malinká duše

Malinká duše a Slunce

Připutoval ke mě jeden nádherný a velmi pravdivý příběh, o který bych se nyní s vámi ráda podělila. Je to příběh o Malinké duši. A každý z nás, vy, já i kdokoli jiný na tomto světě, jsme kdysi byli právě touto Malinkou duší. Kdysi jsme jí byli a i právě nyní jí jsme. Nezapomínejme na to.

Byla jednou jedna Malinká duše, která řekla Bohu: „Já vím, kdo jsem!“
A Bůh řekl: „To je skvělé! Kdo tedy jsi?“
A malinká duše vykřikla: „Jsem světlo!
Bůh se zeširoka usmál „To je pravda!“ zvolal. „Ty jsi světlo.“

 

Jaké je být Světlem?

Malinká duše byla velmi šťastná, protože zjistila to, co měly zjistit všechny duše v Království. „Oh,“ řekla Malinká duše: „to je vážně paráda!“
Ale brzy, když už věděla, kým je, jí to nestačilo. Malinká duše uvnitř sebe cítila touhu, že chce skutečně být tím, čím je. A tak šla zpět k Bohu (což není špatný nápad pro všechny duše, které chtějí vědět, kým skutečně jsou) a řekla: „Ahoj Bože! Teď, když vím, kdo jsem, mohu tím také být?“

A Bůh řekl: „Chceš říct, že toužíš být tím, kým už jsi?“
„No,“ řekla Malinká duše, „jedna věc je vědět, kým jsem a úplně jiná věc je tím skutečně být. Chci cítit, jaké to je být Světlem!“
„Ale ty už jsi Světlo,“ zopakoval Bůh a znovu se usmál.
„Ano, ale chci zjistit, jaký je to pocit,“ křičela Malinká duše.
„Dobrá,“ řekl Bůh a smál se pro sebe, „předpokládám, že jsem to měl vědět. Ty jsi byla vždy dobrodružná.“
Pak se ale výraz ve tváři Boha změnil: „Je tu ale jedna věc…“
„Co?“, zeptala se Malinká duše.
„No, neexistuje nic než Světlo. Nevytvořil jsem nic jiného, než Světlo. Víš, nevytvořil jsem nic než to, čím jsi, takže není žádný jednoduchý způsob, jak bys mohla zažít sama sebe jako toho, kým skutečně jsi, protože není nic, čím nejsi.“
„Hm?“Malinká duše teď byla trochu zmatená.
„Podívej se na to takhle,“ řekl Bůh, „jsi jako svíčka ve slunci. Ano, jsi opravdu tam. Spolu s miliony a triliony dalších svíček, které tvoří slunce. A slunce by nebýt tebe nebylo sluncem. Ale nebylo by jím ani bez jakékoliv jiné svíčky… a pak by už vůbec nebylo sluncem, protože by tak jasně nesvítilo. Ale jak poznat sám sebe jako světlo, když jsi uprostřed něj – to je otázka.“
„No,“ napřímila se Malinká duše: „Ty jsi Bůh, tak něco vymysli!“
Bůh se znovu usmál. „Už jsem to vymyslel,“ řekl, „Protože nevidíš sama sebe jako světlo, když jsi ve světle, obklopím tě temnotou.“

„Co je to temnota?“ zeptala se Malinká duše a Bůh odpověděl: „To je to, čím nejsi.“
„Budu se temnoty bát?“ zakřičela Malinká duše.
„Jenom, pokud se rozhodneš,“ odpověděl Bůh. „Ve skutečnosti není nic, čeho by ses musela bát, pokud se ale nerozhodneš, že je čeho se bát. Víš, všechno si jen vymýšlíme. Předstíráme.“
„Aha,“ řekla Malinká duše a už se cítila o něco líp.

anděl

 

Jsi jedinečná

Potom Bůh vysvětlil, že abychom mohli vůbec něco prožít, musí se objevit pravý opak.
„Je to veliký dar,“ řekl Bůh „protože bez něj byste vůbec nemohli vědět, jaké všechno je. Bez zimy byste nemohli poznat teplo, bez toho, co je nahoře, to, co je dole, bez rychlého pomalé. Nemohli byste znát levé bez pravého, co je tam bez tady, teď bez potom. Takže,“ uzavřel Bůh „když jsi obklopena temnotou, nehroz pěstí a nezvyšuj hlas a temnotu neproklínej. Raději buď světlem v temnotě a nerozčiluj se kvůli tomu. Potom budeš vědět, kým skutečně jsi a stejně tak to budou vědět všichni ostatní. Nech své světlo zářit tak, aby všichni věděli, jak jsi jedinečná!“

„Chceš říct, že je v pořádku, aby ostatní viděli, jak jsem jedinečná?“ zeptala se Malinká duše.
„Ovšem!“ zvolal Bůh. „Je to naprosto v pořádku! Ale pamatuj si, že jedinečná neznamená lepší. Každý je jedinečný svým vlastním způsobem! Avšak mnoho jiných to možná zapomnělo. A poznají, že je v pořádku být jedinečný, pouze když uvidí, že to, být jedinečná, je u tebe v pořádku.“
„Oh,“ řekla Malinká duše a tančila a poskakovala a smála se a skákala radostí. „Mohu být tak jedinečná, jak jen chci!“
„Ano, a můžeš začít hned teď“, řekl Bůh, který tancoval a skákal a smál se spolu s Malinkou duší. „Kterou částí jedinečného chceš být?“

„Kterou částí jedinečného?“ zopakovala Malinká duše. „Tomu nerozumím.“
„Dobrá,“ řekl Bůh, „být světlem znamená být jedinečný a jedinečnost má řadu částí. Je jedinečné být laskavý. Je jedinečné být jemný. Je jedinečné být tvořivý. Je jedinečné být trpělivý. Můžeš přijít ještě na jiné věci, jak být jedinečná.“
Malinká duše chvíli tiše seděla. „Dokážu přijít na spoustu věcí, jak být jedinečná!“ zvolala potom. „Je jedinečné pomáhat. Je jedinečné sdílet. Je jedinečné být přátelský. Je jedinečné být ohleduplný k ostatním.“

„Ano,“ souhlasil Bůh, „a ty můžeš být všemi těmito věcmi anebo jakoukoliv částí jedinečného, kterou si přeješ, a to kdykoliv. To je to, co znamená být Světlem.“

anděl

 

Odpouštění

„Vím, čím chci být, vím, čím chci být!“ oznámila Malinká duše s velkým nadšením. „Chci být tou částí jedinečného, která se jmenuje odpouštějící. Není jedinečné být odpouštějící?“
„Ale ano,“ ujistil Bůh Malinkou duši. „To je velice jedinečné.“
„Dobrá,“ řekla Malinká duše. „To je to, čím chci být. Chci být odpouštějící. Chci se takovou zažít.“

„Dobře,“ řekl Bůh, „je ale jedna věc, kterou bys měla vědět.“
Malinká duše už začínala být trochu netrpělivá. Vždycky to vypadalo, jako by byly nějaké komplikace.
„A co?“ vzdychla Malinká duše.
Neexistuje nikdo, komu je třeba odpustit.
„Nikdo?“ Malinká duše nemohla uvěřit tomu, co bylo řečeno.
„Nikdo!“ zopakoval Bůh. „Všechno co jsem udělal, je dokonalé. V celém stvoření není ani jedna duše, která je méně dokonalá než ty. Podívej se kolem sebe.“

V té chvíli si Malinká duše uvědomila veliký dav, který se sešel. Duše přišly z daleka – z celého Království, protože se rozneslo, že Malinká duše vede tento jedinečný hovor s Bohem a všichni chtěli vědět, co se povídá. Když se Malinká duše dívala na bezpočet dalších duší, které se sešly, musela souhlasit. Žádná se nezdála být méně dokonalou, než byla samotná Malinká duše. Kouzlo duší, které se sešly a jas jejich Světla byl takový, že se na ně Malinká duše téměř nemohla podívat.

„Komu chceš potom odpouštět?“ zeptal se Bůh.
„Panečku, to nebude žádná legrace!“ zabručela Malinká duše. „Chtěla jsem se zažít jako ten, kdo odpouští. Chtěla jsem vědět, jaký je to pocit, být takto jedinečná.“
A Malinká duše se naučila, jaké to asi je, když je smutná.
V té chvíli ale přistoupila z davu Přátelská duše. „Neměj obavy, Malinká duše,“ řekla Přátelská duše, „pomohu ti.“
„Pomůžeš?“ rozzářila se tvář Malinké duše. „Ale co s tím můžeš udělat?“

dualita

 

Dualita

„Mohu ti dát někoho, komu můžeš odpustit,“ zašvitořila Přátelská duše. „Mohu přijít do tvého příštího života a udělat něco, abys mi mohla odpustit.“
„Ale proč? Proč bys to chtěla udělat?“ zeptala se Malinká duše. „Ty, která jsi tak dokonalou bytostí! Ty, která máš tak vysokou vibraci, že to vytváří Světlo tak jasné, že se na tebe téměř nemohu podívat! Co by tě mohlo přimět snížit svou vibraci, aby se tvé jasné Světlo stalo temným a hustým? Co by tě mohlo přimět – tebe, která jsi tak lehounká, že můžeš tančit po hvězdách a pohybovat se po Království rychlostí myšlenky – abys přišla do mého života a učinila se tak těžkou, abys mohla udělat tuto zlou věc?“

„To je jednoduché,“ řekla Přátelská duše „udělala bych to, protože tě miluji. Nebuď tak ohromená,“ řekla Přátelská duše, “ty jsi to pro mne také udělala. Nepamatuješ si to? Tančily jsme spolu, ty i já, už tolikrát. Tančily jsme spolu po řadu věků. Hrály jsme si spolu po všechny časy a na mnoha místech. Pouze si to nepamatuješ. Obě jsme byly vším. Byly jsme v tom Nahoře i Dole, byly jsme v tom Vlevo i Vpravo. Byly jsme Tady a Tam, byly jsme v tom Nyní i Tenkrát. Byly jsme muž i žena, byly jsme dobrý i zlý, byly jsme obětí i viníkem. Tak jsme se ty a já sešly v minulosti mnohokrát, každá přinášejíc té druhé přesnou a dokonalou příležitost vyjádřit a zažít to, kým skutečně jsme. Takže…“ vysvětlovala Přátelská duše ještě trochu víc, „přijdu do tvého příštího života a budu tentokrát tou špatnou. Udělám něco skutečně hrozného a ty se pak můžeš zažít jako ten, kdo odpouští.“

„Ale co uděláš?“ zeptala se Malinká duše trochu nervózně. „Co bude tak hrozné?“
„Ó,“ odpověděla Přátelská duše a zamrkala, „něco už vymyslíme“.
Pak se zdálo, že Přátelská duše zvážněla a tichým hlasem řekla: „Víš, v jedné věci máš pravdu. Budu muset zpomalit svou vibraci a stát se velice těžkou, abych mohla tu nepěknou věc udělat. Budu muset předstírat, že jsem něčím, čím vůbec nejsem. Takže bych tě na oplátku o něco poprosila.“
„Cokoliv, cokoliv!“ zakřičela Malinká duše a začala tančit a zpívat. „Budu moci odpouštět, budu moci odpouštět!“

anděl

 

Všichni jsme andělé

Potom Malinká duše viděla, že Přátelská duše je velice tichá. „O co jde?“ zeptala se. „Co já pro tebe mohu udělat? Jsi takový anděl, že to pro mne chceš udělat!“
„Samozřejmě, že Přátelská duše je anděl!“ přerušil ji Bůh. „Každý je anděl, pamatuj si, neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“
„V té chvíli, kdy tě uhodím a srazím,“ odpověděla Přátelská duše, „v té chvíli ti udělám to nejhorší, co si dovedeš představit, právě v té chvíli,“ Přátelská duše se ztišila ještě víc. „v té chvíli si vzpomeň, kým skutečně jsem.
„Oh, ano, vzpomenu!“ zakřičela Malinká duše. „Slibuji! Budu si tě vždy pamatovat takovou, jaká jsi právě teď!“
„Dobře,“ řekla Přátelská duše, „protože, jak víš, budu tak moc předstírat, že zapomenu sama na sebe. A pokud si mě nebudeš pamatovat takovou, jaká skutečně jsem, možná si na to nebudu moci dlouho vzpomenout. A pokud zapomenu, kdo jsem, možná zapomeneš, kdo jsi ty a budeme obě ztraceny. Potom budeme potřebovat, aby přišla další duše a připomněla nám oběma, kdo jsme.“
„Ne, nebudeme!“ slibovala Malinká duše. „Budu si tě pamatovat! A poděkuji ti za to, že mi přinášíš dar – příležitost, abych mohla zažít sebe jako toho, kým jsem.“

A tak bylo dohodnuto. A Malinká duše šla vpřed vstříc dalšímu životu, nadšena tím, že je Světlo, což je velice jedinečné, a nadšena tím, že je částí jedinečného, která se nazývá Odpouštění. A Malinká duše napjatě čekala, aby mohla zažít sebe sama jako Odpuštění a poděkovat jakékoliv další duši, která jí to umožní. A kdykoliv během tohoto nového života, kdykoliv se na scéně objevila nová duše, ať přinášela radost nebo smutek – a zvlášť pokud přinášela smutek – pomyslela Malinká duše na to, co řekl Bůh: „Neposlal jsem ti nikoho jiného než anděly.“

Autor: Neale Donald Walsh
Text v češtině se ke mě dostal přes Facebook bez uvedení autora překladu.
Znáte-li jej, napište mi, prosím, do komentářů.

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

1 komentář u „Malinká duše a Slunce

  1. Někdy se to tak používá , že každý , kdo si klade za cíl dělat dobré skutky a hlavně skryté, kde se nevystavuje cíleně nějaké slávě, že činí ve společnosti jako anděl. Někdy se říká anděli lidem, kteří jsou dobrotiví, milí.

    Není to znak nadřazenosti, nebo nadpřirozenosti. Ačkoliv se toho slova také užívá pro bytosti světla na vyšší úrovni duševních schopností a větší vůle a síly lásky. Lidé toho výrazu používají mnohdy v situacích, kdy objeví nějaké znaky blížící se andělským vlastnostem , zejména těm dobrým. Dětem se někdy říkají andílci, mnohdy se tak i vyobrazují v sochách a malbách. Andělé, jako pečující o nemocné.

    Andělé pomáhající zachraňovat situaci i přes vlastní nepohodlí. Stejně tak lidé, kteří takto pracují, pracují jako andělé. Andělé jsou na správném místě ve správnou chvíli, aby pomohli. A stejně tak činí i lidé s intuicí, kteří takto pomáhají, jako oni. Nevychloubají se, mají radost z dobrých skutků. Nejsou to žádní pajduláci, kteří si řeknou prachů jako želez a po vzoru guruů někde v televizi budou plkat o tom, jací jsou archandělé, kabrňáci a jak ten byznys sebevyzdvihování odsejpá.

    Dobrota někdy prosákne na veřejnost, to se nedá dlouho tutlat, ale ti lidé, kteří dělají něco dobrého, toho dělají skrytě daleko víc, než se dostane před publikum. Ti lidé mají rádi svůj klid. A když se dobří lidé někde ukáží, protože je opravdu už potřeba vylézt na obzor, tak se zpravidla cpou k nim do popředí ti, kdo za to málo stojí ( světlo jen pohlcují) a ti , kdo potřebují světlo a zaslouží si ho ( světlo sdílí a svítí jako slunce), jsou odstrkováni do pozadí.

    Nemyslím si, že by duše chtěla zažít strast a navodit si situaci, aby mohla odpouštět. Ale myslím si, že duše jde do dobrodružství k sebepoznání a poznání světa kolem. A je pravda, že ty dobré duše vidí světlo i v pohasínajících duších a jsou smutné, když ten plamínek sice svítí , ale pohasíná. A to je důvod proč těm pohasínajícím duším chtějí odpouštět, ale zároveň vědí předem, kdy ta pohasínající duše bude ještě víc pohasínat. Protože mají v sobě více světla a tak víc vidí. A to je dělá smutnými. Chtějí pomáhat, pláčou nad pohasínajícími dušemi. Chtějí s nimi sdílet světlo, ale nechtějí být jimi také zhasínáni.

    Pohaslé duše mají tendenci sfouknout ostatní, ale pokud vidí naději, že budou svítit a dovedou si představit , jaké to bude svítit, chtějí přijmout více světla a zářit společně.

    Všichni jsme jako světelní andělé, když jsme na sebe hodní a navracíme se k jasnějšímu světlu. Získáváme hloubku nazírání, porozumění, sebepoznání, poznání a radostné sounáležitosti ve světle, které ozářilo temnotu, která ztratila nad námi moc.
    Lidstvo se vyvíjí. Bývali doby, kdy lidé dělali války v podobě jatek, aby si uvědomili to zlo fyzicky. Už je ale nový věk, kdy už nemusíme zlo zažít fyzicky, abychom o něm věděli. Nyní je čas, abychom se poučili od těch, kdo se zranili a my už mohli být blíž ve světle.

    Trvá nám to už víc než dva tisíce let, kdy jsme dostali šanci jako lid světla, již neprožívat peklo na vlastní kůži. Ale jen o něm vědět, jako starou vzpomínku, na to, kudy cesta vede do záhuby a kudy my nechceme jít. Musíme se spokojit s teorií, že pád ze skály mnozí nepřežili. My to již zkoušet nemusíme. Sahat do ohně, jen tak, také nemusíme. Zkoušet, co je to válka? Proč? Víme, kam to vede. To je naše nové milenium, to jsou ty naše nové začátky věků, kde už máme vědět víc. Měli bychom se rozhodnout žít blíž ke světlu.
    Jestli je pro nás prioritou láska, nebo proč ten život vlastně žijeme. LIVE, LOVE. Žít lásku. Život je dobro. Opak dobra je evil. A opak žít je tíž. A my přece chceme žít a milovat. Tak v tom je tajemství, které už známe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *