mé osobní santiago

Mé osobní Santiago aneb cesta do Avalonu

Moje nejlepší kamarádka Liz žije už dva roky trvale v Anglii, takže tam poslední dobou jezdím několikrát do roka. A pokaždé, když se tam vypravuji, říkám si, že bych už konečně měla navštívit místo, po kterém toužím už mnoho let. Glastonbury Tor. Ynis Wittrin. Ostrov jablek. Avalon. Jedno z nejposvátnějších míst pohanství, mýty opředený kopec v hrabství Sommerset, který se kdysi klenul nad mělkým bažinatým jezerem, z jehož mlh vystupoval. A tentokrát jsem se konečně rozhodla, že nastal ten pravý čas. Mířím do Avalonu…

 

Mé osobní Santiago

Asi jste slyšeli o Santiagu de Compostella, poutním křesťanském městě, kam se každoročně vypravují tisíce lidí. Aby poznali sami sebe, zažili duchovní osvícení, aby pěšky prošli kus světa a dokázali si, že to zvládnou. Glastonbury Tor je takové moje osobní Santiago, které nyní nutně potřebuji.

Posledních pár týdnů pro mě bylo velmi náročných. Prožívám zvláštní období plné změn, zvratů, vnitřního pnutí. Práce, o niž jsem velmi stála a k níž mě navedlo hodně znamení, se nakonec ukázala být slepou uličkou. Namísto nového začátku se objevily trable z minulosti. Vrátily se mi dávné zdravotní problémy, které jsem považovala za vyřešené. Psychika se ze dne na den rozdrolila, jako zeď dlouho podemlívaná vodou. Jistoty se otřásly v základech. A otřásla jsem se i já. Najednou nějak nevím, co se sebou, co dál. Kam se vydat, co dělat, která cesta je správná a která skončí dalším zklamáním. A tak jsem se rozhodla vydat na pouť.

 

Glastonbury_tor

 

Kam kráčím? Na Glastonbury Tor!

Jet si vyčistit hlavu a udělat si krátkou podzimní dovolenou v Anglii mě napadlo před týdnem. Všechno bylo zařízeno skoro hned, taky tam za kamarádkou jezdím často, žádný problém. Ale včera se mi v hlavě usadil brouk. Zase na mě zaútočila myšlenka – měla bys jet na Glastonbury Tor. Chci se tam podívat už asi od šestnácti, kdy jsem objevila pohanství a poprvé se setkala s dávnými bohy a bohyněmi. V té době jsem se podívala k monumentu Stonehenge, který na mě hluboce zapůsobil (viz článek na mém osobním blogu Lúmennka a Stonehenge) a Glastonbury Tor zůstal zatím jen v mých představách.

Vždycky mě to k tomu místu silně táhlo. Vzpomínky na minulé životy se u mě hodně pojí s Avalonem, s Jiným světem nebo chcete-li Faerií, říší víl a elfů (viz článek Stesk po domově). A navštívit ono místo, kde se prý náš svět s Jiným světem protínají, pro mě bylo skoro povinností. Ale znáte to – není čas, nejsou peníze… Prostě jedna výmluva za druhou. A tak jsem si řekla – a dost. Už žádné výmluvy. Teď a nebo nikdy!

 

glastonbury-tor

 

Kdy jindy, než teď

Z města, kde žije Liz, je to přes 300 kilometrů. Skoro 5 hodin cesty vlakem, který mě bude stát dvakrát tolik, než letenky do Anglie a zpátky. Ale nelituju toho. Lístky na vlak se musí koupit předem, takže jsem prostě vytáhla kartu a šup, zaplaceno, vyřízeno. V úterý 7.listopadu jedu do Glastonbury a už se to nedá vzít zpět.

Jedu sama. Schválně. Přes půl Anglie, ve vlaku, na místo, kde jsem nikdy nebyla. A nebo přece jen byla? Pokud ano, tak už to bude hodně dávno:) Není to jako projít pěšky tisíc kilometrů na cestě do Santiaga, ale je to taky výzva. Dlouhá cesta neznámou zemí a pak v listopadové slotě vystoupit na kopec, dmoucí se z krajiny. Moje osobní Santiago. Překročení komfortní zóny a výlet za…čím vlastně? To se uvidí.

Nechci si od své cesty nic slibovat. Možná to bude jen vyčerpávající výlet vlakem. Možná se mi podaří najít samu sebe v období, kdy mám pocit, že jsem se úplně ztratila. Možná mě čeká moudrost a odpovědi na otázky, jež si kladu. Možná jen nuda a bolavé nohy. Ale musím tam jet. Cítím to celou svou bytostí, že mě to místo volá. Volá mě už tolik let, ale ještě nikdy mi prostě a jednoduše neoznámilo – přijedeš, hned. A já ho ještě nikdy neposlechla. Neuvěřitelně se těším. Tak mi držte palce, ať najdu to, co hledám. A ať mému srdci a mé duši zazpívá Faerie tu píseň, již potřebuje slyšet. A samozřejmě o své „cestě do Avalonu“ napíšu některý z příštích článků:)

 

A takhle zplihle a zmokle asi budu vypadat:D Aneb momentka z posledního (deštivého) výletu do Anglie.

Jak moje cesta dopadla čtěte tady.

Lúmenn

Jsem osmadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

4 thoughts on “Mé osobní Santiago aneb cesta do Avalonu

  1. Včera jsem byl ve snu na podobném místě. Taky věž s bránou a bavili jsme se o tom, že hromada jablek. Tak jsem ve snu přemýšlel jestli jsou ty jablka v té věži. Jedno z vysvětlení ale mám. Občas se mi zdá ve snu o tom, co bude v novinách za několik hodin. Nicméně, intuitivně z toho mám dobrý pocit. Bylo to skoro jako exkurze, ten pocit. Možná tam jsou příjemní lidé. Tak si myslím, že cesta bude dobrá a můžem Lumennce popřát šťastnou cestu, která bude dobrá. Sestra také tak jezdila na pouť, když potřebovala vyšlápnout další kopec v životě. Pak ta vyhlídka na budoucnost je hezká.

  2. A co se tedy stalo s tím místem ve školce? Podle toho článku jsi z toho byla ohromně nadšená.

  3. Lu: fyzicky jsem to nezvládla. Po prvním týdnu mi úplně odešly záda a onemocněla jsem, skoro dva týdny jsem ležela doma s horečkama a zánětem hlasivek. Prostě moje tělo není na takovou zátěž stavěné. Po dlouhém rozjímání jsem nakonec naznala, že než to lámat přes koleno a riskovat časté nemoci a fyzické vyčerpání organismu, raději zkusím jít jinou cestou. A právě tu cestu teďka hledám. Třeba i na vrcholku Glastonbury Tor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *