Jak jsem vyplakala kašel

O psychických příčinách nemocí už jsem napsala mnoho článků. Mám načtené knihy i spoustu osobních zkušeností. A přesto přese všechno mě ohromná síla lidské mysli a její úzké spojení s tělem vždy znovu překvapí. Jako před pár dny, kdy jsem doslova vyplakala kašel.

 

Kdo nedýchá, nežije

Už dlouho jsem nebyla nemocná. Tím myslím opravdu nemocná. Zhruba dvakrát třikrát do roka chytnu lehké nachlazení, kdy mě tělo varuje, že potřebuje odpočívat. Stačí pak jeden den s horkým čajem v posteli a jsem jako rybička. Poslední vážnější nemoc jsem prodělala asi před čtyřmi lety – zánět průdušek. Antibiotika. Horečky.

Právě plíce a průdušky byly celý můj život Achillovou patou. Jako malá jsem měla zápaly plic dvakrát ročně. Ještě před šesti lety jsem trpěla astmatem. A právě psychosomatika mi konečně na moje dýchací potíže poskytla „lék“ .

Práce plic, výdech a nádech, symbolizují v psychosomatice schopnost brát a dávat lásku. Neschopnost nadechnout se je neschopnost přijmout, že mě má někdo rád. Když nebudeme dýchat, zemřeme. Problémy s dýcháním jsou tak signálem akutního problému vlastní sebehodnoty. Kdo si upírá dech, upírá si život, protože věří, že si ho nezaslouží.

Více se o psychosomatice dočtete v seriálu článků Psychické příčiny nemocí

Když jsem si tohle všechno před lety uvědomila, postupně jsem si našla cestu sama k sobě a problémy s průduškami a plícemi zmizely. A pak se zničehonic objevil ten kašel…

astma

 

Černý chuchvalec

Mám na zádech takové místo, mezi lopatkou a páteří, v oblasti hrudníku (ano, ano, je to ta část zad, která reprezentuje emoce:)), které mě občas bolí a o kterém vím, že má v sobě ukryté hodně silné psychosomatické poselství. Jenomže kdo by řešil nějakou psychosomatiku, když je třeba fungovat, že ano. Tak jsem to dlouho nechala hnít.

Čtěte článek: Co nám říká naše páteř?

Právě tohle místo mě začalo asi před týdnem bolet jako čert. Skříplý nerv nebo co, vystřelovalo to až do ruky, prostě hrůza. A právě z tohoto místa začal po pár dnech bolesti v zádech vycházet ten kašel.

Nevím, jak to lépe vysvětlit, ale cítila jsem, jako bych pod tou lopatkou, hluboko v plicích, měla černý chuchvalec skelné vaty, který mě strašně dráždil ke kašli. A tak jsem kašlala – suše, dráždivě, místy to přecházelo až do dávení. A vůbec to nepomáhalo. Chuchvalec tam byl dál. A dráždil. A bolel.

Celý večer jsem se lámala v peřinách a zněla jako umírající tuberák. „To se mi copak po letech vrací zápal plic?“ ptala jsem se v duchu. „To ale přece není možné! Za tím přece musí něco být.“

A bylo.

 

Bezmoc v minulosti, kašel v přítomnosti

Druhý den už jsem to nemohla vydržet. Kašel i bolest pod lopatkou byly úporné. Zavolala jsem svému bráškovi, že budu potřebovat podporu a rozhodla se do toho místa vypravit a vytáhnout vše, co je v něm skryté. Zaměřili jsme se na ten chuchvalec a já začala kašlat. Všechno jsem pustila, přestala jsem to řešit hlavou a nechala jsem mé tělo dělat to, co potřebuje. Dovolila jsem si vyjádřit jakékoli emoce.

A v tu chvíli jsem začala plakat. Zoufale, hluboce, nahlas. Najednou jsem si vzpomněla na první bolest na plicích, na první kašel a první pláč. Byly mi tehdy asi dva dny. Narodila jsem se po termínu, plodová voda už byla zkažená a já dostala po porodu těžký zápal plic. Byla jsem 14 dní v inkubátoru a mámu ke mě pustili jen pětkrát denně na čtvrthodinku na kojení (díky bohům aspoň za to).

První týdny na tomhle světě jsem tak prožila úplně sama. Nikoho nezajímal můj pláč, personál neměl čas konejšit děti. Nikdo na moje prosby o pozornost, které jsem tehdy neuměla vyjádřit jinak, než pláčem, neodpověděl.

Tak jsem se tehdy, na samotném počátku mého života, naučila, že mě nikdo nemá rád. A v mých plicích, v tom místě pod lopatkou, takhle informace zůstala a nabalovala na sebe další a další temnotu.

 

Pryč s tím skrze slzy

Když jsem začala plakat, nešlo to zastavit. Tryskalo to ze mě jako z natlakovaného hydrantu. Křičela jsem a bušila do polštáře, z nosu mi tekly nudle, ale bylo mi to jedno. Chtělo to ven.

Občas jsem se slyšela, jak mezi vzlyky říkám věty jako: „Neřvi, buď už ticho. Tady na tvůj řev nikdo není zvědavej.“ Nevím kdo mi je řekl, ale věděla jsem, že jsou v tom místě uložené. Ať už z prvního pobytu v nemocnici nebo z pozdější doby. Kdo z nás tyhle věty nikdy neslyšel, že?

Cítila jsem se bezmocně, opuštěně, nemilovaně. Cítila jsem, že jsem na světě úplně sama a že ať budu křičet sebevíc, nikdo mě nebude poslouchat. A tak jsem v sobě ten křik a pláč chtěla zadusit. Až jsem se začala dusit já sama.

Nápor pláče trval asi hodinu. Postupně slábl a já si uvědomovala, že už nejsem sama. Už nejsem malé opuštěné miminko v socialistické porodnici. Už jsem dospělá žena, která má milujícího manžela, rodinu, přátele. Už se nemusím už nikdy bát plakat, protože mí nejbližší mě vždycky uslyší.

Pomalu mi zasychaly slzy a já si uvědomila, že bolest v zádech se zmírnila. Ještě tam byla, taková ta bolest po námaze, jako když celý den skládáte dřevo. Ale bodavý pocit pod lopatkou zmizel. Zkusmo jsem zakašlala. Nic. Po úporném, tuberáckém kašli, který mi hrozil ještě pár hodin před tím roztrhnout plíce, nebylo (a dodnes není) ani památky.

Vyplakala jsem kašel. Ten černý chuchvalec, který mi připomínal, proč jsem zapomínala dýchat. Proč jsem se zapomínala mít ráda. Vím, že se ještě může vrátit, až to budu potřebovat znovu připomenout. A vím, že vy všichni, kdo čtete tento článek, také máte svoje černé chuchvalce – ať už vás zlobí v krku, v žaludku či na noze.

My všichni je máme, nastřádané za život. A my všichni je můžeme vyléčit, vyplakat, vyvztekat a nechat jít.

 

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

5 thoughts on “Jak jsem vyplakala kašel

  1. Jo, dá se to vyplakat, vyzpívat, vytancovat. Ale když je to moc, tak to chvíli trvá.
    V miminkovém věku jsou první velká traumata. A buď v rodině, nebo ve společenském systému , to je celkem jedno kde, pak narážíme na různé situace nelásky, pedantství, lidi bez snahy porozumět člověku. A tak vznikají dušnosti, když tě situace, nebo přímo lidi dusí, kteří tě vyždímají jako hadru a podobně. Pak se to dohání v harmonické přírodě, harmonickou hudbou , tvořivostí, kontaktem se vzájemně oceňujícím kolektivem. Dočerpáním životní energie a elánu a podržením toho skvělého pocitu v sobě.

    S kašlem také souvisí celá řada méně známých, ale poměrně častých souvislostí.
    Bývá podrážděná a oslabená sliznice v jícnu, méně dovírá, jde trošku do refluxu. Z toho je také dušnost a astma. Vlivem těch emocí působcí nelásky, až, dalo by se říci někdy černé kletby od necitlivých lidí vznikne vliv na zpomalení a horší trávení. Kyselost. Játra nestíhají, hormony nadledvinek nemají energii, aby správně vznikaly a působily. Je málo žluči, střeva mají nesprávně vytráveno. Je zpomalený metabolizmus. Dráha plic ( dle čínské medicíny) jde do dušnosti. Šťítná žláza, ten štít, chránící před vnějšími útoky je oslaben. Vápník se usazuje do kloubů a do kamínků. „Všechno“, jako by zatuhává. V játrech a žlučovodech to houstne. Nestíhají se čistit. Ve žlučovodech to houstne. Žlučník se plní, ale tam je taky husto. A teď to střílí pod lopatku, někdy v prostoru celých zad a žádný doktor neví jistě, dokud jich nenavštívíš tucty a tucty přednášek o medicíně, až zjistíš veškeré souvislosti a návaznosti , jak v těle navazuje jedno na druhé a začíná to v duši, srdci a v srdci to končí, například miomem, infarktem, mixomem.

    Vypláčeš, uvolníš svalstvo a vnitřní průchody, nejen energií, ale také všech tekutin, které se zadržují při vnitřním pnutí, když se člověk v sebeobraně stáhne, před útoky, které mohou být v kombinaci s ignorací tvého ohrožení a potřeby laskavého chování od vnějšího světa.
    Plíce naběhnou, jícen se přestane stahovat a dráždit. Žaludek a střeva záskají zpět svoji kinetiku. Žlučovody se uvolní a žluč odtéká. Nastartuje trávení tuků, detoxikační činnost jater znovu dá energii tělu.

    Obratlové svaly kolem páteře se uvolní, obratle mjí tendenci sklouznout do správné pozice, aby se nic neskříplo , nepřepínalo v křeči. Srdce získá obnovou hlubokého dechu kyslík. Vrátí se do klidného rytmu, krevní oběh se rozproudí. Prohřívají se svalové úpony, vše má správné prokrvení. Vyplavují se správné hormony na dobrou pohodu. Krční páteř polevuje, lze hýbat snadno hlavou, hlava má rovnoměrný průtok krve, přestává bolet.

    Někdy pomůže říct intenzivně miluji tě a celý člověk se v mžiku uvolní. Ale to je jen začátek.

    K opravdovému uzdravení je potřeba, aby všichni společně chtěli. Protože spojité nádoby lidí vždycky nějak o sebe zachytávají to dobré, nebo špatné působení. Kde to lepší se učíme přijímat, tak, aby nám to přineslo užitek a tomu horšímu čelit.

    Vždycky po zápasení s nějakým lidským hnusem, co kdo zkouší, na to je potřeba se z toho otřepat právě třeba intenzivní písní , kde neruší nikdo špatně naladěný. Třeba zajeď na kole k lesíku a zpívej si tam I love you , I love you I love you. A doma pak prvnímu , koho fakt miluješ vlep pořádnou pusu.
    https://www.youtube.com/watch?v=e5RuGj0g1tk

    Dech , je duch života. Frekvence jsou tajemstvím tvoření živého a to je hudba. Takže zpěvem ožívá vše živé. Jak známe už od pohádek.

  2. Já mám kašel právě teď. Vždycky když chytnu nachlazení, tak ten úporný kašel dlouho přetrvává… Také jsem byla v inkubátoru, ale kvůli předčasnému narození, je poněkud skličující přemýšlet o možnosti, že z té doby by ve mě mohla zůstávat nějaká traumata a ovlivňovat můj psychický i fyzivký stav. :/

  3. Luz: ono nejde tolik o ten inkubátor samotný, jako o to, že v době kdy jsem já (a asi i ty) přišla na svět, nebylo ještě možné, aby u inkubátorů zůstávaly s dětmi i rodiče. Dnes už i u předčasně narozených dětí dbají na to, aby měli s nimi rodiče kontakt, je-li to možné se jich i co nejvíce dotýkali, přikládali si je na holé tělo apod., aby se upevňovala raná citová vazba. První dny na tomto světě jsou pro vývoj citových vazeb (tzv. attachementu) člověka naprosto zásadní a bohůmžel, ještě donedávna (a někde dosud) se na to nehledělo. Z toho si pak neseme jizvy na celý život.

  4. No já v komentáři mám na mysli celou škálu zejména tělesných a psychosomatických traumat. Deprese – nebo cokoliv skličujícího jsem na mysli neměl. Já tedy nemám z toho období asi žádné.
    Jsou však u matek někdy poporodní reakce na stres ohledně porodu, to se může odrážet v reakcích dítěte, které přebírá emoce zejména matky při ranném emočním sdílení a pokud je otec citlivý, tak i on to může těžce nést, pokud bylo špatně zacházeno s matkou a dítětem, zejména pokud jsou fyzické zdravotní následky.
    Někteří lékaři v hledání určitých příčin onemocnění pátrají v anamnéze až do průběhu konce těhotenství a porodu. Není to nic neobvyklého. Dítě se napije vody a pokud ji vdechne do plic a matka prodělala nějakou nemoc, uvíznutí pupeční šňůry kolem dítěte. „Násilně“ vyvolaný porod. To vše může vyvolat taková onemocnění, která ovlivní další vývoj zdraví, nebo imunity dítěte. Tyto problémy se někdy stávají. Právě těm musíme jako budoucí rodiče vždy předcházet. Znát zdraví otce a matky, lépe i předků. A v těhotenství ženu fakt skoro rozmazlovat, protože je potřeba, aby byla zdravá a v pohodě.
    Kontakt s dítětem by měl být u obou rodičů dostatečný , fyzický a nemusí být tak docela na holé tělo, někdo si to pak vysvětluje až moc. Ale to kojení je velmi důležitý fyzický kontakt , zahřívat dítě pod srdcem a “ pod křídlem“ a nebýt u toho nabalení, aby tam ten kontakt byl.

    Dostatek pohlazení, pohledů do očí, úsměvů. Mluvit na dítě mile a upřímně. Ukazovat lásku rodičů, třeba objetím polibkem. Aby dítě vědělo, že je očekáváno v náručí. Chovat děťátko. Máma nakojí, táta chová ukazuje hračičky. Kolébají. Máma chová, táta je oba objímá. Prostě dítě cítí že je v ohnisku paprsků jejich lásky. Taky jsem choval a opečovával mimi. Vím o čem mluvím. Teď kyksla pračka, bude nová, aspoň bude nová na plínečky, až bude mimi. Nemusí být, ale buďte připraveni na mimi . Když jsou lidi dospělí a jsou otevřeni mít jednou mimi, měli by se stále připravovat předem. Ne, až se mimi objeví. Nejlépe dříve, než se oženíte, nebo vdáte. Naštěstí tam ten módní trend směřuje, být připraveni mít happy family. Taky si doma pořádně zatopte, mimi bude mít rádo teploučko.
    Moc se na mimi těším, přeji si, aby bylo zdravé a spokojené. Bude se mu na světě širém líbit. Když mu vytvoříme dreamland.

  5. Nemám z toho období asi žádné fyzické trauma a depky vůbec.
    Jeden příbuzný se napil plodové vody, dostal hned zápal plic a později míval fyzicky zdravotní problém, protože se fakt dusil. Příkladů znám více, potvrzených lékaři. Takže opatrně během těhotenství a ať je správný termín porodu, ani ne moc brzy nějakým „odborným“ vynucením a ne moc pozdě, chce to přípravku…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *