únava

Jarní únava

Dneska jsem poprvé v letošním roce seděla v parku na lavičce a nechala se hřát jarním sluníčkem do tváří. Seděla jsem, koukala na stromy, které ještě čekají na první pupeny, koukala na mraky a na kamínky, třpytící se v trávě. Zní to jako krásná chvilka, meditativní, relaxační, příjemná. A taky byla. Až na ten černý mrak, který jsem si s sebou do parku přinesla a který nakonec to sluníčko, stromy, ptáky i trávu, zastínil.

Naděje

Do parku jsem si sedla cestou od lékařky, gynekoložky, u níž jsem byla na kontrole. Po roce a půl, co se s mým drahým snažíme o miminko, mi předepsala hormony, z nichž se mi udělala cysty, o kterých mi dnes pověděla. A právě od ní se začal tvořit ten černý myšlenkový mrak.

Před rokem touhle dobou jsem byla v poradně u kamarádky Gabriely a plna nadšení jsem si domů nesla bylinkové čípky. Stejně nadšeně jsem pila bylinkové čajíky, které mi doporučila, radovala se z jarního sluníčka a s láskyplně rozevřenou náručí jsme se s mužem obraceli nahoru a volali tu naši dušičku. Už tehdy to byl půl rok od chvíle, kdy jsme se rozhodli, že chceme, abychom byli tři. Pořád jsme se ale ještě nestresovali, času dost, krásné léto plné zážitků před námi. Věřila jsem plně síle bylinek a prostého záměru.

Beznaděj

Uběhlo dvanáct dlouhých, předlouhých měsíců. Místo bylinek polykám Clostilbegyt a Utrogestan. Dvě kouzelná zaklínadla z „mamynkovských“ diskuzí, která jsem nechtěla nikdy použít. Ale po tom roce už bych polykala i žiletky, kdyby to mělo pomoct. Jenomže hormony se prohnaly mým tělem a šup, už jsou tu – cysty na vaječnících. Droboučké, snadno se vstřebají samy, ale přeci jen – jsou tam.

A tak jsem seděla, koukala do mraků a říkala si, kam až budu ochotná zajít v té cestě za děťátkem? Kývla jsem na hormony, kterých bych se před rokem nedotkla ani klackem. Utratila jsem tisíce za bylinky, doplňky stravy, za semináře probuzeného ženství. Mám za sebou snad všechna myslitelná vyšetření, která stále potvrzují totéž – jsem zdravá a plodná žena a mám zdravého a plodného muže. Jenom se nám jaksi nedaří zplodit dítě.

Přistihuji se, že začínám závidět. Těm šťastným rozesmátým párům, které mají doma ten malý zázrak – kouzelný mix jejich společných genů, který vznikl z jejich těl, aby se stal samostatnou lidskou bytostí. Koukám na všechny ty špunty na tříkolkách a na špuntíky v nosítkách a v srdci se mi rozlévá ledový chlad. Bojím se.

Strach

Bojím se, že to nepůjde. Nikdy. Bojím se, že to třeba moje tělo neumí. Vždycky jsem byla divná, jako dítě jsem trpěla různými obskurními neduhy, jimž se nedařilo nalézt příčinu, tak co když prostě nemůžu mít dítě, i když jsem podle všeho zdravá?

Pak se hned zase okřiknu. Nepoddávej se svým strachům. Věř. A tak věřím. Urputně. Usilovně. Moje víra by mohla skály lámat, představuji si, jak ve mě roste to maličké, jak tenhle měsíc už uvidím dvě čárky na testu, jak vše dobře dopadne. S prvními kapkami krve na toaletním papíře se víra rozplyne jako mýdlová bublina – kterou ostatně vždycky byla.

Zklámání přinese slzy. Slzy smutku a vzteku zároveň. Smutek, ten je nasnadě. Ale na koho se zlobím? Na sebe. Že se dost nesnažím, že málo cvičím, málo zdravě jím. Na muže. Že bychom se spolu mohli milovat častěji a mohl by něco udělat s večerními nájezdy na ledničku. Zlobím se na všechny ty, kterým se to povedlo a teď nás zásobují fotkami z ultrazvuku a z porodnice a z kočárku a ptají se: „Vy pořád nic?“. Zlobím se na Vesmír, že tohle dovolil, že mám v osudu napsané se takhle měsíc co měsíc trápit. Zlobím se, protože chci být mámou, chci být dobrou mámou, ale z nějakého záhadného důvodu to nejde.

Ze vzteku pak přijdou rozhodnutí. Tohle už jíst nebudu. A cvičit na záda budu každý den. Rozhodnutí, která vydrží pár dní a pak je smetou dobře míněné rady. Neupínej se na to, nehroť to, žij, užívej si, ono to přijde. A tak žiju, užívám si a protože to nepřijde, zase se naštvu na sebe, že jsem si moc užívala a málo se snažila a kolotoč se točí dál.

únava

Pochybnosti

„Neřeš to.“ Mantra všech těch, kteří už kojí, chovají, houpou. „Je to v hlavě.“ Tak určitě. Jako všechno, co souvisí s naším zdravím. Jenomže – co přesně je v mé hlavě? Urputné přílišné chtění? Někdy určitě, na těch pár okamžiků, kdy vidím děti hrát si na hřišti a zastudí mě v hrudi. Ale většinu času je tam práce, blog, přátelé, koníčky, co budu vařit k obědu a kam pojedeme o víkendu s mužem. Dokonce ani v posteli nemyslím na nic, jen na přítomnou chvíli, na touhu a vzájemné potěšení.

Řeším to? Jistě. Jako v životě neustále něco řešíme. Tak jako se chystáme na pracovní pohovor, učíme na zkoušku nebo plánujeme dovolenou. Piju čajíky, cvičím Mojžíšovku a pozoruju, kdy zhruba nastává ovulace, ale zároveň dělám tisíc jiných věcí, protože můj nabitý život mi nedovoluje soustředit se jen na jednu věc.

Řeším to moc? Mám to v hlavě? Nevím. Nedokážu říci. Co ale vím je, že už jsem unavená. Unavená z neúspěchu, unavená z hormonů, cyst, kontryhelových čajů a symptotermálních metod. Unavená ze všech otázek „tak co, už“ a ze soustrastných pohledů kamarádek a příbuzných, když zavrtím hlavou. Jsem unavená a mám toho dost.

Únava

Mám už toho dost.“ To jsem si řekla dnes na té lavičce, na jarním slunci pod modrou oblohou, s cystami na vaječnících a černým mrakem v mysli. Že už toho bylo dost. Už nic nepolykám, nic nepiju, nic neměřím a nic nedělám. Už nemůžu. Odevzdávám to nyní tobě, děťátko, ať jsi kdekoli. Opravdu, cele a úplně to odevzdávám tobě a věřím, že se zařídíš tak, jak potřebuješ.

Když jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, černý mrak se pomalounku, polehounku, rozplynul a mě se ulevilo. Možná jen na chvíli. Možná se s příští menstruací či s dalším oznámením některé kamarádky, že je těhotná, zase vrátí. Ale možná skrze něj zasvítí paprsek naděje, který se stane světlem nového života. A možná se vůbec nic nestalo a to, co se tváří jako rozhodnutí nechat to plynout, je jen převlečené chtění. Nevím.

V tomhle článku se ale nemá skrývat odpověď. Jen jedna chvíle jarního dne, která může, ale nemusí být důležitá. Jen mnoho černých myšlenek, která, jak vím, trápí také mnohé z vás. Nejste v tom samy. Děkuji, že jsem to s vámi mohla sdílet.

Kéž se vám všem, kdo stále čekáte na dušičku, která se vám usídlí pod srdcem, splní vaše přání, co nejdříve. S láskou Lúmenn

banner eshop

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

5 thoughts on “Jarní únava

  1. Třeba mohou napomoci jiné úhly pohledu a úleva, obleva. Před pár měsíci někdo otveřel otázku cyst a těhotenství, tak jsem k tomu tématu zas něco probral.
    Myslel jsem si , že můžou mít vliv i hormony. Jenže lékaři to zaplácnou zas těmi v tabletkách a o tom jsou skazky, že cystičky se pak dělají. Těch se organizmus zbavuje, jen kdyby byla nějaká problémová, třeba bolestivá a podobně, pak se dělají zákroky, ale co i babské rady říkají, že se toho zbaví bez strachu. S hormonama fakt opatrně. Organizmus je dost složitý v souhře všech pochodů a hledání té komplexnosti a celostnosti obvykle nezvládne jeden lékař sám.
    Je to samostatné pátrání, na které je jsou všichni lékaři a léčební poradci jen pomocníky, kteří vidí ten svůj úhel pohledu. Dohromady si to potřebuje sestavit člověk sám, vybírat si, jaké zdroje jsou k dispozici a co jemu samotnému v té celistvosti dostupných dat a pomocných nástrojů, přístrojů, dává smysl.

    Okolností od minulosti do současnosti je totiž celá řada a to zná jen majitel svého těla, eventuelně s doplněním nápadů od své partnerské-manželské „polovičky“.

    Já mám poněkud jiný osobní postoj. Náplň života mám nezávisle na tom, zda dítě bude, nebo ne. I vztah k manželství mám takový, že to nebude tak, abychom měli děti, ale abychom se měli rádi a společně tvořili obě části bytosti. S dítětem ale přesto počítám, vím, že bude, možná i více dětí a ani na vteřinu o tom nepochybuji. To vědomí-vědění je tak nadčasově živé, že skoro bych řekl dítěti hned, hezky si hačni, jen to tady dopíšu a jdeme uklidit hračky.
    Ale nemusí dítě být. Neberu to tak, že kdyby nebylo, že by se něco stalo, co by se stát nemělo. Počítám s dítětem, i když dítě nemám naplánované, tak, že bych si nějak život programoval a to ještě ke všemu , že bych si život programoval bez dohody s mámou budoucího dítěte.

    Je to jistě jiný pocit, než pocit člověka, kdo dítě svým přáním očekává. Já mám za cíl žít tu lásku. Pomáhat dobrému prostředí pro rodiny. Ale ten cíl není taky nějakým cílem, na který bych se upnul. Prostě jen žiju, s tím, že to tak je. A tu lásku už žiju a ze srdce mi září. Tu lásku zhmotňuji a vkládám do všeho, co dělám. Ať se děje cokoliv. Opisuji křivky mořských vln ( přeneseně řečeno) a jsem součástí toho oceánu, jako voda.

    Přivést na svět vyžaduje přípravu a ta také zabere nějaký čas. Pak to rodičovství bude o to víc super. Někdy to rodičovství lidem proklouzne jako kapřík a děti jsou najednou velké a pryč. To je také potřeba vzít v úvahu, jak takové nepřipravené rodičovství poměrně často lidem probíhá až jakoby uplyne a rodiče jsou tam, kde byli na začátku, jen s tím, že zůstávají příbuzní dospělých dětí. A na ten okamžik je potřeba také ta příprava ještě před rodičovstvím. Už nyní, předem se právě nastavují ty okolnosti, které ten stav velmi ovlivní, jak to bude až děti vyrostou.

    Ono se to mluví, že ,když u řady manželů-partnerů se to po nějaké době přehoupne v pocity nejistoty, zda budeme mít rodinu nebo ne. Ale možná to zkusit vzít tak nadčasově, že tady na světě jsme na to sdílení té lásky a spolutvoření, kde to co má mezi nás do našeho manželského-partnerského vztahu přibýt, přijít, tak že to přijde. A na to se můžeme v láskyplných vztazích těšit. Radovat se ze společné lásky a v ní samotné spatřovat jádro našeho života, kde přichází vše ve správnou chvíli, kdy se vytvoří ta situace, ve které to bude nejvhodnější a my budeme vědět, že to bylo správně právě teď. Radujme se z dlouhého života, ve kterém objevujeme krásu duše i světa kolem nás ve společenství muže a ženy, jako celého člověka. Singles sice nejsou méně celí, ale jen se ten jejich celek ještě po stránce partnerství-manželství zcela nerealizoval. Lásku mohou realizovat v tvoření společné budoucnosti již v přítomnosti. Láska není časovaná bomba, i když někdy biologické hodinky luny, lůna, někdy „burácejí jako přetažený budík“.

    A tak žijme tu lásku, regeneraci sami sebe a pomoc těm, kdo jsou schopni pomoc a sdílení přijmout. Na jaře nám k regeneraci napomůže očistná moc přírody a jejích darů.

  2. Jenom nápad – nestačilo by třeba přibrat pár kilo? Podle fotek jsi/jste hodně hubená. Babička taky nemohla otěhotnět, nikdo si nevěděl rady, až jeden doktor koukl a poradil přibrat, protože vážila 48 kilo. Teta pak to stejné, musela přibrat cca pět kilo.

  3. Chápu, že to myslíte/š dobře Míšo. Ale žádný doktor koukl, nekoukl, to asi nevyřeší. Protože tohle Lumenn není příliš hubená. I když asi jsi/jste četla něco staršího, co mohlo budit to podezření. Myslím, že stačí se podívat do tabulky váhy a na váhu, když je to v rozmezí, tak je to OK. Každý má ten metabolismus a energii jinak. Zdravá strava , zdravý vzduch v přírodě a energie je dost. Někdo zas pod vlivem řečí lidí jí pak i víc toho, co jemu hůř tráví a celkové zdraví pak jde spíš do někama.

    Důležité je zda člověk cítí, že má dost energie. Lékaři pak říkají správná vylítaná holka, nebo správně vylítanej kluk. Takže je to celkem individuální, kdo potřebuje jakou váhu, pokud nemá výraznou podváhu, nebo nadváhu.

    Ale typ celkem obecně dobrej, díky za všechny budoucí maminky, ale tady to asi nebude na Lum.. úplně přesné.

    Něco pro ozdravění:
    https://www.serafinbyliny.cz/nemoci-organy/cysty-na-vajecnicich-detail-354

  4. Míšo, já celý život vážím 40 kg a s prominutím žeru jak kyselina a mnohem více, než můj devadesáti kilový partner. Takové rady od doktorů „přiberte“ by spíše měly nahradit (účinné!) rady „jak přiberete“.

  5. Míša: nemohla jsem přibrat dlouhé roky, ale teď jsem konečně přibrala – a to už 5 kilo :) (bohužel skrze prášky, ale co dělat, když to 10 let nešlo normálně…) Takže mám ze 48 najednou 53 – tak snad to k něčemu bude :D

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *