domácí násilí

Domácí násilí otevřeně II. – Jak se to zvrtne

Tuto sérii článků jsem původně napsala pro svůj osobní blog lumenn.cz (dříve lumenn.blog.cz) před čtyřmi lety. V nynější době, kdy kvůli koronavirovým opatřením stoupá počet případů domácího násilí u nás i ve světě, rozhodla jsem se ji aktualizovat, doplnit a znovu zveřejnit.

Doufám, že má osobní zkušenost pomůže přiblížit problematiku domácího násilí od první chvíle a ukázat dynamiku vztahu s násilníkem. A nejde jen o suchopárné statistiky, ty vlastně v článku nenajdete vůbec – je to osobní vyprávění ženy, vyprávění mě samotné, která jsem si s násilníkem prožila své. Věřím, že otevřená zpověď a intimní nahlédnutí do psychiky oběti psychického a fyzického týrání může pomoci dalším ženám, aby do podobného vztahu nespadly a když už spadnou, aby se dokázaly dostat ven, jako jsem to nakonec dokázala já. A rozhodně ne nezraněná, ne nepolámaná. Toto je druhá část, před čtením, si, prosím, přečtěte část první s názvem Jak to začíná.

V první části jsme si popsali první fáze vztahu – násilník vykreslí sebe sama jako perfektního partnera, odstřihne ženu od jejích přátel a začne se stavět do role „pana Nepostradatelného“. A to logicky vyvolá touhu se vzepřít…

Článek pojednává pouze o domácím násilí páchaném muži na ženách v partnerském vztahu. Ostatní druhy domácího násilí (ženami na mužích, potomky na rodičích-seniorech atd.) jsem nezažila a věnují se jim jiní. Článek taktéž vychází z mé osobní zkušenosti a nemá za cíl být jedinou absolutní pravdou – je možné, že to některé ženy mají/měly jinak.

 

Fáze IV. – první pokus o odpor, „jsi nevděčná“

Uběhlo pár zamilovaných týdnů až měsíců. Váš život je úplně jiný, než dřív. Kamarády skoro nevídáte, veškerý čas trávíte s partnerem a ten vás pomalu, ale jistě, hněte jako těsto k obrazu svému. Chemie zamilovanosti ale pomalu opouští vaše tělo, růžové brýle padají a vy začínáte vidět skutečnost mnohem jasněji. A protože žijete ve světě, kde žena má právo říci svůj názor a víte, že můžete nesouhlasit, jednoho dne opadající zamilovanosti se ozvete. A je zle.

Pamatuju si to ze svého příběhu velmi přesně. Šlo o naprostou banalitu. Na těch to obvykle začíná. U mě konkrétně to bylo vaření brambor. Doma jsme do nich nikdy nedávali kmín, mě osobně stejně ani kmín vůbec nechutná, takže jsem je tak, jak jsem zvyklá, vařila bez kmínu. On se ke mně přitočil a říká mi, úplně normálně, vlastně snad i mile: „Jé, lásko, zapomněla jsi tam dát kmín.“

„Ne, nezapomněla,“ odvětila jsem stejně mile. „Já tam kmín nedávám.“

„Jak jako nedáváš? Tak ho tam dej, v bramborách musí být kmín,“ tady se milý úsměv začal trochu trhat.

„No, promiň, ale já ho ani nemám doma, já kmín vůbec nepoužívám, nechutná mi.“

A vypukl uragán. Že to není možný, že brambory jsou bez kmínu jedovatý (ve skutečnosti kmín jenom usnadňuje jejich průchod našimi střevy) a že ho vlastně teda chci otrávit. A že on se tady snaží a já nejsem schopná mu ani normálně uvařit brambory, že jsem úplná kráva, která si ho vůbec nezaslouží. A to všechno kvůli pár zrníčkům kmínu. Pak práskl dveřma a bylo ticho. Chvilku jsem si poplakala a naznala, že je po vztahu. Takhle se ke mně žádnej chlap chovat nebude, ani kdyby mi postavil zámek na Měsíci, což on teda rozhodně neudělal.

O čtvrt hodiny později se ozval zvonek a za dveřma stál on s tou nejkýčovitější rekvizitou domácích násilníků – kytkou. Ano, hádáte správně, hodila jsem mu ji na hlavu. Spolu s výčtem výrazů, jakými mě ani omylem častovat nebude a byla rozhodnutá zase prásknout dveřmi a nechat ho, ať táhne ke všem čertům. Jenomže ta lítost se zdála být opravdová. Řešili jsme to další asi půl hodinu. Přeci ho nemůžu vyhodit, když se přišel omluvit a že ví, že je občas magor a vyletí, že je prostě cholerik a že jsem si to nezasloužila. Vůbec neví, co do něj vjelo, prostě to přehnal, jenom chtěl ty brambory tak, jak je na ně zvyklý, vyvedlo ho to z míry, je idiot. A chápe, že ho teď pošlu pryč. Jen se mi chtěl omluvit a nechce mě ztratit kvůli takové prkotině, která už se nikdy, nikdy nebude opakovat.

A bylo vymalováno. Dlouho jsem pak zpětně nad tou událostí přemýšlela a nedokážu říct, že bych se zvládla znovu zachovat jinak. Vždyť o nic nešlo. Jen trochu větší hádka, to se stává v každém vztahu. Jenže ani jsem se nenadála a přišla fáze pátá.

 

Fáze V. – popírání, „všechno je přece v pořádku, tohle není násilník“

V určitém okamžiku, než se všechno skutečně opravdově vyhrotí, si žena položí otázku – „není tohle už za hranou?“ Zdá se, že muž ovládá vás život už příliš, že hádky jsou častější a růžové brýle zmizely v nenávratnu. Jenomže v tuhle chvíli je těžké si přiznat, že byste mohla chodit s násilníkem.

Copak to může potkat vás? To potkává ty jiné, ty ženy v knížkách a časopiseckých příbězích ze života. Vás ne. A hlavně – to jako půjdete za kamarády, na které jste nějakou dobu kašlala a řeknete jim, že pan Úžasný je vlastně docela normální, manipulativní hajzl? Co by si pomysleli? Vždyť by se vám vysmáli. A říkali by, že jim to bylo hned jasné. Snažili by se vás od něj odtrhnout, rozmluvit vám to. Cítila byste se jako kráva, co si není schopná najít normálního chlapa.

A tak si začnete lhát do kapsy. Že to vlastně není tak, jak se to zdá a že je to v pohodě. Pár hádek a troška změn v životě. O nic nejde. Vy nejste oběť, kdepak. Za kamarádkami nepůjdete. Připadala byste si směšně. Trapně. Neschopně. A taky pořád v hloubi své naivní ženské duše věříte, že je to jen takové období a brzy se vrátí to krásné, co mezi vámi bylo. Ráda bych vás uklidnila, ale – nevrátí. Bude spíš hůř.

 

Fáze VI. – první facka, „a je to tvoje vina, zlato“¨

Hádky se stupňují. Výčitky přibývají. A vy si připadáte totálně nemožná. Váš život stál za nic, než jste potkali pana Úžasňáka, jak vám neopomíná desetkrát za den zmínit. Vaši kamarádi už vám ani nezkoušejí volat, protože čekají další odmítnutí. Jste v osidlech manipulace až po uši a už v tuhle chvíli se stydíte to někomu říct. Nezbývá, než se postavit na odpor. Možná se zase pohádáte, ale možná ho konečně vyhodíte z bytu. A tak přijde situace, kdy si nenecháte nic vmanipulovávat do hlavy a řeknete od plic, co si myslíte.

Já se chtěla prostě a jednoduše vyspat – jenomže můj násilnický partner měl ten den divoké spaní a pořád mi bral peřinu, převracel se, občas do mě ze spaní strčil loktem. Jemně jsem ho probudila a požádala, aby mi peřinu vrátil a zkusil se uklidnit, snad jsem se ho dokonce zeptala, zda mu můžu nějak pomoct od špatných snů. Jenomže moje snaha se nesetkala s pochopením – naopak. Tuhle reakci si asi budu pamatovat do konce života.

Seděla jsem na posteli a on do mě strčil, až jsem padla na záda. Začal na mě řvát, proč ho kurva budím a že chce spát, tak ať mu laskavě dám pokoj. Snažila jsem se mu vysvětlit, že já jaksi spát nemůžu, když sebou ze spaní pořád mele – v tu chvíli se na mě podíval tak nenávistně, že jsem dostala strach. Jak jsem seděla skoro v nohách postele, začal do mě zuřivě kopat a ječet na mě. Nevzmohla jsem se na slovo, jen jsem úplně ochromeně ztuhla a on mě prostě skopal s postele a já upadla na zem.

V tu chvíli se mi v hlavě promítla hromada nejrůznějších scénářů a nakonec zvítězil zdravý rozum a moje vnitřní síla, moje odhodlání nenechat si ubližovat. Rozhodla jsem se, že se přece musím bránit. Beze slova jsem se zvedla, popadla mobil a vyběhla ven z bytu – měla jsem v té době garsonku, kde se nebylo kam skrýt. Už po cestě po schodech jsem vyťukávala číslo na policii a před barákem jsem roztřeseným hlasem popisovala, co se stalo. Bála jsem se a styděla jsem se zároveň, ale výchova mých rodičů k tomu, že zlu se nikdy nesmí ustupovat a moje vlastní povaha byly tu noc ještě silnější, než násilníkova manipulace.

Když vyběhl před dům za mnou a začal se mě trochu vyděšeně ptát, co tam dělám, byla jsem už klidná. Řekla jsem mu, že jsem na něj zavolala policii, že mě nikdo mlátit nebude. Byl vzteklý. Policajti přijeli za chvíli, vzali si občanky, jeden se vyptával mě, druhý zpovídal jeho. Slyšela jsem jak vykřikuje, že jsem lhářka a že nic neudělal. Večer před tím jsme si dali trochu vína, policajti změřili alkohol v dechu – moje nula a jeho víc než jedno promile jim stačilo, aby věděli, odkud vítr vane a s bohorovným klidem někoho, kdo tohle zažil milionkrát, ho požádali, aby si sbalil věci a vypadnul z mého bytu. Šli s námi nahoru, ukázala jsem jim nájemní smlouvu, že byt je skutečně můj a za přívalu nadávek a obvinění, že jsem bláznivá schizofrenička, která neví, co mluví, vyprovodil pán v uniformě násilníka ven z bytu.

Když se za nimi zavřely dveře, věřila jsem, že jsem zvítězila. Tehdy jsem se zachovala správně, tak, jak velí všechny příručky a doporučení. Věřila jsem, že mám vyhráno. Byly asi tři hodiny ráno a stejně jsem volala kamarádce a celá ubrečená jí líčila události poslední hodiny. V ten okamžik se ozvalo bušení na dveře. Stokrát jsem si ten okamžik přehrávala v hlavě a spílala si, že jsem se nezachovala jinak. Měla jsem znovu zavolat policii, měla jsem nechat dveře pevně zavřené. Ale pozdě bycha honit. Z obav před nedůtklivou sousedkou, která by v cuku letu zařídila moje vyhození z bytu kvůli čím dál hlasitějšímu bušení na dveře a prosbám za nimi, jsem nakonec otevřela.

Pochopitelně je vám jasné, kdo za nimi stál. Vylezl po hromosvodu a dostal se do domu otevřeným oknem na chodbě v prvním patře. Tentokrát žádné kytky ani omluvy. Ale doprošoval se – že ho přece nemůžu vyhodit takhle v noci, že nemá kam jít, ať ho aspoň nechám tady přespat. Bylo toho spousta a trvalo to vlastně až do rána. Po třech hodinách, co do mě vytrvale hustil (venku už dávno svítalo), už jsem ani nevěděla, jak se jmenuju. Chvílemi jsem brečela, chvílemi se vztekala, chvílemi ho málem zase vyrazila ven. Ale po téměř probdělé noci a šíleném šoku z mého prvního telefonátu na policii v životě jsem pomalu ale jistě podléhala nestvůrné manipulaci. Nebýt sousedky a hrozby ukončení nájemní smlouvy, nebýt ohromného studu před všemi lidmi v domě, nikdy bych ho nepustila dovnitř a nemusela čelit všemu tomu nátlaku. Ale stalo se – a nejsem ani první, ani poslední žena, která toto zažila.

Když jsem vyčerpaná usínala, nebyla jsem si už jistá ničím. Bylo správné policii zavolat? Vždyť mi dohromady nic nebylo. Ještě skoro spal, neuvědomoval si, co dělá. Byl ještě pořád trochu opilý. A vůbec, kdo jsem, že si dovoluju soudit činy druhého člověka? Sama jsem přece v životě spáchala spoustu špatných věcí. A možná horších, než pár kopanců. Určitě horších. Vždyť jsem byla ochotná vyhodit člověka v noci z bytu, aniž by se měl kam vrtnout. Nebyla to koneckonců moje vina, že jsem se ho snažila vzbudit? Nejsem trochu moc přecitlivělá? Hysterická?

agresor

Když si tyhle úvahy čtu, je mi ze sebe k zblití. Co zmůže nedostatek spánku a výmluvný manipulátor! Jak málo stačí, aby semínka pochybností byla zaseta – hlavně když padnou do úrodné půdy vlastních potlačených vin a obav. A já se nejvíc bála, že jsem špatný člověk, chtěla jsem vždy být příkladem, konat jen dobré skutky, pomáhat druhým. Na těchto mých charakterových vlastnostech postavil násilník svůj hrad z výčitek a pocitů viny, hrad, v němž mě držel v zajetí další měsíce.

Když jsem se ráno probudila, tvářil se, jako by se nic nestalo. Byl milejší, než jindy. Noční můry jako by se v denním světle rozplynuly. Musela jsem mu dát šanci. Musela jsem sama sobě i jemu ukázat, že jsem dobrý člověk, že umím odpouštět. Když jsem tohle říkala kamarádce, té, kterou jsem ve tři ráno probudila vyděšeným uplakaným telefonátem, nechtěla mi věřit, že jsem nezešílela. Byla jsem mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně strašlivý stud před ní, před přáteli, že jsem toho zmetka nezvládla zpacifikovat, na straně druhé stud ze mě samotné, že jsem udělala něco tak hrozného, že jsem si zasloužila schytat pár ran. A taky strach. Strach z dalšího bušení na dveře, z dalšího pohledu plného nenávisti, až se zase postavím na odpor, strach z dalších ran a tentokrát tvrdších za to, když si postavím hlavu a budu se ho snažit vyhnat pryč z bytu i ze života. Byla jsem paralyzována nemožností volby, strachem a nezměrným studem. A nevěděla jsem, co mám dělat. Já, rozhodná ženská do nepohody, jsem se uvnitř choulila jako uzlíček a nevěděla, co dál…

sebevražda

Pokračujte na třetí část s názvem V bludném kruhu.

Jste vy nebo vaši blízcí obětmi domácího násilí? Potřebujete akutně pomoc?

Zavolejte na bezplatnou non stop linku 116 006.

Další kontakty, kam se obrátit najdete

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

5 komentářů u „Domácí násilí otevřeně II. – Jak se to zvrtne

  1. Ono to bývají právě startovní banality, kde svým způsobem mají oba pravdu anebo každý tu svoji , jak potřebuje, jak je zvyklý a co kde o tom četl nebo se jemu osvědčilo.
    Za těmi banalitami bývají celé dlouhé příběhy, které předcházeli z minulosti lidí. A tak vlastně malý kmínek může spustit celou škálu nabité energie z minulosti a jde o to, jak se co řekne, a jestli jeden očekává porozumění od druhého, nebo už předem blikne v někom rozhodnutí zápasit a ne si pohovořit.
    Někde pomáhá čas, hledání cest k porozumění, ale tam, kde se t o v jednom nebo obou vzepře, a ani po nějaké době není restart na režim hledání cest, pak to prostě nejde. Byl to náraz na beton. Hlavou se zeď jen tak neprorazí.
    Já si dávám do brambor kmín, někde píší, že je to dobré na ty efekty proti plynatosti u trochu méně zralých brambor, nebo některé bývají trošku chycené plísní. Pak je tam ten solanin, o tom se lidi trošku přou. Pře o banalitách bývá jen zástupný problém, kterým se chodí kolem horké kaše, která vře v daleko větším kotli problematiky, kterou potřebuje jednotlivec a pak v páru oba zpracovat. Pokud to je možné.
    Nicméně. Já, i když si dávám kmín, tak když mi brambory někdo dá bez kmínu, tak je sním s úsměvem. A někdy je ten kmín v omáčce, které si dá každý kolik chce, nebo žádnou.
    Někdy se brambory nazdobí zelenými lístečky nebo pažitkou. Rozhodně bych talent kuchařinky nezpochybnil, jedním nebo několika jejími výtvory. A raději bych se soustředil na to jak se se mnou baví , jestli mě vyslechne a co je hezkého na tom, že se snažila. Vařím, a tak bych nabídl, že uvařím zase na oplátku zase já.
    Hlavní na tom jídle je právě posedět spolu a věnovat si ten společný čas, i kdybych toho moc nesnědl. Je důležité se vzájemně ocenit , třeba u toho posezení, věnovat si tu chvíli otevřeného naslouchání jeden druhému, aby to bylo vzájemně.
    Když dva lidé mají nějaký složitější problém, akumuluje se to a vybíjí se to přes banality a tím je pak ještě méně řešitelný, nemusí jít o intimní vztah muž-žena. Ale třeba i mezi přáteli, kolegy a podobně. Učit se správně dýchat, odpočívat , když jsem pod palbou, dostat se ke slovu včas a něco nechat na potom, kdy se o tom pobavíme s načerpáním informací a otevřenou myslí, ale tak, abychom to pak mohli už opustit. Nenechat dojít do varu, ztlumit exploze, nenechat se explodujícím člověkem zahnat k protiofenzivě. Zpracovávat tu energii, hlídat a kontrolovat dynamiku. Ubrzdit v pozvolný release.
    Někdy tomu říkám přistání na zemi. Když musím někoho ukočírovat, kdo vyjel na úplně někoho jiného, ale ječí v tu chvíli na mě, než si uvědomí, že chtěl ječet na někoho , kdo právě odešel. Tam jde o vteřiny, protože ten si všímá, jakým tónem mluvíte, jakou řeč těla ukazujete vy, přestože vás on donutí zesílit hlas, když ječí, když on mává rukama, že by i klacky mohl házet. Takže modulovat ten atak té osoby svým jednáním, kterým sice zesilujete, ale také pružně ztlumujete hlas, a ubrzdit do ztracena, zvolnit, „přimět unesené letadlo k nouzovému přistání bez palby“. Někdy pomůže říci něco nepředvídaného a člověk se zamyslí. Přidat jeden silný argument, aby se rozhovor nezasukoval.

    Pak udělat pauzu a potom, třeba nechat ho promluvit se společným kamarádem a pak s ním promluvit teprve osobně. A pak ten člověk se se mnou bavil velmi přátelsky, potřeboval čas, zorientovat se v situaci, když v první chvíli byl zaslepen naakumulovanou energií z nějakých svých traumat z minulosti a psychickým spouštěčem, který navodila určitá situace.

    Ale vycházejte ze své zkušenosti a pokud o té osobě něco znáte, intuitivně vám přijdou nápady. Každá rada drahá, ale jen vy víte některé pasáže vašeho spolužití, nebo spolupráce, či známosti. Každý , kdo přijde z vnějšku vašeho vztahu, má jen střípek vytržený z kontextu, který se vám lépe nebo hůře podaří popsat, takže nakonec jste to vy, kdo si sám přehodnotí, jak se kdy zachovat.

  2. Opravuji slovíčko: Předcházely.
    Ať jsou vaše vztahy prvořadě bez bojů, kde oba vědí, že jsou zranitelné bytosti a chtějí se spolu posadit, bez dramatických lekcí a říci si „TO“ celé.
    Co jejich srdce souží a po čem v životě touží.
    Když slza slzu smyje.
    Teď když už víš, která bije, a nikdo nikoho nebije.
    Když lesem zní tvůj pláč a pod křídlem Fenixe nalézáš ochranný plášť.
    Déšť odplavil z lesů zášť.
    Život vyšel tě teď dráž. Už nedusí tě v kopcích mráz.
    Osměl svoji kuráž. Řekni kolik světa krás.
    Kolik bereš, kolik dáš.
    Svetr jeden druhého teď cítíš, když na cestách bdíš. Na konci světlo uvidíš.

  3. Až teď jsem dočetl poslední odstavečky. Je to hrozný pocit, když člověk potřebuje otevřeně pohovořit s manipulátorem a ví předem, že bude agresivní reakce nebo kalašniková sprcha předčasných soudů a uměle vymyšlených argumentů.
    Neřešit partnerské problémy před spaním, je li to možné. Ono to lidi k tomu svádí právě večer si něco vyříkávat, nebo když jsou unaveni. Je to častý jev ve vztazích a prý k tomu dochází asi protože se lidé připravují na kutě a chtějí uléhat s vyřešenými problémy. Některé jsou ale na delší trať. Být předem domluveni , je li to možné, jak to budem řešit při zátěžových situacích, ale to člověk kolikrát neví předem, co nastane za situace.
    Nepít alko, leda že by společný přípitek. Nepiju a je mi fajn. Samozřejmě si nehraju na pána všeho míra, kdo radí. Ale teď je hezká příležitost, když to čteme, se zamýšlet úvahou, na co ve vztazích je potřeba opatrnost a připravit se. Nejlépe určité vztahy nemít.
    Ono se to řekne. Každý , kdo už něco zažil, znovu vstal z popela a pak už je šance začít znovu a jinak. Po dobré očistné koupeli se dobře doma debatuje. Snížit nejdřív napětí na partnerské rozhovory. Na všechno jsou potřeba ve vztahu dva.

    Vztah by měl, podle mého názoru a toho, co vidím za svůj život, probíhat od začátku s úctou a očekáváním společného krásného života. Jde o společné štěstí, kde mi záleží na tom, jestli její ruka bolí, jako by mě bolela moje ruka. Záleží mi na tom, jestli se usmívá protože má radost, ne jen, aby zakryla smutek. Vztah, kde se spolu staví vzájemná důvěra, tak že si věřit chceme a vidíme , že jdeme do vztahu s nadšením, že pracujeme na něčem společném a krásném.

  4. „Co hledáte? Proč bezcílně a lhostejně pobíháte? Radost, kterou jste hledali v hmotných ziscích, radost, kterou hledáte v moci, radost, která zmizela ve slovech knih – takzvané znalosti – vše je ztraceno v tobě a ty stále hledáš a hledáš! Můžeš věnovat pozornost všemu venku, sám sobě! Ztratil jsi se ve svých myšlenkách jako nemluvňata v lese! Existuje však velká naděje, že můžeš vstát do nebe „bezmyšlenkovitého“ vědomí, kterému říkáme seberealizace. “
    „Zvu vás na tento svátek Božské blaženosti, který se kolem vás valí, dokonce i v této Kaliyuze, v této Bohem opuštěné moderní době. Doufám, že přijdete a užijete si duchovní zážitek Věčného života.“

  5. „mirku“… napřed na lidi svalíš nesmysl, že bezcílně pobíhají a pak na ně vysypeš cosi. Myslím, že hodně lidí nějaké smysluplné cíle má a každý hledá a je to tak správně. Kdo nic nehledá, tak už je “ děda všehomíra a vševěda“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *