domácí násilí

Domácí násilí otevřeně III. – V bludném kruhu

Tuto sérii článků jsem původně napsala pro svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz) před čtyřmi lety. V nynější době, kdy kvůli koronavirovým opatřením stoupá počet případů domácího násilí u nás i ve světě, rozhodla jsem se ji aktualizovat, doplnit a znovu zveřejnit.

Doufám, že má osobní zkušenost pomůže přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své. Věřím, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je teřtí část, před čtením, si, prosím, přečtěte část první Jak to začíná a část druhou Jak se to zvrtne. Tato na ně přímo navazuje.

Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní. Článek taktéž vychází z mé osobní zkušenosti a nemá za cíl být jedinou absolutní pravdou – je možné, že to některé ženy mají/měly jinak.domácí násilí

 

Fáze VII. – stud, „jsi neschopná“

Násilník, který sám sebe vykreslil jako perfektního partnera a pak vás opatrně odstřihnul od přátel, sází právě na tento pocit, pocit studu. Že se žena bude stydět jít za kamarády s tím, že se spletla a že pan Úžasný je ve skutečnosti pan Hajzl. Že jí bude trapné přiznat svoji chybu, že jí bude trapné se někomu svěřit s tím, že dostala pár facek. Co si o ní budou lidi, kamarádi, rodiče, potom myslet? Že je neschopná si najít pořádného chlapa, že za nic nestojí, že by se měla stydět…

A společnost s tím bohužel stále neumí pracovat. Oběti domácího násilí jsou stigmatizovány, zesměšňovány, jejich utrpení bagatelizováno, je jim přičítána vina za to, co se jim stalo. A to je to nejcennější, co násilníkům může společnost poskytnout.

I mě bylo neuvěřitelně trapně. Nechápala jsem, jak jsem to mohla dopustit, jak jsem to mohla dřív nepoznat, jak jsem to mohla včas nezastavit. A nejvíc jsem se styděla, že jsem se vůbec dala dohromady s někým takovým. Hledat pomoc by znamenalo přiznat si hroznou chybu. Svěřit se by znamenalo, že musím někomu říct, jaký jsem měla strach a jak zbaběle jsem ho pak zase pustila k sobě domů.

agresor

A jakékoli narážky na toto téma mi nepomáhaly. Kdykoli jsem zkusila někomu popsat, co se stalo, zarazilo mě, jak se na mě dívá. Cítila jsem v tom pohrdání a výčitku – můžeš si za to sama, holka, tak si to pěkně vyžer. Nejhorší ze všeho byli ti známí, kteří věděli o násilnické minulosti mého partnera a jejich – „já jsem ti to říkal.“ Tedy, to přišlo mnohem později, protože před nimi jsem ten první noční incident prostě nedokázala zmínit jen proto, abych právě ono nechutně jedovaté „já jsem to říkal“ nemusela poslouchat.

Tenhle stud a pocit viny poté, co se žena „nechá zbít“, je pro někoho, kdo to nezažil nepochopitelný. Žijeme sice v 21. století, kdy si ceníme rovnosti pohlaví, ale zapomínáme, že muž má stále nad ženou obvykle fyzickou převahu. A proto hláška „ty ses nechala zbít?“ zcela pozbývá smyslu. Je to asi jako zeptat se neozbrojeného civilisty po zásahu armádní puškou jak to, že se nechal zastřelit.

Tenhle pocit trapnosti, pocit mého selhání, čišel i z tváří policistů, které jako by říkali – no jo, další kráva, co žije s násilníkem. A právě tenhle pocit mi nedovolil dál bojovat, svěřit se, snažit se hnout z místa a opustit nezdravý nebezpečný vztah. Okolí mi dávalo najevo, i na podvědomé úrovni, že jsem blbá a že si za to můžu sama. A já to přijala – jsem blbá. Takže si asi prostě trpět zasloužím. Dobře mi tak. Zasloužím si to. A ve chvíli, kdy tohle přijmete za své, už není cesta ven. Stala jsem se obětí.

domácí násilí

 

Fáze VIII. – oběť, „zasloužíš si potrestat“

Jakmile dojdete do fáze oběti, je velmi těžké se z ní vymanit. Chce to silnou vůli a sebevědomí a také oporu v blízkých lidech. Já měla naštěstí tohle všechno, proto u mě fáze oběti trvala jen několik měsíců. A souhrou šťastných náhod mě z toho marastu vlastně vysvobodil můj současný partner. Ale než se dostaneme k vysvobození, zůstaňme ještě chvíli u oběti – protože tato fáze je nejnebezpečnější ze všech a může skončit nedozírnými následky. U všech žen, mě nevyjímaje, obvykle minimálně psychickým traumatem, které se pak zpracovává roky. U některých bohužel i fyzickými následky, různými jizvami a zraněními, a v extrémním případě někdy bohužel také smrtí oběti.

Po celém tom kolotoči obletování a vymáhání vděčnosti, po pocitu viny za první facku a pocitu studu je oběť rozhnětená jako těsto zralé do trouby. Ženina vlastní identita dostává pořádně zabrat pod tlakem dávných vnitřních konfliktů, které zdatný násilník obvykle přesně vyhmátne a zaútočí na ně. Začíná o sobě pochybovat. Začíná věřit, že to, co se jí děje, je vlastně v pořádku – protože ona je ta špatná, ona si zaslouží trest. A společenský diskurs ji v tom jen podporuje.

A tak svůj trest přijmete. Milující partner z počátku vztahu se už v násilníkovi probouzí jen zřídkakdy a obvykle jen proto, aby vám ukázal, jak moc byste si ho měla vážit, jak se on musí obětovávat pro vás – a jak moc jste nevděčná. Tohle překroucení reality vás zpočátku neuvěřitelně popouzí, protože vy přece moc dobře víte, že se taky snažíte a jeho přece nikdo nenutil, aby na vás byl na začátku tak milý. Jenomže časem si přestanete být jistá, co je realita a co jen vaše domněnka.

Vy pochybujete – ale násilník zůstává pevný v kramflecích. On si je naprosto jistý tím, že vy jste ta špatná, že vy ho akorát štvete a ubližujete mu, zatímco on se pro vás může přetrhnout. Vy už si tak jistá nejste, jako každý člověk trpíte sebereflexí a umíte na sobě najít drobné chybky, které skutečně máte – a od těch už je jen krůček k tomu uvěřit, že máte i ty velké, které vám váš násilnický partner tak vyčítá. Je to proto, že zatímco vy jste normální a normální člověk o sobě občas pochybuje, on je psychopat, který trpí přebujelým egem a naprostou neschopností si připustit mýlku. Proto nad vámi může zvítězit – alespoň co se problémů se sebevědomím týče. A proto ze zdravých pochybností a sebereflexe dokáže vytěžit vaše postupné zotročení.

Jakmile oběť uvěří, že si za svůj osud může sama (protože je přece blbá, že se s takovým hajzlem vůbec dala dohromady nebo si ho nedejbože nastěhovala do bytu) a že si tím pádem zaslouží trpět, má násilník už vlastně vyhráno. Jeho snaha se zúročila.

Co zažily jiné ženy si můžete přečíst ve stovkách příběhů na internetu či v románech. Já zažila neustálý psychický nátlak, kdy jsem netušila, co je správně a co špatně. Někdy na stejný podnět násilník zareagoval mile, jindy výhružkami a řevem. Třeba když mě bolelo břicho, když jsem to měla dostat. Jeden den mi vařil čaj, hladil mě a nosil mi ibalgin. Druhý den na mě řval, že kvůli mému debilnímu břichu nemůžeme jít na oběd do restaurace a pak práskl dveřmi a šel se najíst sám, zatímco já se kroutila doma v bolestech. Jednou jsem se svěřila s nějakým trápením a dvě hodiny mě poslouchal a utěšoval, podruhé na mě z centimetrové vzdálenosti křičel, že ho nemám otravovat se svýma sračkama, protože má sám dost starostí a já jsem hnusná sobecká mrcha, která ho akorát využívá a potřetí byl zase jako milius.

V takovém světě za chvíli netušíte, co je správné a co je špatné, pořád máte strach, kdy přiletí rána nebo kdy začne řev a nadávky. Nevíte, jestli smíte v noci zakašlat, jestli smíte být nespokojená s obědem, který uvařil, nevíte, jestli vůbec máte právo mít nějaké pocity.

sebevražda

Protože jste přece neschopná kráva, ano, tak vám to říká a to si o vás taky všichni myslí. A tak když ho ráno budíte do práce, kam prostě nesmí zaspat, jinak bude průšvih a on má pocit, že je nemocný, nevíte, jestli děláte dobře, že se ho snažíte přesvědčit, aby si dal coldrex a šel a nebo jste špatná ženská, která nechápe, že její muž potřebuje ošetřit. Nevíte, co máte dělat, nevíte, co je správné a když po vás začnou létat hrnky, které po vás ve vzteku háže, jenom si zakryjete hlavu a víte, že jste ho rozčílila – ale nevíte čím. A potom přiletí rána pěstí, která vás knockoutuje.

Já nikdy předtím nedostala pěstí do obličeje. Viděla jsem to jenom ve filmech, kdy se hrdina jen otřepe a bojuje dál a myslela jsem, že to tak funguje i v realitě. Nefunguje. Ta rána na čelist mi vystřelila do očí hvězdičky a mně se podlomila kolena. Měla jsem v očích slzy a v uších mi zvonilo. On mě zvedl ze země a začal mě ošetřovat. Bylo mi špatně. Z té rány, ze mě samotné. Když mi dával mraženou zeleninovou směs na natékající tvář, vysvětloval mi, že za to můžu já, že jsem ho naštvala, protože je přece nemocný a nemůže se takhle stresovat. A že to musím prostě chápat, nemocnej chlap je nemocnej chlap, ať to nějak těm lidem, kteří se na něj spoléhají, vysvětlím, že on si musí jít lehnout, protože je mu fakt špatně a já ho mám okamžitě přestat nervovat a být mu oporou. Svému partnerovi přece musíme být oporou. A on by se o mě přece staral, kdybych byla nemocná, jak můžu být tak nevděčná a neudělat to pro něj taky.

V hlavě mi ještě hučelo, když jsem poslušně cupitala do lékárny pro prášky s make-upem na fialovějící modřině. Dva dny jsem nevylezla z domu, abych nemusela nikomu vysvětlovat měnící se odstíny barev na mé líci. Svedla jsem to na zánět zubu. Bylo mi neuvěřitelně trapné někomu říct, že mě můj přítel poslal k zemi pravým hákem.

Čím víckrát se něco podobného stalo – když mě loktem přitlačil ke zdi, když mě praštil přes ohryzek, že jsem lapala po dechu, když mě držel za ramena a třásl se mnou, když mě chytil za vlasy a třisknul mi hlavou o zeď, až v ní zadunělo – čím víckrát se to stalo, tím zarytěji jsem mlčela. Když se to stalo poprvé, podruhé, možná, snad, ale teď? Jak se vůbec můžu podívat někomu do očí a říct mu, že se nechávám šikanovat a nic s tím nedělám? A proto jsem mlčela a propadala se hlouběji a hlouběji do bludného kruhu tohoto „vztahu“. Jsem ale naštěstí od přírody bojovník a tak jsem se nevzdala.

Poslední, čtvrtou část s názvem „Jak z toho ven“ očekávejte brzy.

tady a teď

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

Pokračujte na pPoslední čtvrtou část Cesta ven.

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

10 komentářů u „Domácí násilí otevřeně III. – V bludném kruhu

  1. Asistentka jednoho velkého podnikatele to měla trošku jinak v životě. Její muž byl pro ni fajn. Oba se těšili na miminko. Ale ona byla pořád ve stresu z toho podnikatele, kolikrát se svěřovala kolegyním, ale někdy i kolegům, že to, jak se chová, jako vyměněná, že musí dělat a mluvit, jak píská majitel podnikání. Že není svá a sama sebou.

    Do práce to měla pár metrů a šéf jí pořád předhazoval, že nikde to nebude mít do práce tak blízko a tak se držela na místě, i když se musela chovat tak, jak chtěl on. Všichni ale dokázali nakonec ocenit to, že byla k sobě upřímná. Už věděla po nějaké době, že jednou stejně vyjde z toho kola ven. Viděla, jak ostatní kolem nalézají cestu ven, nebo napomohla náhoda, „náhoda“.
    Myslím, že jsem ani neodbočil, když trošku zobecním, že osoba manipulátora, ať jde o kohokoliv, své „dovednosti“ zapojuje i do širšího společenského života.
    Až se naučíte rozpoznávat, kdo ze dvou lidí lže, nebo kdo je k pravdě blíž. Poznáte rysy manipulace, ne jen proto, že to někdo říká, ale sami už uvidíte, pak přijdete na to, že v okolí manipulátora je vždy všechno jinak, než jak to vypadá. Přestože sem tam něco je věrohodné, ale jen za určitého stavu a okolností. Naučíte se odzírat z očí, dechu, mimiky, řeči těla. Poznáte celou řadu variant okolností a souvislostí, s tím, že víte, že nevíte ještě stále všechny možnosti, pak objevíte snadněji pravdu. Pravda je nakonec v principu poměrně jednoduchá, ale složité bývá se dopracovat k jejímu celku. Takže se nedá dost dobře zjednodušovat.

    Manipulátor myslí dopředu a dokáže pravdu ohýbat, deformovat a měnit do mnohých kliček, že se vám ani o tom nesnilo. Zatlačí vás, abyste řekli, co byste jinak neřekli, udělali, co byste jinak neudělali. Pak vám to vyčte. Udělá si z vás hračku. Vy musíte znát svoji hodnotu.
    Osoba tyrana vás pošle do „minového pole“ protože ušetří mašinku. Člověk pro takovou osobu nemá hodnotu. ( Pochopitelně, že navenek ukáže, že hodnota lidství je ta největší, ale skutky nikde. Možná přispěje na útulek a pochlubí se, třeba i obráceně: „Nechlubím se, ale právě jsme přispěli na ….“)

    Zvláště lidé , kteří jsou odmalička vedeni ke slušnosti a zdvořilosti, jsou vždy obětí manipulací. Protože lze zůstat slušný a zdvořilý, ale vyžaduje to sílu a trpělivost a trénovat proti obratnosti manipulátorů. A vědět, že proti manipulacím manipulátora jít nelze, neboť ten využívá to , co řeknete, vaši energii. A má k dispozici obrovskou škálu lží, které pohotově nasazuje a vrství. Vždy má pár lidí, se kterými je nějak vázán falešnou solidaritou, nebo dokonce zločinem. Taková osoba je tzv. usměvavý Hajzl.
    ( Například když vás zraňuje , snaží se vás emocionálně přimět k úsměvu a pak hne otočí, že se usmíváte protože vás ta “ kudla v boku“ , kterou do vás ryje, vůbec netlačí.)

    Koho musíte hloubkově studovat, abyste si toho všimli a dokázali to definovat. Protože bezbrannými vás činí právě to, že osoba násilnického ( násilí je mnoho druhů) manipulátora
    se snaží být nečitelná a nedefinovatelná, nevypočitatelná ( nezaměňovat s těmi, kdo jsou nuceni se před násilnickými manipulátory skrývat).
    Přestože nějaké vzorce v chování tyrana naleznete, hned používá široké spektrum matoucích manévrů. Aby vaše definice opět nebyla aktuální, do nekonečna. Má „nekonečné schopnosti“ napodobovat, říkat ( vymýšlet), co si myslíte a co děláte, a co si myslet máte, i když si vymýšlí nová a nová dramata, až se tají dech. A když jste odříznuti od světa, nebo od společnosti, pro cíle tyrana, tak jste nuceni navázat nové paprsky zpátky ke světlu, abyste mohli po nich vylézt z té macochy zpátky na denní světlo.
    Bez manipulátora jste všichni ztraceni a váš svět bez něj skončí ( třeba i osumdesátkrát ).
    Ale když se naleznete, budete znovu mít zpátky svůj život, který bude už opravdu váš.

  2. Fuj, tak to je hnus… Asi jsem trošku jiná než většina lidí, ale v životě bych kamarádce, kterou by doma mlátil přítel, neřekla, že si za to může sama. Fakt nikdy. Chlap ženskou praštit prostě nesmí. Možná tak ještě ve válce nebo policista v krajní nouzi, ale ve vztahu fakt ne. A to ani když si ona začne a praští ho první. (V tom případě je na místě partnerská poradna nebo rozchod, ale určitě ne fyzický protiútok.)
    Sama kolikrát ve vztahu přemýšlím, kde mám vlastně hranice, a když mi něco není příjemné – třeba partnerův styl humoru – tak se ohradím, nenechám si to líbit. Možná to jednou, dvakrát přejdu, ale nejpozději potřetí už dám najevo, že se mi to nelíbí. Myslím, že je to velmi důležité pro udržování zdravého vztahu.
    Stalo se mi, že mě partner přesvědčoval, že když mě moc naštve, tak mu mám dát facku. Řekla jsem mu, že kdyby mě naštval tak, že bych mu chtěla dát facku, tak bych s ním už nemohla být. Fyzické násilí do vztahu prostě nepatří. Popírá totiž vzájemný respekt a ten je pro mě nepostradatelnou součástí vztahu, stejně jako láska a důvěra. Pokud se něco z toho ze vztahu vytratí, pak moc nemá smysl v něm pokračovat.

  3. Taky si myslím, že do vztahu nepatří žádné facky. To by se mělo učit už ve škole, jak zvládat situace, aby se těmto věcem předcházelo. Také zavčas poznat těžko napravitelnou osobu, která se nechce vůbec účastnit jakéhokoliv vztahu lásky, ale hodí se spíš do ringu.

    Otloukánka dělat prostě nebudu a nenechám se donutit, abych facku dal já, protože na to ve vztahu prostě nejsem. Ani si to nechci představovat. Fackovací služby také nepatří do vztahu lásky.

    Jsou vztahy, kde jsou vůči sobě tzv. víc “ temperamentní“, ale já bych tomu neříkal temperamentní, podle toho, co jsem slyšel a zahlédl, že si dělají. Oni se pak drží ve vztahu vzájemně , obrazně řečeno “ pod krkem“ pořád a ty rozchody pak jsou skoro nemožné, nebo extrémní.
    Moc důležitý je začátek vztahu, jak to všechno začalo, nebo začne. Aby si lidé dokázali opravdu včas říci, co ve vztahu chtějí a jestli udělali dostatek pro dorozumění, co a jak. Řekli si, co je naplní štěstím. Vztahy jsou neustálá práce na sobě a spolupráce.

  4. Ono ta fyzická převaha u mužů obvykle je, jenomže. A to je právě potřeba vysvětlit. Muži, kteří se stanou obětí násilí od žen, jsou většinou ti , kteří tu sílu odmítají použít a toho ty ženy zneužijí. A pak létají jedna facka za druhou, bití a další násilí, s odůvodněním, protože jsem žena, tak můžu. Nebudu zde psát soukromí lidí, těch případů. Je nutné vědět, že to existuje. A takové ženy to podělají na celé čáře těm ženám, které jsou bity jako žito a pro změnu ony si chtějí zachovat svoji ženskou něžnost. Ale myslím, že převažují ty ženy, které se násilí na mužích vyhnou, nebo z těch násilnických, které používají spíš dlouhodobé psychické týrání a vydírání, které poškodí celé rodiny. Nejde ani tak o statistiku, jako o terénní zjištění.

    Násilí na ženách podle mě „skončí“ až se přestane systémově vykládat povídačka o tom, že máme individuální přístup k případům. Ale ve skutečnosti se přiklánějí, jak je vítr ohýbá. Jednou tak, v jiném případě jinak, ale ne podle celého dění a podle pravdy.
    Nepodívají se jak vypadá, ne na fotce, ale doopravdy ona a on. Jací jsou v povaze. Ale hned si škatulkují, hele té neuvěříme, jemu uvěříme. Nebo té uvěříme a jemu neuvěříme.

    Domácí násilí je celostní záležitost, na sebe navazujících skutečností a celého prostředí, co a jak bylo před tím , při tom a dál.

    Cesta ven je o tom učit lidi lásce a být schopni tu lásku mezi sebou ukazovat slovy a skutky a žít tu lásku. Ne jenom jako, ale doopravdy. Systém není spása. Zmena systému může přinést postupná vylepšení návyků procedur, ale opravdovou změnu učiní změna jednotlivců , kteří tvoří celek.
    Mě je, velice moc líto žen, které trpí v nějakém násilí. Zároveň je to blbý úděl , protože ti muži, kteří to tak cítí, na to právě doplácejí a ti mužští křivé povahy dál škodí. Ti nám mužům, kteří se snažíme dávat tu lásku, všechno kazí. A ženám , těm , kterým bychom měli nosit zlaté proutí to kazí ty , které si uzurpují ty hodné muže pro sebe a zachází s nimi v lecčem podobně, jako ti pokrytečtí muži zachází s milými ženami.

  5. Až teď jsem se dostal k posledním odstavcům. Před lety jsem jen tak zavadil o nějaké vyprávění Lumenn o jejím příběhu a zpočátku jsem nevěděl, jak to vlastně prožila. Teď , jak jsem četl řádek, jak šla do té lékárny se všechny vjemy sečetly a to utrpení , které prožila bylo rázem „cítit“ intenzivně. Když se do toho vžijete. Představíte si to. A jste rádi, že teď bublá na plotně ohřátá sváča. A teď se vám nic takového neděje. Kafe v hrnku hezky voní. S někým si popřejete nádherný den.
    Autíčko je hezky umyté. Domeček voní, jako by chtěl svátečně nastrojit. Na stěně je obrázek toho, co se vám splnilo a vy žijete. Cítíte, že žijete.

  6. To je silný šálek kávy. Umím si představit, ten pocit, kdy si oběť vyčítá jak vše je jen její vina a že se nemůže nikomu svěřit kvůli nevyhnutelnému odsouzení, ale neumím si představit, že by se tak přátelé a rodina skutečně zachovali… Říkat si, mě se to nemůže stát, může opravdu jen někdo kdo se nesetkal s manipulátorem. Nejlepší jsou ti, co jsou psychologové z povolání – ano takoví opravdu existují a nedělají svou práci proto, aby někomu pomáhali. Naštěstí jsem se vymanila dřív, než došlo k tomu, co tu popisuješ. Ne, že by se to obešlo bez trvalých ztrát, zejména na psychice. Ale pěstí do čelisti apod… ještě že už je to za Tebou, Lúmennko.

  7. Nemůžeme se stát Bohem Všemohoucím. To musíme pochopit. Božská realizace znamená o Bohu vědět. Vědět o Bohu, je vědět pomocí toho, že se staneme nedílnou součástí Boha, jak fungují Jeho síly, jak On řídí. Náš prst nezná náš mozek, ale funguje podle našeho mozku. Prst se mozkem stát nemůže, ale funguje zcela podle Mého mozku, protože je tak propojen. Je tím tak sjednocen. Boží síly je způsob, jak jste božsky realizovaní (jak si Boha uvědomíte). K tomu je zapotřebí naprostá pokora, že se nemůžete stát Bohem, nemůžete se stát Bohem Všemohoucím, že se nemůžete stát božstvy, ale rozhodně se můžete stát Bohem realizovanými – čímž se rozumí, že Bůh pracuje vaším prostřednictvím, používá vás jako svoji sílu, jako svůj kanál. Vy, kteří máte svou skutečnou realizaci a kteří jste pokorní, víte, že pouze svou vlastní pokorou dosahujete své odevzdanosti. Pokud se nedokážete odevzdat, nikdy nemůžete Boha poznat. Je jasně řečeno, že dokud sami sebe (svého ducha) nepoznáte, nepoznáte Boha…

  8. „mirku“ ..zkus se na to podívat prakticky. My nepotřebujeme být všemohoucí.
    Nepotřebujeme být ani odevzdané loutky. Asi by bylo dobré upřesnit, že odevzdání se lásce je něco jiného než otroctví. Odevzdání se lásce je svoboda. Pokora není ušlápnutost, ale nenamyšlenost. Slova nestačí. Vyjádři to jak umíš.

    Nejsme boží síla, ani kanál. Jsme lidé , součástí celku, máme svoji osobnost, tím nemyslím pyšnou osobnost, ale individualitu každého zcela originálního jedince. Můžeme se naladit na dobro, pochopení, lásku, vděčnost atd.
    Jsme na světě proto, abychom sdíleli lásku, radost a spoluúčastnili se na tvoření a rozmanitém přemodelovávání světa ke společnému prospěchu pro lidstvo. Abychom se radovali z přírody a společenství všech lidí, ve své společné podstatě, i jinakosti.

  9. Dreamlande, tohle nemá význam. :D Mirek prostě k věci své komentáře psát nebude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *