Chci být eko, bio…ale nejde mi to!

V Tichém oceánu je prý ostrov z plastů velký jako půlka Evropy. Před pár dny, 2.srpna, nastal Earth Overshoot Day, což znamená, že v tento den už jsme spotřebovali zdroje, které je planeta schopná za rok vyrobit a od 2.8. tak žijeme „na dluh“. Drancujeme. Průměrný Evropan spotřebuje prý tolik surovin, že kdyby každý člověk na planetě žil jako my v Evropě, potřebovali bychom čtyři planety Země. A tak dále a tak podobně. Taky z toho máte depresi? Já teda pořádnou.

Z toho, že jsem ten průměrný Evropan. Že občas si koupím pití v plastové lahvi a že ačkoli se snažím třídit i šetřit, pořád toho vyhazuju strašně moc. Že některé dobroty, které si dávám, musely ke mně putovat přes půlku planety a spotřebovaly se na to tuny benzínu. Že vím, jaký vliv moje konání na přírodu má a stejně nejsem schopná ho radikálně změnit. A kdykoli vidím všechny ty, kteří to dokázali, stydím se do hloubi duše.

 

Jak to ti eko lidi dělají?

 

Strašně mě fascinuje Bea Johnson, která dělá přednášky o životě bez odpadu, na kterých mává malinkatou lahvičkou, ve které je odpad, který ona a její rodina vyprodukovali za rok. Za rok! My s drahým takové množství odpadků ve dvou zvládneme asi za tři dny. Jak to proboha dělá?

Vždycky užasle koukám na všechny ty veganské vlogery, kteří s úsměvem buddhistického mnicha říkají, jak snadné pro ně bylo skoncovat s masem a mléčným výrobky. Prostě šup a bylo to a na talíři už jen samé rostlinné věci. A u toho ukazují fotky nádherně vypadajících pokrmů, tolik vzdálených od mých marných vegetariánských pokusů.

Nebo všichni ti ekoaktivisté, kteří si postaví někde v Horní Dolní ekologicky soběstačný domeček z hlíny a chlévské mrvy, který ale vypadá líp, než rodinný dům po rodičích, kde bydlím já. Okopávají svoji zahrádku, která jim dává půlku toho, co za rok zbaští a ještě se zvládnout šťastně usmívat do kamery. „Jistě, bydlíme na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc, ale do práce jezdíme každý den 40 kiláků na kole a je to super, svěží vzduch a tak,“ deklamují zvesela a já mám chuť brečet do polštáře. Tohle prostě nezvládnu. Jakto? Jsem tak líná? Pohodlná? Neschopná? A nebo to prostě jen vážně není tak easy, jak se tihle úspěšní ekologové, biolidé a vegané tváří?

Špička ekologického ledovce?

Někdy si říkám, že to s těmi úspěšnými bojovníky za zdraví své i planety možná bude podobně, jako s podomními prodejci parfémů a drahé kosmetiky. Takoví ti, co vás verbují a mávají u toho naditou šrajtoflí, jsou prostě ti, co uspěli. Vy si koupíte startovací sadu a pak na kolenou prosíte své známé, kteří o podobné hlouposti nechtějí ani slyšet, aby se vám upsali do vaší pyramidy a nakonec tu startovací sadu, která vám měla vydělat miliony, ale místo toho vás akorát stála tisíce, hodíte do skříně, kde na ni padá prach.

S úspěšnými ekofarmáři, biorawpaleovegany a lidmi, žijícími bez produkce odpadu, to možná bude podobné. Blogy a knihy píší jen ti, kterým se to opravdu povedlo. Ta malá hrstka, která je nejvíc vidět. To dá rozum, asi vám nebude blogovat o bezodpadním životě někdo, kdo si za týden omylem rozbije recyklovanou skleněnou flašku a vrátí se k „plastovému zlu“.

Vidíme prostě ty úspěšné, kteří se naučili žít ekologicky a eticky a ti jdou příkladem. Motivují, mění svět, chtějí, aby inspirovali co nejvíce lidí. A tak asi celý ten eko životní styl zabalí do trošku hezčího obalu, než jaký možná ve skutečnosti je.

…a pořád mi to nejde!

Zkoušela jsem žít podle různých ekologických návodů. Strašně toužím po tom, abych naši planetu neničila. Abych byla ten dobrý člověk, který pomáhá a nesype za sebou smrtonosnou cestičku z odpadků, zatímco se krmí jedovatým jídlem. Jenomže jakýkoli pokus o radikální řez, který popisují všichni tihle úspěšní ekoaktivisté jako procházku růžovým sadem, u mě totálně selhal.

Maso jsem zvládla nejíst asi tři měsíce. Tři měsíce snů o grilovaném kuřeti, tři měsíce sbíhajících se slin v ústech, kdykoli někdo jedl steak. Tři měsíce jsem si zvládla namlouvat, že je maso smrdutá zdechlina, na kterou vůbec nemám chuť, než jsem spořádala kotel guláše od maminky a vzdala to.

Zdravé jídlo, pěkně ze zeleninky z trhu a masíčka od lokálních prodejců, všechny ty doma pečené chlebíky a rajčátka ze zahrádky, mi vydrží přesně do doby, než se vyčerpaná vrátím domů po náročném dni a doma není k jídlu nic, než základní suroviny, z nichž si mám během dvou hodin u plotny připravit zdravý zázrak. V tu chvíli s hlubokým povzdechem vytáhnu z mražáku pizzu „pro strýčka příhodu“ a zatímco se mi ten polotovarový zázrak dělá v troubě, přemítám, kolik glutamátu do sebe zase nasypu.

Plasty, ty třídím jako ďas. Igelitky v obchodech odmítám. Vaničky od jogurtů vymývám a hážu do tříděného odpadu. Mikrotenové sáčky na zeleninu a ovoce si beru jen proto, abych do nich pak vybírala psí hovínka. Ale pořád mám výčitky svědomí, kdykoli se pod rouškou tmy plížím ke žlutému koši s pytlem plastového odpadu a slibuju si, že příští týden ho prostě musí být míň, že příští týden si tu lahev vody odpustím, i kdybych měla zdechnout žízní. Ale pak přijde horký den a já si zapomenu vzít svoji láhev a kolotoč výčitek a vyhazování začne na novo.

Deprese wanna-be ekologa

Čím víc toho vím o ekologii, o mé vlastní ekostopě, o recyklaci a životě bez odpadu, o tom, jak živočišná výroba škodí planetě a kolik působí utrpení, o tom, jak skoro všechno, co děláme, ničí životní prostředí i naše zdraví, tím víc jsem z toho nešťastná. Protože aby člověk dokázal žít tak, jak ti aktivisté a opinion leadeři, musel by se ekologickému způsobu života věnovat na plný úvazek. Alespoň já mám ten pocit.

Je tolik věcí, na které musíte myslet. Nosit s sebou láhev na vodu. A krabičku pro případ, že se stavíte někam nakoupit něco, co by vám v obchodě zabalili. A vlastní sáčky na ovoce a zeleninu pro případ, kdy potkáte nějaké, které si budete chtít koupit. Musíte číst složení u všeho, co si kupujete, protože i když je na tom napsáno „super zdravé, organické a bio“, dost často to ani super, ani zdravé, ani bio není. Musíte trávit hodiny u chystání jídla, protože ničemu z obchodu nemůžete věřit. Musíte cestovat na druhý konec města, abyste mohli nakoupit v obchodě bez obalu. Už žádné pohodlné a rychlé Tesco, kde je vše na jenom místě. Lokální maloprodejci. Už žádné nové oblečení, jenom sekáč. A taky žádná kosmetika, ta plodí odpad a trápí zvířata, takže vyrábíme doma z koření a olivového oleje. A hlavně nikam autem, pokud nejde o život. Pěkně kolo, maximálně MHDčko. A pořád zhasínat. Vypínat spotřebiče. Regulovat průtok vody. Splachovat jen po každé třetí návštěvě toalety… a tak bych mohla pokračovat dál a dál.

Kapka ke kapce…

Všechny ty věc i jsou důležité. Ba životně důležité, abychom my, lidé, přežili další století, dalších pár desetiletí. Abychom nezaplavili planetu svinstvem a nepředali svým dětem akorát tak poušť. Já to vím. Ale přesto nedokážu žít život, který by mě naplňoval štěstím, jehož výsledkem by byla jen malinkatá nádobka odpadu za rok. Nedokážu pořád myslet na všechno. A hlavně pokud žiju, chodím do práce, podnikám, jsem aktivní v mnoha směrech, píšu, tvořím, starám se o psa a domácnost. Nemám ještě ani čas ani sílu věnovat se neuvěřitelnému množství ekologických pravidel. Nedokážu si ani upřít to prosté potěšení ze šťavnatého steaku, občasné porce smažených hranolků, z novotou vonícího kousku oblečení…

Jsem špatný člověk? Nevím, možná. Rozhodně nejsem tak dobrá, jako všechny ty vzory ekologického způsobu života, které vídáme na youtube a jejichž blogy můžeme číst. Ale co my víme, možná Bea Johnson taky občas tajně něco šoupne k sousedům do popelnice, jen aby vypadala ta její nádobka menší. A možná když se stane ekologie stylem a smyslem života, přejde vám všechno to omezování tak do krve, že si ani nepřijdete ochuzení.

Každopádně si pořád říkám, že dělám aspoň něco. Pořád je dost lidí, co ty PET láhve narvou do směsného odpadu a slovo kompost jim zní jako nadávka. Možná to, že každý den od jara do podzimu do práce jezdím na kole, nějaké ty zplodiny ušetří. Možná moje recyklace sáčků od pečiva na psí hovínka, odmítání igelitek a pěstování zeleniny na zahrádce odeberou planetě Zemi aspoň kousíček starostí z jejích beder. Možná cokoli, co je ekologické, byť v malé míře, je lepší, než nic.

Alespoň tímhle se těším, když vymývám ten kelímek od jogurtu, na který jsem měla tak strašnou chuť, když si večer unavená objednávám pizzu, místo organické doma vařené večeře, když zapomenu celý večer zhasnout v místnosti, kde nejsem. Třeba není nutné být okamžitě, ze dne na den, ve všem perfektní, ale alespoň se vydat na cestu. Po malých krůčcích, které v součtu můžou znamenat velikou změnu.

A čím víc těchto malých krůčků všichni uděláme, tím snazší to nakonec bude pro všechny. Obchoďáky začnou nabízet víc a víc zboží bez obalu, igelitky nahradí jen papírové tašky, které déšť a půda brzy rozloží, rostlinné mléko bude stát stejně, jako kravské a éčka a potraviny z druhého konce planety se stanou minulostí. Pomalu, po krůčcích, všichni spolu, to můžeme měnit. Jenom ze srdce doufám, že už není pozdě.

 

Lúmenn

Jsem osmadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

1 thought on “Chci být eko, bio…ale nejde mi to!

  1. Napísala si to super! Tiež sa veľakrát trápim, keď mám pocit, že niečím v domácnosti plýtvame. Ale dôležité je začať a pomalých krokoch sa dostať až k tomu ekologickému životu. Aj keď ma trochu zaskočilo to s tým mäsom. Ja som prestala mäso jesť pred polrokom a skôr som na tom tak, že pri predstave mäsa je mi zle. :/ Ale každý sme iný.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *