klidně plač

Mám tě rád. Tak klidně plač.

Když se snažíme utěšit plačícího, kterého máme rádi, většinou používáme fráze jako „neplakej, nebreč, nebuď smutný…“ A už několikrát jsem sice v záchvatu pláče cítila, že mě utěšující člověk má rád a chce mi pomoci. Ale jeho slova, která měla mé slzy zadržet, je naopak zhoršovala. V tu chvíli jsem byla smutná a potřebovala jsem ten smutek dostat skrze slzy ven, pryč ze svého těla a svojí duše. A přestat plakat znamenalo uzamknout smutek uvnitř, kde může postupně tlít a páchat ještě větší škody, než jen pár minut strávených pláčem. Napadlo vás nad tím někdy přemýšlet?

 

Pláč léčí

Nejen na mých stránkách (třeba v rubrice psychické příčiny nemocí), ale i ve spoustě moudrých knih se můžete dočíst, že potlačování emocí s sebou přináší zdravotní problémy. I věda stále více objevuje složitá zákoutí lidské psychiky a dochází k závěru, že zdravé prožívání a projevování emocí znamená také zdravější život.
Je stále otázkou, proč lidé, jako v podstatě jediní živočichové na Zemi, vyjadřují svoje emoce pláčem. Podle vědeckých závěrů je to tím, že pláč ulevuje od stresu. Sama to mohu potvrdit na sobě i na svých blízkých. Stresová událost vyvolá emoční reakci, začneme plakat, pláčeme a pláčeme, až se postupně cítíme lépe a lépe, až pláč přirozeně odezní a nastává příjemný pocit úlevy a pohody.

 

Klidně plač, mám tě rád

Určitě jste podobný pocit někdy zažili (a zejména my ženy, jelikož podle statistik pláčeme 5x častěji než muži). A teď si představte, jak se cítíte, když prostě plakat z nějakého důvodu nemůžete. Třeba se stydíte, protože jsou okolo cizí lidé. Nebo máte naléhavé povinnosti, které musíte splnit a tak pláč potlačíte. A nebo vás drží kolem ramen člověk, kterého milujete a konejší vás „neplakej“. A vy, protože mu chcete udělat radost, skutečně přestanete – dříve, než si tělo a duše sami řeknou dost.
Není to nic špatného, jsme tak naučení a podléháme stereotypům, které nám vštípili naši rodiče a těm jejich rodiče a tak to šlo generace zpátky. Ale utěšovat člověka v slzách tím, že ho vlastně jemně nutíme přestat plakat, je vlastně kontraproduktivní. Tak příště, až budete někoho utěšovat a pomáhat mu překlenout slzavé okamžiky jeho života, zapomeňte na hloupá klišé, pevně jej obejměte a řekněte: „Plakej. Jsem tady a budu tady, dokud budeš potřebovat. Klidně plač, mám tě rád.

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

17 thoughts on “Mám tě rád. Tak klidně plač.

  1. Nad tím jsem skutečně nikdy takto nepřemýšlela. A máš pravdu. Lepší je říct "Plakej. Jsem tady a budu tady, dokud budeš potřebovat. Plakej, mám tě rád." než říkat, at přestane, ačkoli to myslíme dobře…Skvělý článek na zamyšlení.

  2. Hezky jsi to napsala, souhlasím s tebou. Vždycky, když na tom byl můj bývalý přítel špatně, prostě jsem ho objala a říkala: "Jen se vyplakej, v pohodě, přede mnou vždycky můžeš." Nikdy neříkám lidem, aby přestali brečet, radši věnuju kapesník.

  3. Tohle je na zamyšlení opravdu zajímavé. Kolikrát jsem si už vážně říkala, proč mě utěšují, když se mi tím chce pak plakat ještě víc. A dusit emoce je vážně zlo. Měla bych se sebou něco dělat. :/

  4. Souhlasím s tebou, jen díky slzám jsem překonala všechno špatné, co mi už život postavil do cesty a jsem silnější. Vždycky jsem tu pro druhé a ráda je utěším. Já se spolehlivě rozpláču,když zadržuju slzy a někdo mi řekne Co ti je?

  5. Souhlasím. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem byla ochotná slzy pustit. Naštěstí mám právě toho partnera, kterému slzy nevadí… a nemusím je potlačovat. Dokonce mi kdysi vytryskly slzy i u zubaře, když to ošetření bylo hodně bolestivé… a přišlo mi to úplně normální :-)))))))

  6. Hm, velmi hezký článek:) Slzy jsou opravdu neuvěřitelně úlevným elementem lidského života, ještěže je máme:)

  7. :) tvoje články mám neskutečně ráda. A musím říct, že když poprvé člověka obejmeš a řekneš mu, ať si popláče, že tu jsi pro něj – hledí na tebe a na chvíli i zapomene plakat. No a pak se rozpláče, protože si uvědomí, jaké to je štěstí, že tě má u sebe.

  8. Poprvé jsem si to uvědomila, když jsem potkala kamaráda, který mě při pláči obejmul a řekl mi, ať se vypláču, že to bude dobrý. Přítel je ten typický příklad, který nechce abych plakala a byla smutná. Myslím, že je mu z toho samotnému smutno. Ale zaručeně pak vždycky pláču ještě víc :D

  9. To je moc krásný článek. Vlastně jsem to někde v zákrytu duše, takhle cítila stejně. Jen mi nikdy nedošlo, jakou moc ta slova mají. :-)

  10. Nemáte pravdu, co já se už nabrečela a je mi přesto stále hůř. Umřela mi máma, její smrt předcházely moc ošklivé záležitosti, byla jsem na dně, máma pak zcela nečekaně zemřela v nemocnici, lépe řečeno v psychiatrické léčebně, od té doby je mi daleko hůř než před tím. Všichni, které jsem alespoň trochu považovala za své přátele, se ke mně otočili zády, vůbec je nezajímá, co se mnou je. Vzdálenější příbuzní zrovna tak. Nemám už ani tátu, nemám manžela (zemřel), sourozence (nebyli), ani děti (neexistují) a také žádné přátele. Zůstala jsem osamocená, bez šance do budoucnosti v důsledku ekonomického krachu. Brzy budu spát pod mostem. Takže v takové situaci nepomůže vůbec nic, ani sebevětší a sebedelší pláč.

  11. [11]: pláč a smutek, stejně jako každá emoce, je nejlepší s někým sdílet, nemáme-li s kým smutek, vztek či radost sdílet, je to pak mnohem těžší. Je třeba rozlišovat, kdy jde ještě o smutek a pláč ozdravný, který uvolňuje bolest a kdy už je to příznak deprese, kterou je třeba léčit, z té se vyplakat nelze. V takové situaci, jakou popisujete, skutečně pláč pomůže jen těžko, spíš člověka vysílí, protože už je toho na něj hodně. Důležité je také, aby po pláči přišla úlěva a obroda sil, pokud nepřijde, je to špatné. Doporučuji vám knížku Miluj svůj život od Louisy L. Hay, která naučí člověka změnit své mentální návyky, kterými si do života přitahuje bolest, je to velmi silná kniha od autorky, která sama měla velmi těžký život a úspěšně se s ním poprala. Přeji vám hodně sil.

  12. Ahojky tohle znám a od té doby radši své emoce nechávám volně plynout a neboje je spojím do lepší nálady , jednou sem je potlačovala a vše a potom se stala jenda malá věc a to ta že jak se říká pohár přetekl a  najednou všechno vyšlo ven a já sem se z toho sesypala nakonec bylo to pak na mě až moc a já to už nedokázala zvládnout bylo to smutek vstek a vše dohromady a držela sem to v sobě tak dlouho až mě to zdolalo a proto vím že je lepší vše nechat tak jak je a nic neskrývat jinak si zaděláváme na hodně velký malér :D

  13. [11]: obávám se, že jste se vy uzavřela před světem. zažila jste moc špatných věcí, ale i přes to jste tak sebestředná. konec znamená nový začátek. vy jste "umřela" a proto se můžete "narodit". tak do toho.

  14. S článkem naprosto souhlasím. uvědomuji si to již dlouho. přítel není ten typ co mě rád vidí plakat a dělá mi to o moc horší. raději se někde zavřu a vypláču sama. ale byla bych velmi ráda, kdyby za mnou přišel a objal mě. ani by nemusel nic říkat. jen aby tu pro mě v tu chvíli byl.

  15. Teďka se u příbuzných splašily solární zdroje, poněvadš dělníci nakopávali asi kabely v sousedství, pjistky všecky v čudu. Ale proč to říkám. Práce mě nikdy nerozpláče. Ta se dá vždy pozjišťovat, vypočítat, spravit a nikdy se nevzdávat.
    Jsou to pomíjivé věci, které se dají znovu vybudovat, i kdyby celé město zmizelo z mapy, znovu ho postavíme.
    Ale, co rozplakat dovede, a hrozně moc a nedá se to snadno zastavit, je , když vidíte, že někdo nemá lidský cit, jako ti ostatní. To rozesmutní nejvíc. Když vidíte někoho, jak nedokáže prožívat radost, neumí se zasmát něčemu pěknému, dovede se tak možná zasmát sousedovi, když si soused zlomí nohu.
    Takový člověk je totiž citově velmi chudý. Možná se i žene za ziskem a odstrkuje lokty všechny ostatní a chlubí se relativními výsledky, ale užitek za ním není vidět, jen ta zlomená srdce.
    Na to můžu zazpívat a zahrát píseň od Beatles https://www.youtube.com/watch?v=Y1CBEJLKfag.

    Tím hloupým na kopci jsem nikdy nebyl, ale viděl jsem jich pár v životě, vždycky jsem si přál nebýt tak handicapovaný, jako ten, kdo má nos nahoru a nevidí kolem sebe. I když se dívá jakoby shora a necítí nikoho a nic.

    Někdy mě hodně rozbrečí soucit s někým, kdo potřebuje pomoct. Anebo oceňující pláč, kdy cítím, s někým, kdo učiní krásné dobro pro lidi, kteří potřebují lásku a péči. To je i hřejivý pocit v celé páteři.
    A radím všem plačte.
    Protože delší dobu jsem byl pod takovým pracovním nátlakem, že jsem neměl čas plakat a to se pak nestačí všechno procítit a prožít a dělá to křeč a bolest, jste jen v časovém napnelismu a není to plnohodnotný život. Honem udělej to, honem tamto.
    Odpočinek a povídání a sdílení sice bylo, ale bez toho poplakání to není ono. Protože s tím upřímným pláčem ten úsměv nabírá nové krásy, jako když se rozsvítí sluníčko, potom, co odplují mračna.
    A tak se dívám rád do krásných očí a zpívám jak cítím ten pocit, který v nich spatřuji. A svět každého, koho potkávám, je i mým světem. V každém koho vidím, nalézám kousek všeho.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *