deníkový typ

Jsem deníkový typ…

Jako by nestačilo, že posledních 13 let píši dva blogy (tedy teď už jen jeden, druhý jsem ukončila před necelými dvěma lety), vedu si celý život ještě velkou spoustu různých deníků. A to deníků naprosto „analogových“ – tedy těch psaných rukou na papír.

 

Analogová Lúmennka v digitální době

V digitální době jsme si zvykli, že všechno je hned dostupné online na internetu. Facebook nám servíruje vzpomínky z let minulých jako na talířku. A kdykoli si jde zarolovat po timeline zpět v čase. Jenomže všechny tyto naše vzpomínky patří někomu jinému – jsou uloženy na serverech kdesi daleko od nás a o svá data můžeme mžikem oka přijít. Zápisky uložené na disku počítače pak snadno může zničit virus nebo vyhoření harddisku.

A hlavně – až zestárneme a zemřeme, nic po nás nezůstane. Jen hromada jedniček a nul, které časem zastarají tak, že je chytrá zařízení budoucnosti nedokáží přelouskat. Vždyť dnes si můžeme číst starodávné zápisky středověkých kronikářů – ale videokazetu se záběry z dětství už si pomalu nemáme kde přehrát.

Asi to máme v rodině. Touhu zapisovat a archivovat mám po svém dědečkovi. Ten si dokonce opisoval smsky, které jsme posílali z rodinných dovolených a pak je vytiskl na papír a pečlivě uložil. Z mobilu i paměti dávno zmizely, ale v dědově šuplíku je mohou jednou najít třeba i má vnoučata.

deníkový typ

 

Deník deníkovitý

Deník se zápisky ze života jsem si začala poprvé psát v roce 1997, kdy mi bylo 8 let. Takový malý sešitek se žlutomodrými listy, vždy pár řádků, většinou dětské nesmysly. Další deník přišel v roce 1999, který jsem si poctivě vedla několik měsíců denodenně a je zajímavým vhledem do mých tehdejších dětských úvah a zážitků. V roce 2001, jako „velká“ dvanáctiletá holka jsem si založila „supertajný deníček“, kam jsem psala o svých prvních láskách. A nakonec od roku 2003 deník, který se mnou prožil temnější roky mého života a který musím konečně vysvobodit z počítače a dát ho na papír – je to jediný deník, který zatím nemám „analogově“.

 

Deník skautský

Do skautu jsem začala chodit v roce 1997 a tehdy také začala vést první deník, který tedy připomíná spíš sbírku neuměle opsané skautské praxe a hromadu slepených papírů. V roce 1999 už ale moje zápisky dostaly celkem „fazónu“ a tak si mohu číst zápisky ze schůzek, výprav a táborů i po dvaceti letech (šmarja, už dvaceti? :D Toto letí!).

Poslední čtyři roky po několikaleté pauze zase skautuji a každý tábor sedávám nad stránkami deníku, píšu dojmy, zážitky, kreslím jednoduché obrázky, pak vlepím pár fotek. Jsem na táboře jediná. Ne, že by naše děti deníky vůbec neměly, ale psát si dlouhé podrobné zápisy, na to je úplně neužije. Koneckonců jsem bývala výjimkou už v letech mého skautského dospívání. Ale jak dnes miluji možnost, mít se jak vracet ke vzpomínkám, které by jinak dávno zavál čas.

skautský deník

 

Deník čtenářský

Taky jste ho ve škole nesnášeli? Kdo by ne. Když nám ho většinou učitelé spojili s nepříjemnými povinnostmi, jasně danou formou a nebo povinnou četbou. Taky jsem ho neměla ráda. Tedy dokud to byla povinnost.

Sama dobrovolně jsem si ho vedla asi 7 let, než jsem začala číst takové množství knížek a mít tolik různých dalších aktivit, že jsem nestíhala zapisovat. Tak jsem ho nakonec vyměnila za excelovou tabulku (vytištěnou a založenou, samozřejmě – díky, dědečku!).

 

Deník citátový

Deníček, skautské zápisky i ten čtenářský deník je něco, co je vlastně do jisté míry běžné nebo minimálně nepřekvapivé. Ale teď začnu být opravdu divná :D

Téměř 20 let (od prvního ročníku šestiletého gymnázia) si do malého modrého sešitu v pevných deskách zapisuji zajímavé citáty. Tedy samozřejmě ne úplně všechny, které mě nějakým způsobem chytnou za srdce, ale i tak je jich už slušná sbírka – momentálně jsem na čísle 350.

citáty

Někdy jimi listuju, hledám inspiraci nebo něco hodnotného, co můžu opentličkovat a na hezkém obrázku to sdílet na sociální sítě. Vlastně ale netuším, proč jsem si takový deník tehdy na střední začala vést. Možná kdyby přišel konec civilizace, můžu si ten deníček strčit do kapsy a jednou na něm znovu obnovit moudrost starého světa či co já vím :D A nebo si moje vnoučata řekla, že babička byla tak trochu posedlá zapisováním si věcí. A co teprve až najdou další poklad v mé pozůstalosti…

 

Deník básničkový

Ano, krom citátů si zapisuju i básně. Není jich tedy zdaleka 350, vlastně se počítají jen na nižší desítky a mezi zápisy nové poezie jsou hodně velké mezery. Ale zase je to něco, co odráží střípek mojí osobnosti, co nezmizí, když se sesype harddisk. Něco, k čemu se můžu vracet a cestovat v čase k tomu, jaká jsem byla dřív, jaké texty mě chytaly za srdce v patnácti a jaké teď ve třiceti.

básně

 

Cesty časem

Krom výše zmíněných bych také v šuplíku vyhrabala památníček s obrázky od mých spolužáků a kamarádů ze základní školy, dvě Knihy stínů, kam jsem si zapisovala poznatky a zážitky z duchovního života dávno před tímto webem, sešit poznatků o runách, deník z vystřiženými články o mých oblíbených hercích a zpěvácích z předpotopních pubertálních dob, kdy ještě vycházelo Bravíčko a taky sešit s básněmi a střípky vědomostí ze světa Středozemě a knih Pána prstenů. A taky slušný paklík dopisů – těch papírových, v obálkách, se známkou; všechny, které mi kdy přišly.

Vlastně je toho pořádný štos, možná až hromada. Spousty desek, které ukrývají stopy mojí minulosti, ukazují mě z různých úhlů a dá se z nich číst v mojí duši. Neschovávám si je z patosu nebo pocitu, že minulost byla lepší. Nelpím na nich proto, že bych se nechtěla minulosti vzdát. Schraňuji je proto, že ukazují, kdo jsem a kdo jsem byla. Protože nechci, aby po mě zůstalo jen velké digitální prázdno. A protože mě baví si psaním utřizovat myšlenky, pohybem ruky tvořit slova na papír a tím jim vtiskávat opravdovost, kterou stisk kláves nedokáže nikdy napodobit.

Jsem prostě deníkový typ. A doufám, že jím budu ještě hodně hodně dlouho :)

A jak to máte s rukou psanými zápisky vy? Tvoříte je? Nebo tvořili jste v minulosti? Budu ráda, když se mi svěříte do komentářů :)

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

8 komentářů u „Jsem deníkový typ…

  1. Taky jsem si vedla deníčky, ale většinou jsem do nich psala ve smutku, nebo dokonce vzteku, často na členy rodiny :D asi je snadné si představit, jak ty zápisky pak vypadaly, hehe :’D
    Ještě teď mi přebíhá mráz po zádech, když si představím, že by někdo z rodiny dřív zjistil, že moje „roztomilé ňuňu deníčky“ byly jen remix nadávek a ne-tak-úplně-vhodných-malůvek :DD

  2. V dětství malovaný památníček. Tam jsme si kreslili s kamarády, kamarádkami. Vyměňovali jsme si památníčky a malovali si tam přírodu a hezké zážitky.

    Dodávali jsme si tam vzájemně verše a pěkné povídání. Jinak na deníček nemám vůbec čas, pro spoustu práce. Ale občas, když se chvíle najde, tak poznámky, do šuplíkové zásoby. Jednou moje milá na výletech z toho bude čerpat a spolu natočíme dokumenty z cest, které doprovodím vlastní scénickou hudbou.

  3. „Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu esotericky zaměřený web plný informací o duchovním růstu, zdravém životě, magii a esoterice….“ jen malá technická, ale velká podstatná. magie a ezoterika nevede k duchovnímu růstu. míchat tyto věci do sebe, vyvolává více zmatek (otázek) než odpovědi…

  4. „mirku“ Tak, jako esoterika a magie jsou pro mě jen pojmy. Protože z té oblasti se vynořuje, kdykoliv cokoliv. Na druhou stranu ty slova samy o sobě nikomu nic neudělali. Protože jde o to, co si kdo za tím představuje a jak toho využije , nebo zneužije. Já osobně do esoteriky a magie nedělám. Nicméně, každá myšlenka je v podstatě magická a svojí intenzitou se zavádí do života a tak se realizuje.
    A lidé, kteří se zajímají o to samé, někteří řeknou, že se zajímají o esoteriku a jiní, že ne, ale v podstatě se zajímají o to samé. Jde o to, co děláš a jak myslíš, jaké postoje máš ve svém srdci. Jestli nepodsuneš místo podané ruky hada nebo veleještěra. A jsi li k sobě a k ostatním upřímný a dávíš prostor k dorozumění a upřímně se snažíš nést dobré skutky a ty dál předávat.
    A když se zajímám o kvalitu člověka vidím ji nejvíc na tom, když ve zdravé míře prokážeš mezilidskou přátelskou lásku také lidem, kteří si ji vlastně nezaslouží, ale dáš jim šanci také žít mezi živými a nezůstávat v pasti přežívajících, ale bez žití lásky nežijícími.
    Poslední dobou potkávám hodně fajn lidí, kteří se na mě usmívají a jsou vlídní. Nejdou se i tací, kdo jsou otrávení a tu otravu přinesou mezi ostatní, dokud ta se nenaředí „živou vodou“ dobroty ostatních.

  5. To je jen zbytečné slovíčkaření a chytání za slovo mirku, kromě toho já osobně magii o esoteriku považuji za cesty duchovního růstu.

  6. Já jsem je s různými přerušeními psala dohromady po mnoho let, určitě celkem aspoň 12, kdybych to sečetla. Ale nikdy už to pak nečtu, takže nevím, proč to vlastně píšu. Holt zvyk a baví mě to psaní samo o sobě. I to ruční psaní, ke kterému jinak nemám moc příležitostí.

  7. A měla jsem ráda i čtenářský deník, pamatuju, že jsem měla velký formát a obvykle přibližně na polovině nebo trochu víc jsem měla sepsány věci o té knize a na druhé polovině stránky vlastní ilustraci k tomu. Bavilo mě číst knihy i psát ten deník a bylo to o to lepší, že jsme si tam mohli psát knížky podle svého výběru.

  8. Jo, čtenářský deník, ten jsme měli ve škole taky. Některá četba byla v rámci výuky a jiná podle vlastního výběru. V jazykových předmětech byla taky nějaká doporučená četba.
    Když si člověk napíše nějaké své poznámky o zážitcích, doplní kresleným vyjádřením, nebo verši, či hudbou, vyladí se na správnou strunu a jemu samotnému to něco dává a taky to vychází ze srdce, cítí na světě ten život.
    Čím lépe to jde a hezky, tím lépe s krásným ladíš. A když “ to má duši“ , je vidět, že je to tam. Člověk sám se dívá na svůj výtvor, jako na dar, který dostává a o který se rád rozdělí.
    Může jít o výtvor technický, humánní, v soucítění pln umění a jinak všem lidský.

    Pak si říkám, co dostal jsem, chci dát , ať to slouží.
    Nalaď své struny, každý, kdo po harmonii touží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *