hrát a zpívat

Cihla v krku aneb proč nám nejde hrát a zpívat

Se skupinkou mých duchovně naladěných přátel občas tvoříme tzv. zvukové mandaly. Sesedneme se do kruhu s různými nástroji – bubínky, štěrchadly, tibetskými mísami – a začneme společně tvořit hudbu. Hrajeme, zpíváme, někdo občas zavýskne, zavrčí. Necháváme na sebe působit zvuky ostatních i své vlastní a nakonec se plně ponoříme do hudby. Všechno kolem se rozplyne a my setrváme i desítky minut jen v přítomném okamžiku. Je to nádhera.

Ale nebylo to takhle úžasné od začátku. Chvíli trvalo, než jsme se zbavili ostychu a dokázali se do tvoření hudby plně ponořit. Pojmenovali jsme to na jednom setkání jako cihla v krku. Cihla, která nám brání se projevit, dře a drhne v našem hrdle. Znáte ten pocit? A nedaří se vám ho zbavit? Tak právě pro vás je tento článek.

 

 

Jak se cihla v krku objeví aneb ty přece neumíš zpívat

 

Začnu svým příběhem. Už odmalička jsem byla označená nálepkou neumíš zpívat. Už ani nevím, jestli mi ji přiřkli rodiče, kamarádi nebo učitelka hudební výchovy, každopádně jsem s ní žila více než dvě desítky let. Mám hudební sluch, celý život hraju na flétnu i s ní občas vystupuju veřejně, ale zpívání jsem ze svých schopností zcela vyškrtla. Říkali přece, že to neumím, ne?

Zpívala jsem přitom vždycky ráda. Jen tak pro radost při vaření, při uklízení, ve sprše. Na táborech a kempování s kamarády u ohně. Ale vždycky jsem buď dokázala uvolněně zpívat, jen když jsem byla buď sama nebo bezpečně ukrytá v davu. I u toho táboráku jsem spíš tak potichu pro sebe brumlala, abych svým krákoráním nerušila ty, co zpívat skutečně uměli.

Kdykoli se pak někde mělo nahlas zpívat a hrozilo, že by mě mohlo být mezi více hlasy slyšet, okamžitě jsem ohlásila: „Ale já zpívat neumím.“ Totéž, když si někdo nemohl vzpomenout na text písničky – raději jsem mu ho odrecitovala, než abych ho přezpívala. Omluvenkou mi opět byla magická věta – neumím zpívat.

A tak jsem šla životem. Až loni přišly poprvé zpívané mandaly. Deset, dvanáct lidí. Nástroje. Bubny. Zpěv. Společně budeme tvořit něco krásného, zvukomalebného. Ale já přece neumím…

A objevila se cihla v krku.

 

Přece se nemůžu projevit nahlas. Vždyť to ostatním budu akorát kazit. Zpívám strašně, nemelodicky, falešně. Bude to hrůza, trapas. Zesměšním se. Tohle všechno mi letělo hlavou.

 

 

Cihla se drolí

 

Ale pak zazněly první tóny a já se rozhodla na všechny svoje předsudky vykašlat. Ponořila jsem se mezi hlasy ostatních. Pořád jsem měla sevřené hrdlo, pořád jsem cítila to dusivé škrábání. Ale jak čas plynul a hudba zněla, postupně se rozplývalo. Až se nakonec ztratilo – byla jsem tady a teď. Ne v minulosti, kde neumím zpívat. Ne v budoucnosti, kde mě možná čeká trapas. Ale v přítomném okamžiku.

Když jsme pomalounku utichli, uvědomila jsem si, že to bylo v pohodě. Naše hlasy do sebe zapadly jako dobře namazaný stroj. I ten můj zněl docela dobře. Cítila jsem se nádherně.

Čekáte sťastný konec příběhu? Tak ještě vydržte. Rozhodně nestačila jedna zpívaná mandala, aby se letitá cihla v krku rozpadla na prach. Ale bezpečné prostředí mezi známými lidmi, nové a nové magické zpívané a hrané zážitky, to všechno obrousilo cihlu do celkem snesitelného tvaru – jenomže jenom mezi těmito přáteli. Zpívat před někým jiným? V žádném případě.

 

 

Buben a hození do vody

 

Opět trošku odbočím. Před dvěma lety jsem od maminky dostala šamanský buben. Vyráběla ho vlastníma rukama, zasvětila při rituálu – ale zjistila, že není pro ni. Byl pro mě. A tak jsem se najednou stala vlastníkem šamanského bubnu. Aby bylo jasno – kromě toho, že neumím zpívat, jsem také neuvěřitelně nerytmický člověk. Neudržím rytmus déle, než tři údery. Teda, říkali to…

Postupně jsem se ale s bubnem začala kamarádit. Stal se mým průvodcem v cestě rytmu a zpěvu. Dlouhé hodiny jsem strávila bušením do blány a zpíváním vlastních podivných manter a melodií. Samozřejmě bez publika, úplně sama. Co kdyby tu hrůzu někdo slyšel, že?

A pak přišel den, kdy jsem svůj buben vzala na čarodějkovský seminář do Jeseníků. Ne tak dávný den – bylo to přede dvěma týdny, v půlce dubna. V propozicích psali, že si máme vzít nástroj. Tak jsem ho vzala. Nečekala jsem ale, že na něj budu hrát. Určitě tam bude spousta jiných, schopnějších, šikovnějších.

Nu nebudu vás napínat – nebylo. Nikdo jiný totiž s bubnem ani žádným jiným nástrojem nepřijel. A když jsme šli šamansky cestovat, jedna z lektorek, Gabriela Tuatti, zcela samozřejmě prohlásila, že mám taky buben, takže budu k cestování hrát s ní. Cihla v krku narostla do rozměrů tvárnice. Panelu. Olbřímího betonového bloku. Já? Bubnovat? Před lidmi? Při rituálu? Šly na mě mrákoty. Ale kdybych řekla ne, cítila bych se ještě hůř. A tak jsem omámeně přikývla a šlo se na věc.

 

Bubnuji, zpívám, tedy jsem

 

Když jsem poprvé veřejně udeřila paličkou do blány, uvědomila jsem si, cihla necihla, že mě buben vede. Drží mě a hraje skoro sám. Já jsem se jenom vezla na vlně rytmu. Prolínala jsem se s druhým bubnem a v pozadí znělo štěbetání ptáků. Pomalu jsem mizela ze svého těla, zůstával jen rytmus a zpěv. Pak jsem si uvědomila, že je to můj zpěv. Dral se mi z hrdla úplně sám. Proti mé vůli rozdrolil cihlu a vyvalil se ven.

 

A mě v tu chvíli došlo, že to já jsem si tam tu cihlu dala. Neobjevila se tam sama, náhodou. Nedal ji tam nikdo jiný. To já. A já ji zase můžu oddělat, když budu chtít. A já chci.

 

O 14 dní později jsme jeli na rituál Beltain. Uctění Bohů a předků, tanec bez šatů okolo ohně – a k tanci pochopitelně bubny a zpěv. Můj milý šamaňák jek se mnou. Ale zase jsem nějak nepočítala, že budu hrát. Tolik lepších lidí tam bude.

Jenomže v jednom okamžiku se ti lepší muzikanti unavili. Položili nástroje a u ohně se rozhostilo ticho. Tančící postavy strnuly. Bylo třeba rytmu. Vzala jsem do ruky buben. Udeřila paličkou. Zazněly jeho pravidelné údery a já se do nich ponořila. Pak jsem začala zpívat. Známou melodii Písně Bohyně, kterou jsem sama pro sebe zpívala již tolikrát. Zpívala jsem ji znovu a znovu, ostatní bubeníci se přidávali svým rytmem a píseň zněla nocí. Cihlu v krku jsem ani nestihla cítit. Byla najednou pryč, rozplynula se v tady a teď, na kterém jediném záleželo. Jsem. Jsem přítomná. Hraju a zpívám a jsem.

 

Lúmenn čarodějnice

 

Sbohem, cihlo

 

Asi to chce nějaký závěr, poučení, radu. Nejspíš vám nestačí jen můj příběh. Ale nejhodnotnější rada je ukrytá právě v něm. Že ta cihla, knedlík, mříž v krku, je reálná jen do té doby, dokud jí věříte. Je to vaše domněnka, vaše představa a vy jediní nad ní máte moc.

Možná jste vážně dřív nedovedli zpívat. Možná jste nedovedli dřív říkat, co si myslíte, projevit se mezi ostatními ukřičenými hlasy. Ale to bylo. A teď je teď. A možná stačí to jenom zkusit – a cihla se rozdrolí, sevření zmizí a zázrak přítomného okamžiku se stane. Tak ho nechejte. A prostě začněte hrát a zpívat. I kdyby zatím jen pro sebe. Protože je to krásné. Protože je to léčivé. A protože můžete. S láskou Lúmenn

 

Lúmenn

Jsem devětadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

3 thoughts on “Cihla v krku aneb proč nám nejde hrát a zpívat

  1. U nás v rodině zpívá každý a každý hraje na nějaký nástroj.
    Plně souhlasím s Lumenn, že se naučí zpívat každý tak, že se nenaučí, ale že zjistí, jak mu to jde samo, když se najde správná parta, kteří se dovedou hudbou bavit, uvolnit se a prožít příjemný zážitek. A pomalu z ticha vyjdou první tóny i o samotě, při práci, při jízdě na kole, v lese, na louce.

    Já tedy jsem byl vždycky v kolektivu jeden z nejlepších zpěváků, tak můžu, musí se to říct, když to tak je, není problém to dokázat a není, co sobě nebo komu dokazovat. A myslím, že každý se může vyzpívat. Když nebudu zpívat, tak se to může časem částečně zhoršit a to nechci.

    Ze své zkušenosti ale řeknu, že na pódiu, když máte zpívat nebo tančit a je tam pár týpků, o kterých víte , že jsou vyloženě hrubiáni, nebo uštěpační, tak ten nástup je těžký a musíte se hodně přemáhat. Když je kolem vás ale parta lidí, kteří se sami s vámi roztančí, anebo začnou s vámi zpívat, pak to má opravdu ten správný smysl. Pak je v tom síla, energie, je to zesilovač, který vás všechny odpálí jako raketa do úplně jiné hladiny citů, emocí a energie. Všem to pak je zdraví ku prospěchu, už nejde jen o nějakou produkci, ale jde o společné dílo. O společný zážitek v lepším světě.

    Taky vzpomínám, jak jsme mnohy z kytarou a jinými nástroji zpívali u táboráků, u lesů, hradů a zámků. Prozpívali v partě celou noc a nikomu se nechtělo spát. Pak jsem ostatním mládežníkům hrál na kytaru ukolébavky, improvizace, ještě pár hodin až usnuli.
    Nebo jsem si krátil chvíle během natáčení muzikálu v Praze hraním na tu pověstnou kytaru. Učil jsme lekce kytary děti známých a jejich známých, ale teď kytara odpočívá.
    Ty akce s bubínkama se mivyloženě líbí a rád bych si je někdy nahrál, více let jsem zvučil koncerty a podílel se na filmových natáčeních. Určitě bych něco rád stočnul.
    Teď zrovna jsem se zamotal trochu do hudebních softwarů, že budu muset zas všechno přeinstalovat, ptal jsem se známého dýdžeje, na nějaké konfigurační errory těch softwarů a taky nevěděl. Holt někdy se musí přeinstalovávat. A teď kapela se třese na clip a do toho firmy ohledně tvorby 3D, že bude super spolupráce, nějak se to rozplánuje.

    V létě je bezva, že se lidi můžou sejít i pod širým nebem a zazpívat si. A na to se těším a nevadí mi, když se někdo učí zpívat, pomáhejme si a motivujme se vzájemně. Ta spolupráce je vždycky nejhezčí.

  2. Mám to podobně jako ty dřív. Neumím zpívat, fakt ne, protože když to zkusím, neumím se uvolnit. Odmalička slyším to, že nemám chodit do sboru, protože neumím zpívat a že mě nedali do hudebky, protože neudržím rytmus. Zazpívat dokážu jenom když jsem sama a výsledek se mi nikdy nelíbí, proto ani nechci nic předvádět veřejně. Aspoň jsem se už zbavila zábrany tancovat, o tom vím, že nejsem úplná nemožná a baví mě to, ale zpívat? Ne, děkuju :D

  3. No možná nějaký svůj zpěv sem někdy hodím. Protože stránky lumenn jsou příjemně klidné místo. Žijeme v tlacích a myslím, že ti kdo nezpívají, že potřebují víc času, než si zazpívají, ale to je v pořádku. I poslech hudby a zatančit si u toho, třeba i při mytí podlahy, je bezva zážitek. Jdu doma umývat podlahy.
    https://www.youtube.com/watch?v=mX7S_8HSJI8

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *