čekání

Čekání – největší nepřítel štěstí

Čekám, až se ozve, až zavolá, napíše. Čekám, až dodělám školu. Čekám, až dostanu lepší práci. A nebo prostě čekám, že někde za rohem bude svět růžovější, tráva zelenější a lidi hodnější. Jenomže čekání je plutí v nicotě. Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas.

 

Vlastně kdokoli, koho se zeptáte, zda má rád čekání, třeba na úřadě, u doktora nebo ve frontě u pokladny, odpoví jednoznačně záporně. Kdo by probohy měl čekání rád? A přitom jím vyplňujeme tolik času našeho života, zabíjíme svou přítomnost, zahazujeme ji jako nepotřebný odpad, něco, co prostě musíme přežít, než přijde ta očekávaná budoucnost. Ve frontě v supermarketu nám vlastně moc jiného nezbývá, ale je to nutné i v životě?

 

Věčné teď

Kdysi dávno jsme měli s přáteli filozofickou chvilku, na jejíž výsledné moudro nikdy nemohu zapomenout. Po cestě vlakem jsme přišli na fakt, který objevili již mnozí myslitelé před námi (a po nás nejspíš taky) – totiž, že neexistuje žádné předtím ani potom, ale jenom teď.

 

Když jste si stoupli na konec fronty, bylo pro vás v tom okamžiku teď. Každé posunutí o kousíček dopředu, i to bylo teď. A když konečně zaplatíte a vycházíte z obchodu na čerstvý vzduch, neděje se to nikdy jindy, než teď. Neumíme prožít jeden okamžik vícekrát, neumíme zažít zítra ani potom. Protože to, co je dnes zítřkem se ve chvíli, kdy ráno otevřete oči stane dneškem. A to, co vidíte jako vzdálenou chvíli za mnoho hodin, bude v okamžiku, kdy konečně přijde, zase jenom teď.
Nic jiného neznáme. Nic jiného prožít nelze, kromě přítomnosti – to je to jediné, co máme vždycky v rukou, ať to přijde za pět minut nebo za dvacet let. V tu chvíli to bude teď, které zmizí a rozplyne se v další teď co přijdou.

 

Nepročekejme svoji přítomnost

Pokud je ale naše teď, kdy sedíme v čekárně, potíme se před důležitou zkouškou nebo prostě jen počítáme dny v práci, až přijde vytoužený víkend, naplněno čekáním, horečným čekáním na budoucnost, kterou si malujeme v nejrůznějších barvách, které jen málokdy odpovídají realitě, okrádáme se o spoustu času, který můžeme prožít.

 

Mysl, nastavená na budoucnost, nedokáže přítomnost ocenit a prožít, takže si ji vlastně nikdy neužije. Ani když se z pondělka stane víkend, ani když dodělá školu, ani když nastane jakýkoli scénář, jenž si vysnila. Protože vždycky se najde další scénář možné budoucnosti, jímž se může zaobírat. Po víkendu přijde další pracovní týden, po škole pracovní pohovory, po zavolání od ctitele chystání na rande. Vždycky je na co čekat a čím zaměstnávat mysl – a pokud ji máme upřenou do budoucnosti, bude nám ji malovat (a je nakonec úplně jedno jestli v pastelových nebo temných barvách) a přítomnost vytěsní. Staneme se otroky našich představ o tom, co bude, co by mohlo být a štěstí nám bude utíkat jako kluzká rybka mezi prsty ve věčně uhánějící řece času.

 

A přitom se někdy stačí jen nadechnout a vnímat. Vůně, chutě, barvy, tvary, svůj dech, oblohu, lidi kolem, stránky krásné knihy, tóny hudby, srst psa, měkkost gauče, ruku milovaného, sebe sama v tom věčném nekončícím a přesto znovu neopakovatelném TEĎ. Tak na co čekáte?:)

 

Každá chvilka má v sobě něco, co stojí za to prožít:)

 

Lúmenn

Jsem osmadvacetiletá blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

4 thoughts on “Čekání – největší nepřítel štěstí

  1. na to až zahřmí ;-) Já už na tohle dávno kašlu. To, co jsem si vysnila se snažím převést do přítomné reality a žít přítomností. :-)

  2. Po silvestrovský vtípek. Sedí takhle princezna na posedu a střílí divočáky. A vidí v dáli nějakou siluetu a říká si , safra to je zas kanec. Odpráskne ho a říká si, to jsem dneska ulovila, to mám oči jako rys. No jo a on to byl princ z pohádky. A zkazila si tím život a jemu možná ulevila od trápení, kdyby s takovým jejím uvažováním musel žít. Posteskla si pak, “ ale vždyť v pohádce bylo jasně napsaný , že princ jezdí v jinou kalendářní dobu a na bílém koni a tohle byl hnědej jako lesní prase. Tak to tady dřepím na posedu na nic.“
    Senzibil: https://www.youtube.com/watch?v=GPIGD2ObnX4

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *