domácí násilí

Domácí násilí otevřeně IV. – Cesta ven

Tuto sérii článků jsem původně napsala pro svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz) před čtyřmi lety. V nynější době, kdy kvůli koronavirovým opatřením stoupá počet případů domácího násilí u nás i ve světě, rozhodla jsem se ji aktualizovat, doplnit a znovu zveřejnit.

Doufám, že má osobní zkušenost pomůže přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své. Věřím, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je teřtí část, před čtením, si, prosím, přečtěte část první Jak to začíná a část druhou Jak se to zvrtne a třetí V bludném kruhu.  Tato na ně přímo navazuje.

Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní. Článek taktéž vychází z mé osobní zkušenosti a nemá za cíl být jedinou absolutní pravdou – je možné, že to některé ženy mají/měly jinak.

domácí násilí

 

Fáze IX. – probuzení šokem, „tohle už je moc“

Každý člověk má jinou míru toho, jak dlouho dokáže být obětí – záleží na mnoha okolnostech, na vaší povaze, na šikovnosti manipulace, jíž jste vystavena, na míře zastrašování, míře závislosti na násilnickém partnerovi (hlavně kvůli penězům, bydlení a dětem), na odezvě okolí.

Jsou ženy, které zůstanou obětí celé desítky let a jiné, které to nevydrží déle, než pár měsíců. Rozhodně se nedá říci, že by ty ženy, které setrvávají ve vztahu s násilníkem dlouhou dobu, byly nějak špatné. Opustit takový vztah rozhodně není snadné – ať už v tom hraje roli obava o děti, finanční závislost na násilníkovi nebo strach oběti říct si o pomoc. Rozhodně žádnou oběť domácího násilí nesuďme – nikdo skutečně nevíme, čím přesně si prochází a jak hluboko sahá manipulace, které je vystavena.

Obvykle je ale třeba pověstná poslední kapka, která míru poháru trpělivosti naplní po okraj a on přeteče.

U někoho se stejně závažné činy mohou vršit na sebe, až přijde jeden, který si nijak nevymyká, ale oběť najednou konečně definitivně zahájí protiútok nebo alespoň útěk. Jindy se ale může stát věc, která je výjimečně hrozná – bohužel to nezřídka bývá vyhrožování smrtí nebo vážné zranění. Ruku v ruce s tímto probuzením ale často přichází fáze následující, alespoň u mě tomu tak bylo a proto svůj příběh povyprávím v ní.

domácí násilí

 

Fáze X. – pomocná ruka, „pojď, pomůžeme ti na svobodu“

Když týrání trvá nějakou dobu, okolí oběti si jej nakonec všimne – bohužel ne vždycky a ne včas, ale podivné zdrženlivé chování, strach v očích nebo opakující se zranění, to jsou indikátory, že něco není v pořádku. Někdy stačí, že se oběť ocitne v bezpečném prostředí, kde dokáže svůj strach z násilníka potlačit a se vším se svěřit.

I u mě to tak bylo – šly jsme s kamarádkou na koncert a pak jsme dlouho seděly venku v parku, popíjely a povídaly si. Mobil mi mezitím neustále vyzváněl, pochopitelně mě uháněl nevrlý násilnický partner, kde jako jsem a kdy koukám přijít domů. Prosby se střídaly s výhrůžkami, že si něco udělá, pak přišly nadávky, vydírání a zase vemlouvavé prosby plné slibů a lákání na sex a dobré jídlo.

Došlo mi, že už tohle zažívat nechci – nechci být po dvou hodinách, co trávím čas s kamarádkou, kterou jsem dlouho zanedbávala, bombardována výčitkami a nazývána těmi nejhoršími slovy, jaká si vůbec umíte představit.

agresor

A tak jsem ho nejen úplně ignorovala, ale nakonec jsem se posílená vínem svěřila i kamarádce. Přijel ještě kamarád a já jim v slzách vypověděla všechno. Prosila jsem je, ať mi pomůžou, ať mě ho konečně zbaví, že já na to nemám sílu. Kamarád nás naložil do auta a odvezl k mému bytu. Brečela jsem a nechtěla se s násilníkem konfrontovat, takže kamarád s kamarádkou to šli vyřídit za mě. Čekala jsem, že po pár minutách uvidím z auta, jak se ven potácí násilník s ranečkem věcí, ale místo toho jsem viděla své přátele, jak nesou přepravku s mojí kočkou. Nechápala jsem to.

A pak mi to povyprávěli – ten zmetek zvládnul zmanipulovat dva lidi, které v podstatě neznal, aby ho nechali v mém bytě, na nějž nemá žádný nárok, protože prý nemá kde spát. A jediné, co kamarádi udělali, bylo, že vzali pryč mého kocourka, aby nepřišel k úhoně. Naštvala jsem se, vyběhla schody do bytu a během velmi rychlé výměny názorů jsem vyhodila násilníka z bytu i s pár jeho věcmi, za mnou mí kamarádi jako bodyguardi. Ještě tu noc mi došla smska plná sprostých slov a zraňujících řečí. Měla jsem pocit, že už je to za mnou, že jsem volná. Ale to byl teprve začátek dlouhého osvobozovacího procesu…

psychický upír

 

Fáze XI. – připoutaná, „ale my se přece nemůžeme rozejít“

Pokud se dostanete do vztahu s násilníkem, mohu ze srdce doporučit, jakmile se jednou dostanete pryč, abyste se už nikdy nevracela zpátky. Jenom si tím prodloužíte agónii, jenom si víc rozdrásáte psychiku. Ale skončí to nakonec stejně – útěkem. V tom lepším případě.

Každý násilník, každý manipulátor, má svoje recepty na to, jak se své oběti držet jako klíště a nepustit ji ze svých osidel. Některý zvolí kajícníka – nosí květiny, hraje zkroušeného a zamilovaného, slíbí hory doly, jen abyste mu odpustila. Jiný se zaměří na pocit viny, tvrdí vám, že bez vás nemůže žít, vyhrožuje sebevraždou, tvrdí na každém kroku, jak jste mu ublížila a poštvává proti vám známé, hraje si na oběť rozchodu. Jsou i tací, co na to jdou přes výhrůžky a do jejich náruče vás zpátky nažene strach, jsou schopní čekat v temné uličce nebo se vám vloupávat do bytu, zahrnou vás nevyžádanými telefonáty a zprávami.

domácí násilí

Já zažila kombinaci kajícníka a zahrnutí pocity viny. Trvalo to asi měsíc – nabídky k sexu, který byl koneckonců jedna z mála věcí, která na tom „vztahu“ stála za to, připomínání zřídkavých chvil porozumění přes smsky, ale taky rozšiřování pomluv o tom, jaká jsem mrcha, jak jsem mu hrozně ublížila a tytéž výčitky i v mém mobilu. A taky mi dlužil nějaké peníze – dost peněz. Jestli je prý chci zpátky, musím s ním jít na pivo.

A tak jsem neodolala a na pivo jsme šli. Peníze jsem nedostala, i pivo jsem musela zaplatit, ale vyslechla jsem si několikahodinový monolog o tom, jak mu chybím a jak bude vše jiné. A spokla jsem to i s navijákem. Další tři měsíce byly ještě horší peklo, než ty předtím. Byla jsem sice silnější a už jsem ho neměla nastěhovaného v bytě, ale bylo to jako na houpačce – pohoda, hádka, rozchod, doprošování, pohoda, hádka atd. Pro polici jsem si tehdy archivovala kompletní komunikaci na facebooku a tady přináším malou ukázku.

Ukázka konverzace s násilníkem

(Opraveny byly jen nejhrubší překlepy, jinak je konverzace nechaná tak, jak byla. Lúmenn jsem pochopitelně já, M. je násilnický partner. Toho času bylo po fázi rozchod a nastala fáze doprošování, celé odpoledne mi chodily zprávy, ať dojedu, tato byla asi osmá)

18:30
M.: tak za mnou dojed :o*
18:31
Lúmenn: já se mám jen příliš ráda na to, abych si nechala ubližovat a ztrácela čas s někým, s kým to nemá smysl
18:31
M.: to jsou strasny kecy
18:31
Lúmenn: strašná pravda
18:32
M.: nn, blbost
18:33
Lúmenn: jj blbost, máš pravdu, ty jsi ten nejlepší partner, jakého bych si mohla představit…to, že jsi žárlivý psychopat, vyžadující moji maximální péči a pozornost, neschopen se uživit a zadlužený kam se podíváš, agresivní, násilnický a sobecký, to je všechno v pohodě ve světle toho, že se máme rádi
18:35
M.: tak si polib prdel
ty jsi totiž bez chyby a máš právo mi cokoliv vyčítat
18:35
Lúmenn: nejsem bez chyby, v žádném případě, nikdy jsem to ani netvrdila
18:36
M.: strč si ty kecy někam, nebudu o sobě číst takový sračky
18:36
Lúmenn: myslíš nebudu o sobě číst pravdu?
proto nemá cenu, abych za tebou jezdila a znovu se snažila s tebou být
18:36
M.: TY ZKURVENA PICO, TO CO TY NAZIVAS PRAVDOU JSOU KECY JAK PRASE
18:36
Lúmenn: která ta část je kec prosím? konkétně?
18:37
M.: VŠECKY KTERÝ JSI NAPSALA
18:37
Lúmenn: takže nemáš dluhy?
18:37
M.: to že dlužím x tisíc asi 3 lidem neznamená, že jsem zadluženej všude kam bleble
a hlavně ty krávo pitomá i kdybych měl, tak mi nemáš právo tyhle sračky psát tímhle zpusobem
18:37
Lúmenn: nejsi agresivní? (to popírá samotná tato debata)?
18:37
M.: tahni dopice
18:38
Lúmenn: a ty máš dozajista právo mi psát, že jsem pitomá kráva, že?:)
18:38
M.: a chapu, ze si te musim dat do ignore aby jsi to pochopila
jasný, kdyby jsi nebyla taková piča a napsala mi to v podepsaným dopise, tak tě i dám k soudu , kundo
sbohem pičo zkurvená
18:38
Lúmenn: co?:D k soudu jako za co? Za to, že ti řeknu jakej mám na tebe názor? co je to za trestnej čin prosím tě?
18:39
M.: protože kvuli tve naproste debilite si ted nekolik lidi mysli (je presvedceno) ze lamu kockam nohy
za pomluvu, kundo
18:39
Lúmenn: pomluva je, že tobě napíšu dopis, kde píšu, co si o tobě myslím?
18:39
M.: uz toho mam dost, tvoje zkurveny hovna
lituju toho, ze sem te kdy potkal

Jak jde vidět, trvalo 9 minut, než se všechno úplně postavilo na hlavu – pouhých 9 minut od „dojeď za mnou“ po „lituju, že jsem tě potkal“. A takhle to bylo pořád.

mobil

Myslela jsem si, že ho dokážu změnit, vyléčit, opravit, že ho dokážu mít ráda i přes to, jaký je hajzl. Že budu fakt hustá, když budu někoho takového milovat a pomůžu mu se stát zase normálním člověkem. Byly to hovadiny. Takového člověka může změnit možná psychoterapeut, možná dobrý a trpělivý kamarád a i to jen v případě, že bude chtít na sobě pracovat. Určitě ho ale nemůže změnit partnerka proti jeho vůli – a trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila.

Tenhle vztah–nevztah se táhl jak sopel dlouhé měsíce, odloučení byla stále delší a návraty stále kratší, ale i tak na mě pořád měl páku v podobě peněz, pořád mě dokázal manipulovat pocity viny. Chtěl mě využívat aspoň jako vrbu, spřízněnou duši, hodnou holku, která mu udělá rameno k vyplakání, když se cítí na celém světě sám. On byl troska a já pitomý samaritán, který pořád dokolečka padal do stejné pasti.

domácí násilí

Poslední scéna byla, kdy jsem mu řekla, že ho nemiluju a nikdy nebudu a ať mi dá konečně pokoj a on demonstrativně otevřel okno a lezl na parapet, jako že skočí ze sedmého patra. Když ani to nestačilo, držel mě násilím u zdi, nechtěl mě nechat odejít, prý aspoň ještě jednu noc, až se mi nakonec podařilo se vysmeknout a utéct pryč, s botama pod paží. Pak už jsem ho viděla jen jednou ve společnosti brášky, když jsme se z něj snažili dostat dlužní úpis na peníze, které mi dlužil a o které jsem nenávratně přišla.

Jenomže ani tohle nebyl konec příběhu…

 

Fáze XII. – hojení ran, „není to tvoje vina“

Tohle je ze všeho nejtěžší část. Modřiny se zahojí, šrámy na těle zmizí – ale ty na duši se budou hojit dlouho, i celé roky.

Ze začátku mi hodně pomohlo upnout se na spravedlnost, možná v tom trochu byla i touha po jistém zadostiučinění, aby byl nějak potrestán za to, co mi udělal – o tomhle hodně podrobně píšu v článcích na svém osobním blogu z té doby Jak na mě (skoro) bylo podáno trestní oznámení a Kterak se Lúmennka soudila.

K tomu druhému bych ráda dodala, že jsem se časem dozvěděla, že potrestán nakonec byl – a to pokutou ve výši 1000 Kč za porušení občanského soužití. Jenže zatímco u soudu se poškozený rozsudek dozví, u přestupkové komise nemá žádný právní nárok zjistit, zda bylo spravedlnosti učiněno za dost a tak to vím jen proto, že mi to on sám vyklopil v jedné z pozdějších zpráv, které mi napsal.

Každopádně ale prostá výpověď před nedůvěřivým policajtem, který podobný příběh slyšel tisíckrát, ani úřední projednání u přestupkové komise, nebylo nic, co by mi pomohlo vyrovnat se s bolestí a tíhou, kterou jsem stále měla v sobě.

Nejhorší totiž nebylo odpustit jemu, vůbec nejhorší bylo odpustit sobě. Že jsem to vůbec dopustila, že jsem se nechala, že jsem to neukončila mnohem dřív. A na tomto odpouštění jsem pracovala mnoho let.

Ještě více se to ale promítalo v partnerském životě. Skoro dva roky po ukončení téhle hrůzy jsem byla sama, ale když jsem si pak našla přítele, zjistila jsem, jak moc vlastně jsem porouchaná. Když na mě zvýšil hlas při běžné hádce, skrčila jsem se a na žaludku se mi udělal uzel. Pamatuju si, jak jsem si jednou stoupla na rýsováček, nic to nebylo, ale přítel mě mermomocí chtěl posadit a zkontrolovat, jestli se mi nic nestalo – chytil mě za ramena a silou mě usadil na postel. Myslel to dobře, ale v tu chvíli jsem ztuhla a instinktivně zvedla ruce před obličej na obranu. A pak jsem začala brečet. Strachem, bezmocí, podivným pocitem, na jehož existenci jsem zapomněla. Začala jsem chodit na terapie do sdružení Persefona, zabývajícím se pomocí obětem domácího násilí, ale po dvou sezeních se vztahy s partnerem zhoršily a přišel dost pekelný rozchod, takže jsem na nějaké léčení starých ran úplně zapomněla a vzpamatovávala se z čerstvé zrady (píšu o ní v článku na osobním blogu Každý konec je těžký).

chodím

Čtyři roky po té jsem napsala tuto sérii článků, která má pomoci ostatním a moje zraněné nitro se za laskavé péče mého nejdražšího Alwina, který se nakonec stal mým manželem, začalo pomalu zotavovat. Ještě pět šest let poté byly chvíle, kdy jsem nereagovala normálně – krčila se v očekávání rány jak týraný pes, někdy jsem úplně vypla, obejala se pažemi a koukala do prázdna, zatímco mi v břiše poletovalo hejno kolibříků.

Ale strach se pomalu rozpustil láskou a uvnitř sebe jsem se pomalu vyrovnala s tím, že jsem udělala chybu.

Chybu, že jsem věřila, že jsem milovala a že jsem odpouštěla. Jenže to nejsou věci, za něž by se člověk měl stydět, naopak! Věřit, milovat a odpouštět je dobré, cílit to na špatného člověka je omyl. A mýlit se je lidské. Nemá cenu se vinit, pokud jste někdy udělali stejnou chybu – to se stává. Mýlit se je v pořádku. Protože chybami se lze mnoho naučit. A tak i když rány na duši pořád ještě občas trochu krvácí, dokázala jsem najít cestu k odpuštění a k přijetí všeho zlého, co se tehdy stalo.

Protože nakonec díky tomu, co tahle hrůza odstartovala, dnes usínám v náruči úžasného chlapa, který je mi velkou oporou a kterého moc miluji. Vše zlé může být k něčemu dobré.

svatba

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

Potřebujete se vyrovnat s následky domácího násilí?

Bílý kruh bezpečí

Sdružení Persefona (Brno)

Neváhejte se obrátit na odborníky i v případě, že víte nebo tušíte o domácím násilí ve svém okolí.

Nebojte se mluvit, nebojte se svěřit. Přátelům, rodině, kolegům v práci. Klidně napište mě. Ale hlavně nemlčte a řešte to. Díky, že jste dočetli až sem a hodně štěstí všem, kteří teprve svou cestu na svobodu hledají.

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

12 komentářů u „Domácí násilí otevřeně IV. – Cesta ven

  1. Tak jsem si myslela, že já jsem se s násilníkem nesetkala, ale při čtení té facebookové komunikace se mi to vybavilo, jako by to bylo dnes… Akorát to teda nebyl partner, ale člověk, pro kterého jsem pár let pracovala. Ze začátku trvalo několik let, než se mi podařilo s ním vybudovat jakž takž schůdný pracovní vztah a naučit ho, že za práci se vždycky platí (což vzhledem k mé tehdejší nezkušenosti byla docela trnitá cesta) a pořád jsem doufala, že to úsilí nakonec přinese své ovoce. Byl schopný mi volat kdykoliv, klidně o půl čtvrté ráno, protože měl nějaký super nápad, který chtěl zrealizovat pokud možno levně a rychle. Kvůli tomu jsem si začala vypínat telefon, až jsem přerušila kontakt i se spoustou dalších lidí.
    Pracovala jsem pro něj i zadarmo, respektive zvelebovala ten projekt, protože do toho by on peníze neinvestoval a mně se s tím v tom stavu špatně pracovalo. Pustila jsem se do velké předělávky celého projektu. Sežralo mi to asi tisíc hodin času.
    Pak se dramaticky změnila moje životní situace a najednou jsem měla spoustu lepší, příjemnější práce. Došlo mi, že dokončit tu předělávku je nad moje síly. Zachovala jsem se podle mě velmi velkoryse: vrátila jsem mu všechno, co investoval do té předělávky, abych se s ním nemusela handrkovat o to, co kdo komu dluží, a složitě předávat někomu jinému rozdělanou práci. Stálo mě to skoro sto tisíc, které mi pak o několik let později velmi bolestně chyběly a velmi bolestně poznamenaly můj život. Věřila jsem, že mi tenhle přístup k věci koupí klid – klid od něj. Že bude spokojený a rozejdeme se v míru.
    A co udělal on? Začal mě osočovat, že jsem ho celou dobu vodila za nos, že jsem ve skutečnosti žádnou práci neudělala, když mu vracím peníze. Začal mi vyhrožovat, že si mě najde a uvidím. Klepala jsem se jak ratlík. Tvrdil mi, že pro něj musím udělat, co si zamane, a to kdykoliv, kdy bude potřebovat. Byl na mě sprostý, jako snad nikdo předtím ani potom. Přerušila jsem s ním kontakt, natvrdo, na všech frontách. Očerňoval mě u druhých lidí. Zkoušel to na mě i s lítostí, že po mně chudák něco potřebuje (co si mohl samozřejmě zjistit sám). Nereagovala jsem. Už jsem s ním nikdy nekomunikovala, žádným způsobem.
    Přesto dodnes, když hledám nějaký mail, jestli omylem nezapadl do spamu, mám strach, abych tam nenašla něco od něj. Je to už pár let, ale nevím, jestli to někdy úplně přejde. Zbylo mi po tom veliké fuj, šrámy na duši a bohužel i další následky, které netuším, jestli ještě v tomhle životě napravím.

  2. *Pardon, s manipulátorem. K fyzickému násilí tam naštěstí nedošlo, ale manipulace to byla asi jak z učebnice :-S

  3. Zadavatelé projektů, to jsou kapitoly na celovečerní film. Možná někdy v důchodě natočím. Pravda, že do důchodu se nikdy chystat nebudu, v té době bude něco jako pružná, flexibilní práce, kolik zvládneš bez únavy, tolik děláš. Kolik odpočinku potřebuješ, tolik si vezmeš a něco podobnéo důchodu si nechám na přilepšenou, ženuška si s těmi penízky poradí.

    Znal jsem pár zadavatelů projektů, kteří uměli všechno otočit a padalo do nich energie, co se do nich vešlo, ale žádná , jako by z nich nevyzařovala. Co do takových lidí vložíš, nevrátí se.
    Ale jim se to vrátí, ale u toho už nemusím být a nic bych s nimi nekomunikoval. Lidé před nimi utíkali, hned jak to bylo pro ně možné. Takoví podnikaví šéfové nevědí, co chtějí, chtějí to hned a vždy za všechno můžou ostatní, a to nejhorší hledají na každém, i když to tam není.

    Mají svoji pravdu, kterou nemusí zjišťovat, ověřovat, nemusí se na nic ptát, hned vynášejí úsudky. Vše je pro ně hotová věc, co do toho vstupuje, co se musí pro ten výsledek udělat je nezajímá. Mají své chci a chci, protože chci. Vcítit se do zaměstnanců, nebo pracovníků projektu neumí. Každý šéf by se měl zajímat o svoje lidi, ne je jenom použít. Všechno jsou vztahy. A cítit dobré vztahy je pro zdraví důležité. To vzájemné naslouchání. Jako když příroda komunikuje. Pak, co má souznít, pěkně spolu zvukem hraje, jako když hudba i bez not dobrá je.

  4. Ilíriel: to mě moc mrzí :( Formy nátlaku a manipulace se neobjevují jen v partnerských vztazích, ale i v rodině, mezi známými – a taky v práci. Doufám, že čas rány zahladí a všechno, co ti ten člověk vzal (duchovního i materiálního) se ti zase vrátí – a jemu se zase vrátí jeho karma.

  5. Zrovna nedávno jsem zažil, že jeden pán se vysmíval trápení druhých a hned na druhý den se mu něco přihodilo. Sám pak měl prý pocit, že to bylo protože se smál jinému lidskému trápení.
    Nikdo mu nic špatného nepřál, jemu samotnému se to přihodilo. Naštěstí se munic nestalo a oklepal se z toho poměrně rychle, ale prošel si podobnými pocity těch , kterým se smál.
    Proto přeji dobro i tam, kde vidím, že někdo něco dělá špatného, ale jen chci, aby věděl, co dělá a už se to nestalo. Lidé si procházejí své lekce. Tam, kde je hodně lásky a lidí, kteří mají dobrou vůli, daří se dělat lepší věci pro všechny.

  6. Jo, samozřejmě, když jsem psal, co do nich člověk vloží, že se nevrátí, tak ono se to vrátí někde jinde. Zůstanou schopnosti, zůstane naladění na to, že mohu přijmout něco za to, co jsem vložil do těch, od kterých se něco nevrátilo. Objeví se nové možnosti a cesty, kudy k tobě přijde, jak radostná zpráva, tak i duchovní naplnění a dostatek hojnosti. Mě se už hodně dobrého vrátilo, i když někdy odjinud.

  7. Lúmenn: Všechno je lekce, když se z ní člověk dokáže poučit. I když zpracovat to úplně a zbavit se toho strachu a té hořkosti při vzpomínce na to, čím člověk prošel, je na tom asi nejtěžší. Tím spíš, když cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly.
    Děkuju za tvé sdílení a věřím v lepší dnešky a zítřky (a všechny další dny) pro všechny, kteří si něčím podobným prošli nebo procházejí.

  8. Oni právě ti , kdo manipulují bývají usměvaví navenek. Vtípkují, ale obvykle na cizí účet, nebo aby vytvořili dojem, že možná ze sebe, ale podle celku a v reakci na co, je to zase na cizí účet.
    Úmysly mají dobré, ale bez lásky, nebo nemají ponětí, jak soucítí láska. Nenaslouchají vzájemně, nezajímají se , co komu prospěje a co kdo potřebuje, v jaké je situaci a jak to prožívá. Vlastně k sobě samým nemají vytvořený pěkný vztah a nalezené poznání sebe sama.
    V krásné vzájemnosti ať se daří.

  9. Ani náhodou jsem si nezkusila tolik, co ty. Jsem „jenom“ třetím nebo čtvrtým rokem sama a dávám si dohromady svoje závislosti a svůj styl života. Zjistila jsem, že bych bez té fáze, kdy nikoho nemám nezjistila, jakou cenu vlastně láska má a jaký je rozdíl mezi partnerstvím a syndromem splašené vagíny. Je to transformace, která proběhnout musí, jen je na pytel oběti podobného chování do očí tvrdit, že si z toho aspoň odnesla cennou lekci.

  10. Hlavně se modlete, ať onen psychopatický jedinec není příbuzný, zlatý přítel, toho se zbavíte (u toho jsem to poznala včas a měla štěstí), ale celoživotně skrývaný psychopat se odkopal teď v pandemii, kdyby to člověk někomu říkal, neuvěříte, ti slušní a sociálně adaptovaní jsou nejhorší, je to jako forma vampyrismu, akorát toto se neživí krví, ale lidských utrpením. Celá rodina zmanipulovaná, zničená a rozvrácená, útrapy působené vlastnímu potomstu velmi rafinovaně, aby se na to nepřišlo…a trvá to déle než půl století. Dokonalý Jekyll a Hyde, kdybych to četla v beletrii, neuvěřím. Zlatí otevření násilníci, to poznáte rychle (nebo méně rychle), ale poznáte. Ale nejhorší jsou škůdci tvářící se jako andělé. Ani okolí by nikdy neuvěřilo, protože dotyčná osoba vystupuje určitým způsobem, ale všechno je to jen a pouze mistrovské divadlo. Jenže přesně těmto lidem se daří a jsou nejúspěšnější. A lekce to tedy není žádná, jen pár (kdo ví kolik) zničených životů i rodin.

  11. Vidím, že se ujalo slovo lekce. Pán o kterém jsem vyprávěl, ten si lekcí prošel, protože se vysmíval ostatním, kteří doopravdy trpěli. Já to tedy dopovím, on myslel na to, jak se vysmíval utrpení druhých a skoro ho lejzlo auto, nedával pozor, vyčítal si to, že se tak zachoval.

    Každopádně je dobře , že tady nikdo z nás si nedovede představit, že by bylo zkousnutelné, aby někdo komukoliv říkal, že ty sis prošel, ty sis prošla nějakou lekcí, když byl týraný, týraná. Nebo to dokonce někdo záměrně zlehčoval. Třeba jako to dělal ten pán, o kterém jsem vyprávěl. Kterému se nic nestalo a pro něj to byla jen lekce, že si uvědomil, co se děje.
    V době pandemie lidé zažívají, co někteří už v určitých podobách zažili. Najednou i ostatní vidí, že to bylo skutečné. Že ty věci, které se jim dějí se děly už dávno v různých podobách, ale jen se o některých méně, kde mluvilo. A ti, kdo měli méně svědomí, a my jsme to přecházeli, najednou jsou hodně vidět. A je hodně cítit, co udělali. Bylo to drahé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *