Glastonbury Tor – má cesta do Avalonu II.

Pokračování mých zápisků z cesty „do Avalonu“. Tentokrát o tom, jak jsem se na chvíli stala součástí pradávného posvátného plynutí na vrcholku Toru a zažila Přítomnost s velkým P. A taky o tom, jak i v lijáku a studeném větru může člověk mít pocit, že je přesně tam, kde má být. Díky za všechno, moudrá starobylá krajino:)

První část o tom, jak jsem se vůbec rozhodla vypravit na Glastonbury Tor čtěte zde: Mé osobní Santiago aneb cesta do Avalonu. První část mého dobrodružství pak naleznete v článku Glastonbury Tor – má cesta do Avalonu I.

glastonbury tor

 

Ahoj, já jsem Glastonbury Tor

Když jsem se vyšplhala nahoru a rozhlédla se po neuvěřitelně nádherné zelené krajině, neubránila jsem se srdečnému smíchu. Byla jsem zmoklá, unavená, ale bylo mi krásně. Ve chvíli, kdy jsem dorazila na vrchol Toru, déšť opět zesílil a já doufala, že najdu úkryt ve zřícenině věže – ruině po kostele svatého Michaela. Bohužel, věž neměla střechu. A tak jsem musela vzít zavděk asi 30 centimetrů širokým gotickým portálem, branou do věže, která tedy příliš ochranu před deštěm neskýtala. Ale lepší mizerný úkryt, než žádný.

 

glastonbury tor

 

Chvíli jsem tam jen tak seděla a naslouchala šumění deště a naříkání větru ve staré stavbě. Než jsem vyrazila, doufala jsem, že zažiju něco velkolepého, nějaké vidění, vjem, vnuknutí. Ale opona Jiného světa se nezvedla. Byla jsem tam jen já a déšť. Já a ten starý kopec. Já a vítr a matka Země. Spojení a přesto nekomunikující.

Věděla jsem ale, že jsem tam, kde mám být. A to stačilo. Najednou se potřeba zažít něco vzrušujícího a nečekaného ztratila. Protože tohle bylo ono. Ten okamžik. Ta cesta. I déšť a vichr a nepohodlí. Já sama na vrcholku Glastonbury Tor. Žádní turisté s foťáky, nikdo. Jenom já a ten prastarý kopec, v němž dřímá ohromná síla. A tahle síla mi až brala dech a donutila mě v pokoře se sklonit.

 

glastonbury tor

 

Havraní moudrost

Když jsem se vydýchala, odpočinula si a konečně vstřebala sílu toho místa, pustila jsem se do dokumentace. A natočila pro vás i video – tak autentické, jak jen mohlo být, na první pokus a bez přípravy. Najdete ho na konci tohoto článku (pokud jste ho již neviděli na facebooku).

Následující hodinu jsem jen tak seděla a byla. Tiše jsem se pomodlila – k bohům, andělům, Vesmíru. Požádala jsem svoje průvodce a jemnohmotné bytosti, aby mi pomohly. Sdělila jsem jim svá trápení, řekla jim, že hledám cestu a že je prosím, aby mi ji pomohli najít. V tu chvíli se ozvalo zakrákání a nad věží zakroužil velký havran. Snesl se dolů na svých černých křídlech a chvíli si mě jen tak měřil. Natáhla jsem k němu ruku, ale v ten okamžik se zase vznesl k obloze. Bojoval s prudkým poryvem větru a chvíli jako by díky tomu strnul na místě, ale pak nápor povolil a on se, ladný a nádherný, rozletěl dolů z kopce do krajiny.

 

glastonbury tor

Přítele havrana se mi podařilo zachytit, než mi zmizel za obzorem.

 

Věděla jsem, že mi přišel něco říct. Zatím jsem ale nevěděla co. Až později mi to došlo. Že někdy se sice pohybujeme vpřed, tlučeme křídly, ale přesto stojíme na místě. Jenomže kdybychom vzdali své úsilí, vítr života by námi mrštil zpátky. Takže ačkoli se nám třeba zdá, že naše snaha je marná a pořád setrváváme na jednom bodě, nesmíme to vzdát. A až nastanou příznivé podmínky, pohneme se vpřed. Děkuji, havrane, že jsi mi to ukázal.

 

glastonbury tor

 

Ať půjdeš kamkoli…

Když přítel havran zmizel nad širou krajinou, vrátila jsem se pod portál, kde jsem nemokla a nemrzla tolik, jako jinde. Vítr se opíral do věže a déšť šuměl. Bylo to jako píseň a já se do ní zaposlouchala. Minuty běžely, ale čas jako by se zastavil. Opět jsem měla silný vjem přítomnosti. Nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi přemýšlet, trápit se, bilancovat. Chtělo se mi jenom být. Tady a teď. A tak jsem byla.

Poprvé po mnoha dnech jsem měla v hlavě úplné prázdno. Nic mě netrápilo, všechny starosti všedního života jako bych nechala dole pod Torem. A v tu chvíli jsem to ucítila. Přítomnost Bohyně. Té pradávné a nezměrné. Celý kopec jí byl prodchnutý a já cítila, že je se mnou. Věděla jsem, že všechno je v pořádku. Že kamkoli se vydám, kteroukoli cestu dolů z tohoto kopce si vyberu, bude to v pořádku. Že nepotřebuju hledat cestu, ale cesta si najde mě. A je úplně jedno, kudy povede.

Tam nahoře, v tom dešti, větru a psím počasí jsem našla víru. Víru, že síla starých bohů, síla andělů a všech bytostí světla, je stále se mnou. Ve mně. Kolem mě. Že se nemusím bát. Že budou vždycky se mnou – a vždycky byli. I když jsem o nich pochybovala, zlobila se na ně, odmítala jim věřit. Pořád tam byli. A pořád budou. Ať půjdu kamkoli. A tak jsem na ni vykročila a vydala se pomalu dolů z kopce. S novou vírou a jistotou, že všechny cesty jsou správné. A plná vděčnosti a díků za tento prožitek.

 

Další dobrodružství a zajímavosti z cesty čtěte ZDE.

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

3 thoughts on “Glastonbury Tor – má cesta do Avalonu II.

  1. Občas člověk vystoupá na vrchol hory, aby viděl z ptačí perspektivy a řekl ostatním, kdo jsou při zemi v mlze, co vidí v nadhledu ptactvo, které se snáší nad vodami. Pak všechny cesty vedou tam, kde se scházejí proudy těch, kdo nesou světlo.
    https://www.youtube.com/watch?v=DZ_NImYJke0

  2. To je skvělé jaké jsi dostala znamení … Docela mě překvapilo, že ti práce učitelky ve školce neseděla, já si říkala, že se na ni budeš hodit a navíc máš děti co naučit, třeba nám o tom někdy napíšeš víc. Tak ti přeji, aby silný vítr ustal v tvém životě co nejdříve, i když i ten utužuje naši osobnost…

  3. Irwin: ta práce mi seděla, bylo to skvělé, bohužel pro mě příliš fyzicky náročné :(

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *