na daleko příznivější, vyšší úroveň a ke spokojenosti jednotlivců i kolektivu. Člověk nemusí bořit své hranice, aby se dostal z manipulativní šablony. Nejde o závislost na někom nebo na něčem. Nejde o lpění. Člověk si může ponechat své zásady, jen potřebuje zvolnit, otevřít se a s nadhledem , se jakoby povznést nad problém. Protože, aby problém odezněl, je potřeba vědět, že ačkoliv zraňuje, tak ve skutečnosti není skutečný. Je to jen vytvořená iluze nevhodnou manipulací v mezilidských vztazích, nebo něco není uděláno podle dohod a nedojasněné souhry představ o celku.

    Když je láska jediným, opravdovým, pevným referenčním bodem vesmíru, pak ty poletující otravné mušky problémů jsou jen mravenčení na obrazovce televizoru s utrženou anténou. Splašily se, protože nemají čitelný signál. Jsou bez napojení. A ten pevný referenční bod, který je nekonečně malých rozměrů a nekonečně velkého významu, obsahuje pravdivý a čitelný „signál“, který má intenzitu nad všechen šum.
    S takovým odstupem signálu od šumu se utváří obrovský a jasný obraz, velký jako v letním kině, kde jsou dva a drží se za ruce a nic jejich lásku nepřemůže.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *