Moje cesta za Poznáním – část II.

První část je k přečtení zde, tato na ni přímo navazuje;)
Po druhém návratu z léčebny se konečně začalo vše obracet k lepšímu. Léky mi sice ukradly kus mé osobnosti, ale byla jsem docela klidná a v pohodě. Zato jsem tenkrát začala trávit hodně času se ségrou, která už byla přece jen trochu starší a rozumnější (bylo jí 9, mě 14) a povídala jsem jí moře věcí. Příběhy a pověsti od Tolkiena, ale taky mou teorii o reinkarnaci a Bohu. Už tehdy jsem znala pravdu:)
Říkala jsem jí, že sice je jen jeden Bůh, ale to není ten křesťanský, protože oni ho nechápou. Bůh stvořil celý Vesmír a celý je v něm, Bůh je Vesmír a Vesmír je Bůh, není to žádný páprda na obláčku:) No a kromě lidí a dalších tvorů stvořil i strážce různých planet, anděly, kteří ty planety hlídají a pomáhají lidem. Zároveň andělé do každé planety vtiskly kus své duše. No a lidé putují koloběhem životů a učí se (získávají „expy“) tak dlouho, dokud nezískají „nejvyšší level“ a nestanou se také anděly a nezačnou spolupracovat na utváření planety a jejím zdokonalování.
Nikdy jsem o tom nic nečetla, neviděla žádný film, prostě jsem to věděla.
Někdy v té době naši rodinu taky navštívil léčitel – už nevím jak se jmenoval, myslím, že pan Václav. Měřil energie, vibrace a měl hrozně zvláštní vyzařování, ačkoli to jsem tehdy nechápala. Byl hodně ponořený do sebe a míň než já nebo moji rodiče vnímal okolní svět. Řekl mě, mamce a ségře, že máme silné léčitelské schopnosti a pamatuji si, jak se mu mamka tehdy vysmála, že to je nesmysl, že ona žádné léčitelské schopnosti nemá a když odešel, významně si ťukala na čelo. Ale pan Václav měl pravdu – mimochodem pořád od něj mám krásného rozesmátého Buddhu ze zeleného kamene, který mi tehdy měl pomoct s otevíráním a projevováním svých pocitů.
Naše rodina ale na takové věci nikdy moc nedala, máma i táta byli ateisti a mě a ségru vychovávali podobně.A tak se na léčitele zapomnělo a nevzpomněla jsem si na něj další dva roky, než jsem dostala astma. To jsem pak začala chodit k panu Frantisovi, máminu známému z práce, který se věnoval čínské medicíně, akupunktuře apod. a měl mi s astmatem pomoct, protože nic jiného už nezabíralo a lékaři byli bezradní.
Šťastný rok 2006! Tehdy se obrátilo k lepšímu už úplně všechno.
Pan Frantis mě léčil sice ne příliš úspěšně, protože akupunktura mi moc nepomáhala, zato mě a mamce otevřel obrovské obzory a celá rodina (už bez táty, ten se odstěhoval a později se naši rozvedli) se začala věnovat reiki. Máma chodila na přednášky, udělaly jsme si všechny první stupeň reiki, máma se ségrou i druhý, pak mamka začala nakupovat knížky o reiki, čínské medicíně, karmě… a tím jsme začaly objevovat nový, dosud neznámý svět.
V roce 2007, kdy jsem podle tarotové mapy růstu vstoupila do stejného roku jako je mé životní číslo – 11, Chtíč/Síla, se mi definitivně vrátily všechny síly a já začala žít.
Mamka poznala Zuzku a staly se skvělými kamarádkami. Zuzka se věnuje reiki, ale také šamanismu, tarotu, práci s anděly, meditacím a dalším věcem a to maminku nadchlo. Začala pracovat s andílky, stále více četla literaturu na tohle téma a moje „duševní nemoc“ náhle dostávala nové obrysy. Mamka začala chápat, že se mi v pubertě zjevily zmatené vzpomínky na moje minulé životy a že přítomnost démonů mě málem zničila. Postupně jsme vyčistily celý byt i náš vztah, který byl do té doby nic moc.
V červnu 2007 jsem potkala Finnýska, mého životního partnera, s kterým jsme od té doby stále a chceme spolu být už napořád. Jak moc zvláštní bylo naše setkání vám může prozradit e-mail, který jsem mu napsala krátce po tom, co jsme si začali psát na icq:
Vzpomněla jsem si na jednu zajímavou věc. Opakování, osud jak tomu chceš říkat. Pamatuji si jeden ze svých životů. V něm jsem se zamilovala, hrozně moc a na první pohled. Jmenoval se Cúglin. Strávila jsem s ním jediný den. A pak přišla velká bitva a on byl zabit. A já málem také. Ale přežila jsem a odmítala jiné muže a čekala jen a jen na něj, až se vrátí z onoho světa a přijde zase za mnou. Léta a léta čekání a mezitím jsem dorazila do lesa, kde žili také lidé mého druhu (nechci říkat elfové, i když podobná rasa, velice dlouhověká a ušlechtilá). Poznala jsem tam Finwandila, muže který se do mě bezmezně zamiloval. Odmítla jsem ho, protože jsem stále čekala na návrat Cúglina. A Finwandil se trápil, byli jsme jen přátelé a jemu to rvalo srdce. Až se mi Cúglin vrátil. Ano, byla to opět láska, ale už ne jako tenkrát. A já zjistila, že mě nemiluje, že pro něj naše noc byla sice nádherná, ale jen jedna z mnoha. Miloval mě ale ne dost. A já zůstala sama. Už jsem nechtěla nikoho a nikdy, zklamaná a nešťastná.

Pak v tomto životě jsem poznala Ika. Strávila s ním jediný den a zamilovala se do něj. A na první pohled. A stále na něj čekám. Není Cúglinovi podobný ani v nejmenším, ale situace je stejná. A teď ještě to tvé jméno:-) Nelžu, je to pravda, nevymyslela jsem si nic z toho co píšu. Tak teď nevím, bude se vše opakovat? Kdo mě bude milovat? Cúglin nebo Finwandil? Iko nebo Finn?
Lúmennka

O dva dny později jsme osud přepsali a zůstali spolu:) Zvláštní na tom ale byla jedna věc – Finnova rodina pochází původem z Irska a traduje se pověst, že kdysi dávno se jeho pra(prapra…)dědeček zamiloval do Sidhe, elfky, ale ona jej nikdy nemohla milovat, protože on byl smrtelný a ona nesmrtelná a tak tento muž odešel z Irska a pak zemřel starý a nešťastný, zničený láskou k bytosti, se kterou nemůže být. Zvláštní souhra okolností:)
Ještě téhož roku o prázdninách jsme s mamkou a ségrou jeli se Zuzkou a dalšími ženskými do Beskyd na „sabat čarodějnic“. Prostě jsme chodily po okolí, meditovaly, dělaly s tarotovými kartami (které si mě tehdy získaly a už nepustily), objímaly stromy, mluvily s lesními bytostmi a prostě bylo to úžasné:)
Tehdy jsem potkala Messaje ve svých meditacích, objevila náznak Nathiela ve své mysli – to když jsem při meditaci potkala bílého jednorožce. Definitivně jsme se udobřily s mamkou a krom toho všeho jsem poprvé vnímala v lese elfy.
Taky jsem zažila něco dost nepříjemného, kdy jsem viděla duchy mrtvých stromů. Později mi bylo řečeno, že stromy nemají duši jako člověk a když zemře část stromu, část duše odejde a jen ta živá část zůstává. Není to úplně pravda, motorové pily ukracují život stromů strašně rychle a tak duše většinou nestihne odejít spolu s upadnutým kmenem, ale zůstane na místě, kde je ještě živý pařez, který ze země získává vláhu a živiny. Jsou jako vzpomínka na strom, smutní, šedí a neteční, čekají, až život z půdy vyhasne a oni budou moci odejít. Byl to hodně silný a smutný zážitek.
Předposlední den pobytu jsem odjela do Rožnova za Finnem a jeli jsme k nám domů – kde se stala další duchovní věc, která nám oběma zase na nějakou dobu změnila život. Ale o ní v poslední čás
ti
příběhu:)

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

7 thoughts on “Moje cesta za Poznáním – část II.

  1. neznam jedineho krestana ktery by si myslel, ze je Buh nejaky paprda na oblacku, nevim kde jsi na to prisla :D

  2. Veľmi zaujímavé Lúmennka. :)) Je to, akoby som čítala nejakú knihu, ale jej obsah, v ktoro je viac napísané, ako obvykle. :D Veľmi krásne čítanie. :)

  3. Kácení stromů a jakékoliv ničení lesů a přírody obecně by se mělo zakázat. Lidé při tom dokáží zničít více, než tuší…bohatě stačí přírodní katastrofy, které nejen lesy postihnou, třeba požár či povodně…

  4. Je to zajímavé, víš jakými kulturami se Tolkien ispiroval když psal ságy o středozemy a ardě?

  5. [6]: spoustou, pokud vím, kromě staroanglických a keltských mýtů to byly i mýty skandinávské. Existují na to celé studie a práce, na ty jeho inspirační zdroje, koneckonců byl jazykovědec a to se na jeho tvorbě hodně projevilo;)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *