Moje cesta za Poznáním – část III.

V minulé části (k přečtení tady, tahle na ni přímo navazuje;)) jsem mluvila o věci, která se stala mě a Finnovi v srpnu roku 2007 a která nás oba pak na dlouho poznamenala. Šlo o rituál, který se nám tak trochu vymkl z rukou:)
Finn mi s tím rituálem chtěl udělat radost, připravoval ho dlouho a krom toho, že nás měl spojit duchovním poutem, měl nám také přivolat duchovní ochránce – mě v podobě vlka, Finnovi v podobě draka. Jenomže tehdy jsme ani jeden netušili, že Finn se osudně spletl v kreslení symbolů na prostěradlo, na němž se rituál prováděl a rituál tak získal úplně jiné účinky, než měl.
Tu noc jsme se milovali na prostěradle pokresleném symboly, ale já jsem náhle začala krvácet a cítila jsem bolest, jako bych přišla o panenství (což v té době jaksi dávno nebylo možné:)). Nevěděli jsme, co se stalo a zjistili to až o dva roky později. Místo aby totiž rituál volal síly zvenčí, probouzel síly uvnitř nás. Já kromě své žádnou neměla, ale Finn už v té době měl u sebe démona a duchovního ochránce – Dariela, kterého si vlekl u své duše už několik inkarnací a o němž měl celou tu dobu pocit, že ačkoli je temný, tak mu pomáhá; a Kocoura, astrálního průvodce dobré povahy. A při rituálu se Dariel plně probudil a při našem spojení se jeho část dostala i do mě (proto jsem taky krvácela – snažila jsem se ho odmítnout). A při rituálu taky zahynul Kocour a to, co z něj zbylo, přešlo spolu s Darielovou částí do mě.
Od té chvíle začaly zase problémy, přičemž jsme je nejprve ani nevnímali a později zase netušili, čím jsou způsobeny. V té době jsem taky už vysazovala psychiatrické léky – všechna ta neuroleptika, co mi rozežírala osobnost a zabraňovala mi v duchovní práci. Mimochodem – první, kdo mě na tuto myšlenku přivedl byl pan Frantis, který mi řekl, že v těch lécích je 99% svinstva a 1% pomoci.
S vysazováním jsem začala někdy v červnu a když jsem pak na přelomu srpna a září začala ztrácet na váze, myslela jsem, že je to právě tím – jedny prášky, co jsem tehdy brala měly za následek nárůst váhy a když jsem je vysazovala, přišlo mi logické, že trochu shodím ze své nadváhy (měla jsem 65kg, o 10 víc, než u mě bylo obvyklé). Jenomže u trochy to nezůstalo – Vánoce už jsem slavila s 54 kily. Rok předtím jsem si na Vánoce kupovala velikost 44, v roce 2007 to už byla osmatřicítka.
Výhodou Vánoc ale bylo, že je s námi už slavil Finnýsek, který se k nám nastěhoval a záhy se stal členem rodiny. Začal v Prostějově studovat, hodil se do psychické pohody – po dlouhé době života, kdy strádal na duši i na těle. Tahle pohoda měla za následek to, že přibral – ne moc, nějakých deset kilo. Už v lednu 2008 jsem mu říkala, že mě to štve, ale on (a i já) jsme si mysleli, že je to tím, že pravidelně jí a spí a nijak se nestresuje.
Ale jeho nabývání se nezastavovalo a moje hubnutí taky ne.
To ale přišel duben a s ním se můj život překlenul do roku podle tarotu ve znamení Viselce. A s ním přišla i stagnace, úpadek, prostě dost děsný rok:) Problém střídal problém – nejdřív jsem se opět nedostala na psychologii, pak se rozhodla skončit žurnalistiku, půl roku pracovala v O2 (s přestávkou, kdy jsem dělala v call centru v Olomouci a na čas i nebydlela doma) a pak se mi zhroutila páteř. To se stalo na konci roku 2008, kdy už jsem vážila kolem 46 kilo. Finn naproti tomu už dávno překročil stovku.
Začal kolotoč vyšetření a léčby, 14 dní jsem ležela na neurologii, pak přišly rehabilitace a nekonečné zkoumání toho, proč nemůžu přibrat. Ale v těch dlouhých osamělých dnech v nemocnici, kdy mě úděsně bolela hlava po lumbální punkci, jsem mohla dost přemýšlet o sobě samé a dostat se do svého nitra. A tam jsem našla odpovědi – nenáviděla jsem se. Nenáviděla jsem se tak strašně, že jsem svému tělu pořád ubližovala a taky jsem se neustále litovala a toužila po další a další lítosti zvenčí, k čemuž dobře sloužily neustálé nemoci a zdravotní problémy. Už tehdy jsem se rozhodla, že to tak nenechám a začala číst knížky o sebelásce, o tom, jak souvisí zdraví duše se zdravím těla a zase jsem se vracela k tomu, k čemu jsem skoro rok ani nečichla – duchovno, magie, meditace…
V lednu 2009 jsem objevila ve svém nitru dvě bytosti – byl to zářivý bílý jednorožec a černý kocour. Pořád se rvali, krev jim tekla po tělech a z duše se nenáviděli. Nevěděla jsem, co dělat. Tehdy jsme si s Finnem uvědomili, že ten rituál asi neproběhl tak, jak měl, ale víc nám jasné nebylo. Nevěděli jsme, co si počít s těmi dvěmi u mě v duši a rozhodli se pro nejmenší zlo – Finn se totiž domníval, že ten kocour je část toho jeho Kocoura, o nějž v tu noc při rituálu přišel. Nechtěl, aby zahynula i jeho poslední část a tak jsme se rozhodli trochu riskovat a ty dva spojit.
Provedla jsem vizualizaci a spojila ty dvě bytosti do jedné. A tak vznikl Nartarion – černý jednorožec. Kdybych tehdy věděla, jak strašnou dělám chybu! Ale Nartarion se jevil jako úžasný společník. Vysvětloval mi mnohé věci, pomáhal mi, učil mě, brával mě na výlety v astrálním světě. Tehdy jsem už chodila do své meditační krajiny – krásný les, plný elfů, stromů, luk a květin, kde Messaj volně pobíhal po trávě. Seznámila jsem se se Saygaronem, starým elfím kouzelníkem, šamanem a bylinkářem a s Dajim, malým chlapcem, co mi hlídal Messaje. Ale oba dva i všichni ostatní elfové a vlastně všechny bytosti tam mě od Nartariona zrazovaly, Saygaron velmi důrazně. Nevěděla jsem proč a brala jsem to na lehkou váhu, vždyť ke mně byl Nartarion vždycky TAK přátelský!
Někdy v dubnu jsem objevila stránky Alue, které tady asi všichni dobře znáte. Tehdy mě hrozně uchvátilo, že se někdo zajímá o totéž co já. Zhruba někdy tehdy jsem taky začala číst knížku od Doreen Virtue – Léčení s vílami a koupila si i vílí karty, bez nichž si svůj život dnes snad ani neumím představit:) Objevila jsem svou vílu – mou milou Aytrinku a ta Nartariona absolutně nesnášela, nemohla s ním vydržet v jedné místnosti a on mě od ní taky zrazoval.
Psala jsem pod jeden článek o duchovních průvodcích u Alue (ano, tehdy ještě měla diskuze povolené:)), že mám černého jednorožce a ona se úplně zhrozila, že černá bytost je vždy zlá. Oponovala jsem, že on mi jen pomáhá, ale když jsem jí řekla, že ho elfové a víly nesnáší, měla jasno a okamžitě mě od něj zrazovala. Měla pravdu a jsem jí za to dodnes moc vděčná, bez ní by mi to asi trvalo o poznání déle:)
Zavolala jsem na pomoc Aytrin a poprosila jsem Nartariona, aby ode mě odešel. Jenže on nechtěl, zdráhal se a nakonec se proměnil. Tehdy jsem ještě neznala zákon čtyř tváří a on mi opravdu ukázal jen dvě – mladého muže a černého jednorožce. V den, kdy jsem chtěla, aby ode mě odešel, ukázal i třetí a čtvrtou, které byly odporné, nestvůrné a zlé. Aytrin kolem mě vytvořila ochranný kruh ze své fialkové aury a tím mě vlastně zachránila. Nartarion přes ni nepronikl a mé a Aytrinčino dobré a světlé vyzařování ho nakonec zabilo. Zkuste někdy říct démonovi, že ho milujete a vyšlete k němu proud čiré lásky – hodně to s ním zamává;)
Tak jsem se za pomoci Aytrin a díky radě Alue zbavila části Dariela, která ve mně žila, ale bitva se zlem ještě nebyla vyhrána. P
ro mě ano – začala jsem číst knihy od Doreen a pak další a další… Pořád jsem se vzdělávala, denně meditovala, cvičila se v dávání a přijímání lásky, čistila si čakry apod.
Finnýsek ale strádal a Dariel nad tím postupně získával svou moc. Podvědomě se mu bránil – a to mělo za následek jeho přibírání, v dubnu 2009 už to bylo 120 kilo.
V té době jsem měla zajímavý zážitek. Chtěla jsem najít svého anděla a zjevil se mi v meditaci malý klučina, tak osmiletý, s holou hlavou a jediným copánkem vzadu, v orientálním oblečení, většinu času levitující v poloze lotosového květu kolem mne. Představil se mi jako Tel’rin a já měla divný pocit – tohle má být můj anděl? Vždyť nemá křídla a ani tu zářící auru! Ale byl tak laskavý a dobrý a měl tak čisté a průzračné vyzařování, že jsem mu věřila. Také mě mnohé naučil a zvedal mi postupně vibrace, až mi jednoho dne představil Arukiho – mého drahého Arukiho v jeho bláznivě barevném batikovaném oblečení a bílých zvonáčích:) Nechápala jsem to – kdo to pak byl? Kdo mi to měsíc pomáhal a rostl tak, jak rostly mé vibrace (během doby, co byl se mnou vyrostl asi ke dvanácti, třinácti letům)? Přišla jsem na to záhy – než se se mnou definitivně rozloučil, řekl mi jméno, pod nímž je znám ve světě – Buddha. Byla jsem strašně šťastná a zároveň úplně paf:D Buddha mi pomáhal s tím, abych mohla potkat svého andílka! Byla jsem mu hrozně vděčná a jsem dodnes:) Občas si na něj vzpomenu, na jeho milou tvář a klučičí úsměv, hlavně když vidím malby dospělého Buddhy; já ho mám prostě zafixovaného jako malého chlapce, co mi moc pomohl.
Uběhl další měsíc a já se dostala na psychologii, byla jsem štěstím bez sebe. To už se ale v dubnu zase zlomil další rok mého života a přišel konečně(!!!) rok Smrti/Znovuzrození. Rok náročných, bolestných, ale tolik potřebných změn. A že jich bylo:)
V květnu jsem se seznámila s Denisou Majerovou, úžasnou paní ze Zlína, co pracuje s andílky, dělá reiki, automatickou kresbu a další věci, mimo jiné i regresní terapii. Odhalila hluboké spojení mezi mnou a Finnem a i to, že Finn má na sobě „škrknu“ – démona, který je s ním pevně srostlý.
Nějakou dobu se to neřešilo, v červenci jsem měla jít na regresku, ale to se odložilo, nakonec jdu společně s Finnem a to teď v listopadu.
V červnu jsem pak jela do lázní, kde se můj do té doby dost žalostný zdravotní stav trochu spravil a taky jsem tam zažila pár mystických zážitků (viz tady). To jsem se už hodně věnovala vílám, běžně komunikovala s anděly a archanděly, zejména s Michaelem, kterého jsem si zamilovala a jenž se stal mým nejdůležitějším duchovním patronem a ochráncem. S ním se nebojím už ničeho:)
A pak přišel přelomový srpen – rozešli jsme se na nějaký čas s Finnýskem a já se dala dohromady s Kubou, se kterým to nakonec neklapalo tak, jak by mělo a nakonec jsme se taky rozešli. S Kubou jsem prožila několik zajímavých duchovních zážitků, ale o většině bych se neměla zmiňovat a taky to neudělám;)
Důležitější však bylo, co se dělo s Finnem. Mamka a já jsme zase jely do Zlína, kde přes ni paní Majerová řešila Finnýska. Měl na sobě nějaký běžný binec, ale co bylo hlavní – obrovského démona, který téměř splýval s jeho duší a tvořil na ní temný stín.
Když to pak mamka řekla Finnovi, bylo to jasné – Dariel. To jsou ovšem Finnovi soukromé věci, někdy vám o jeho boji možná poví – důležité je, že se Dariela nakonec zbavil a začal hubnout, shodil už 30 kilo a hubne dál. Když z nás spadl Dariel, mohla jsem volněji dýchat i já a po konečném rozchodu s Kubou a návratu k ozdravenému Finnýskovi jsem nabrala tři kila a jde to stále nahoru.
Pracuji na své sebelásce, cvičím jógu, medituju, dělám vizualizace, stále víc komunikuju se svými andlíky, zjišťuju, že náhle spoustu věcí prostě vím, bez toho, abych to někde četla nebo slyšela. Hodně čtu knížky, které ke mně samy chodí ve správný čas, odpouštím, kreslím mandaly, našla jsem Nathiela (něco o něm viz tady a možná pochopíte, proč mě Nartarion málem oblafnul;)) a prostě na sobě celkově hrozně moc pracuju a po dlouhé době se cítím opravdu naplněná a šťastná, vlastně den ode dne šťastnější.
Brzo mě čeká regresní terapie, zbavuju své tělo i duši bince, hodně se věnuju těmto stránkám a duchovně se snažím dostávat se stále výš. Zda se mi to (po)daří ukáže až čas, ale každopádně příští rok mám rok Velekněze a to značí, že má duchovní cesta směřuje správným směrem:)
Díky, že jste si našli čas přečíst tenhle místy spletitý příběh. Kdo mé stránky čtete už dlouho, jste některé věci již znali, jiné četl každý z vás poprvé. Každopádně věřím, že vám tohle vyprávění něco dalo – když už ne inspiraci a víru, že dobro vítězí nad zlem, tak snad aspoň pocit, že těžké duchovní zkoušky nepotkávají v životě jen vás. A snad je vám tajuplná osoba jménem Lúmennka zas o kousek bližší.
S láskou a s úsměvem vaše Lúmenn

Lúmenn

Jsem osmadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

33 thoughts on “Moje cesta za Poznáním – část III.

  1. Hmm moc zajímavé. Také jsem provedla jeden rituál, který se nevydařil a jeho účinky jsem pak zažívala asi dva roky, ale tyhle dva roky mi hodně daly. Takže to bylo aspoň k užitku. Jak se říká, vše špatné je k něčemu dobré :o) Zajímalo by mě co by Alue řekla na toho mého černého koně, který se mi občas zjevuje ve snech a svou přítomností mě upozorňuje na špatné věci …

  2. To je úplné fantasy, vidím to jako film před očima, i dětem nedostupné scény tam jsou! Jak se pozná, že člověk vstupuje do nějakého roku (Velekněz atd.)?

  3. Teď koukám na pořad Jste to, co jíte, a hned mi to připomnělo tenhle článek :), i když je to někde jinde… Ale ty údaje o váze tady, to je dobrý :).

  4. [2]: vždycky začíná nový rok v den narozenin a počítá se to numerologicky a ještě jsou na to nějaký tabulky. Jsem schopná Mapu růstu (tak se takový osobní tarotový kalendář jmenuje) i s výkladem dát dohromady, ale je to práce aspoň na dvě hodinky, takže se na mě nikdo nezlobte, ale nečekjte, že je budu počítat na požádání:D

  5. A bez výkladu a jen kdy je jakej rok by to bylo určitě za minutku?! :)

  6. Stejně mi přijde zvláštní, že jsem ještě nenarazil na srovnatelnej blog téhle povahy, které by sepisoval kluk či muž. Lirka, Alue, Lúmenn…

  7. [7]: No to já taky ne :D Možná, že my holky jsme na všímání si těchto věcí citlivější, nebo se prostě kluci nemají chuť svěřovat v blogu… Jedině mě napadá Lord Lukáš, ale to už je také rozdíl :)

  8. [10]: Asi ide to vnímanie sveta a schopnosť takéto veci "sprostredkovať". Čo sa týka mňa, mal by som sa rozhodnúť – na jednu stranu o tom písať chcem a na druhú mám obavy, pretože naši sú zarytí ateisti vo všetkých smeroch a vedia o mojom blogu :D ale som rád že môžem takto aspoň čítať :-)

  9. Nenapadlo tě někdy, že třeba jseš Indigové dítě ? Je to nejspíš blbost, ale tak nějak mi to přišlo na mysl… :)

  10. [12]: Alue by ti vysvětlila, že indigové děti/lidi musí mít blonďaté vlasy a modré oči, jinak prostě nejsou indigo a basta:) Takže asi nejsem:) Nevím, ale podle mě na pojmenování nezáleží,  já jsem prostě "ta divná" a vyhovuje mi to:)

  11. Eh, Indigo jsou výhradně modrocí blonďáci? ..trochu mi to zavání Hitlerem.

  12. jojo také jsem od Alue slyšela, že indigoví jsou modroocí blonďáci…a ještě se musí narodit v nějaké roce, ale to už si přesně nepamatuju, bohužel.

  13. [7]: To mě taky napadlo a řekl bych že většina blogů obecně je dívčích (snad se nikdo neurazí:)

  14. No teda to bylo tak strašidelné, že teď nebudu moct spinkat. A psycho. Doufám, že alespoň já jsem normální:)

  15. Páni!Člověk těžko uvěří, že se takovéhle věci můžou u některých lidí doopravdy dít. Můj život se v porovnání s Lúmennčiným zdá úplně nudný a jednotvárný. Je vidět, že Lúmenn je skutečně výjimečná osoba a měli bychom si jí vážit. (neříkám, že se na ostatní lidi vykašleme :))

  16. [20]: ale prdlajs, se úplně červenám když to čtu, nejsem o nic lepší nebo horší než ostatní, něco už jsem zažila, to ano, ale zas tak světoborné to určitě není:)

  17. Dobro nad zlem vitezi,ale tedy aspon v tom nasem svete,ale tady na Zemi je to horsi :(

  18. Milá Lúmenn, hľadal som na internete niečo o démonoch, lebo chcem napísať článok o reinkarnácii a démonológii a narazil som na tento Tvoj blog a Tvoju úprimnú výpoveď o hľadaní pravdy, svetla a šťastia (Boha). Myslím, že ťa chránia skutočne mocné duchovné sily, že ťa uchránili pred sebazničením. Možno máš dajaké poslanie vo svete (ktoré možno aj tuším) a ku ktorému smeruje celé tvoje poznanie a životná skúsenosť. Ale aby sa to v tebe prejavilo, musíš ešte duchovne dospieť. Držím Ti palce, aby si mohla iným pomáhať a chrániť ich od démonov…

  19. [13]:Modré oči Indigové děti mají, ale ty blonďaté vlasy jsou tak trochu nadsazené. Jako malý jsem byl blonďatý, vlasy mi ale teď ztmavly. Ten pocit, odlišnosti a zvláštní schopnosti a myšlení ale zůstaly. Myšlenka, že patřím mezi Indiga, mě trápila už dlouho, dnes jsi mi ji ale potvrdila v mailu, protože Indigové děti podle mého názoru patří mezi posly světla.

  20. Behem cteni tveho clanku mi bylo pochvili jasne ze patris k indigovym detem jakozto vsichni narozeni cca po roce 1980 mozna aj trochu pred. Proste indigo vstopila do nasi aury. No a ted jsou jedinci, kteri tim indigem zari, kde se jen da (indigo je chceteli "hlavni" barvou ac u toho "pravidla" primo rostu) a to jsou ti kterim rikame indigove deti a je jedno jestli maji oci modre zelene, vlasy zlute oranzove ci co ja vim jake.

  21. [26]: Máš pravdu. I mně se dělá problémy zařadit. Díky bohu znám pár takových lidí a s těmi si rozumím velmi dobře. Někdy mám pocit, že mezi námi funguje telepatie. Nemusíme moc mluvit a přesto víme, co vlastně chceme říct. Po pravdě si někdy příjdu jako blázen. To hlavně, když společnost moje kontroverzní názory moc nebere.

  22. :)… Ať už je to jak chce, jsem svůj a nenechám se změnit. Většina lidí prostě používá hodně slov ale vlastně neříkají absolutně nic. Co asi nikdy nepochopím, je proč vlastně cítím emoce lidí kolem sebe. Dokážu si všimnout jen sebemenšího napětí v místnosti. Někdy se cítím, jako kdybych měl v sobě detektor lži, pokud mi někdo lže jednám docela citlivě a přiznám se, že tenhle fakt se mi zrovna nelíbí.

  23. No, myslím si že Indigové děti nemusí bát modroocí blonďáčci ( či modrooké blondýny) . Já jsem třeba černovlasá a hnědooká a jsem taky indigo.Mimochodem, indigové děti se měli rodit kolem roku 2000. Myslím si, že se Alue mílí, protože přeci v tomhle nezáleží na vzhledu člověka, ale na duši a ta nemá žádnou podobu, ve smyslu barvy vlasů či očí a indigová je vlastně naše duše a náš fizický vzhled se tomuto tvrzení nemusí přizpůsobit. O Indigových dětech se dočtete zde(tedy na těchto stránkách, ale konkrétní odkaz jsem nemohla najít  :) ) :http://zivotni-energie.cz/meditace-relaxacni-techniky-meditacni-hudba-prakticke-zkusenosti.html Jinak Lúmenn, velmi působiví přípěh který se tršku podobá tomu mému. Myslím že tím co jsi všechno přežila i když jsi ,,neměla,, (jako přežít třeba dávku prášků) je důkaz toho  že ačkoliv chceš domů, máš tu určité poselství které máš splnit, musíš i nás tady na Zemi obohatit o své skušenosti a pak přeji šťastnou a přirozenou cestu domů… :D

  24. Příběh jak z nějaké knížky… docela mě ale děsí, jak si jsme podobné. Jako menší jsem měla obrovskou fantazii (vlastně jí mám doteď), máme stejně starou sestru, i já jsem usínala s představami, jak s někým bojuji a prohrávám, umírám a objevuje se někdo, kdo mě odnáší do bezpečí. Hobita jsem četla o rok později než ty, následoval Harry Potter i Pán prstenů. Všechno mě to pohltilo a já jsem si začala vytvářet svůj vlastní příběh, svět, skutečnost…

  25. [15]: Od Alue se taky dozvíš, že kdo si udělá reiki, je prokletý a nemůže pracovat s energiemi :DDD

  26. [32]: na Alue jsem dala kdysi, dnes už ne. Odkazuji na ni s tímto komentářem proto, že ona tvrdí, že to tak je, tak ať si svoje teze obhájí;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *