komfortní zóna

Komfotní zóna jako past aneb cesta za štěstím

Komfortní zóna. Místo, kde se cítíme příjemně, kde je nám dobře, místo, které důvěrně známe, a nic nás v něm nepřekvapí. Žádné nebezpečí, žádný neúspěch – ale také nic nového. Komfortní zóna je jako obývací pokoj staré dámy, který vypadá přesně tak, jako když si ho s nebožtíkem manželem před padesáti lety zařídila. Prastarý oprýskaný nábytek a ve vitríně hrnečky z míšeňského porcelánu, na které desetiletí padá prach a nikdo se z nich nikdy nenapil. Stará paní zná každý jeho kouteček, všechno je neměnné, bezpečné a naprosto nehybné. A co je nehybné, to pomalu ale jistě umírá.   Komfortní zóna – zlatá klec bezpečí   […]

čekání

Čekání – největší nepřítel štěstí

Čekám, až se ozve, až zavolá, napíše. Čekám, až dodělám školu. Čekám, až dostanu lepší práci. A nebo prostě čekám, že někde za rohem bude svět růžovější, tráva zelenější a lidi hodnější. Jenomže čekání je plutí v nicotě. Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas.   Vlastně kdokoli, koho se zeptáte, zda má rád čekání, třeba na úřadě, u doktora nebo ve frontě u pokladny, odpoví jednoznačně záporně. Kdo by probohy měl čekání rád? A přitom jím vyplňujeme tolik času našeho života, zabíjíme svou přítomnost, zahazujeme ji jako nepotřebný odpad, něco, co prostě musíme přežít, než přijde ta očekávaná budoucnost. Ve […]

když se slunci nedaří

Když se slunci nedaří

Poslední týdny jsem nepsala zrovna často nové články. A nemohu tentokráte použít nejčastější výmluvu blogerů – neměla jsem čas. Protože čas, ten mi nescházel – scházela mi chuť. Listopad byl pro mě velmi náročný měsíc, co do psychického i fyzického stavu. Přesto, že jsem se vypravila do nádherného Glastonbury, kde jsem čerpala energii a inspiraci, seděly na mě chmury a sedí na mě pořád, ale konečně se jejich temné mraky zdvihají a já začínám vidět slunce.   Když se slunci nedaří… Původně se mi do psaní tohoto článku moc nechtělo. Copak to jde, aby blogerka, píšící o esoterice, duchovnu a […]

mít se rád

Tobě se to řekne, mít se rád…

Dnes jsem se zamyslela nad větou, kterou slýchám poměrně často. Ať už je to v rozhovorech s klienty nebo přáteli, často se nakonec téma sebelásky a sebeúcty dostane k větě: „No jo, tobě se to povídá. Ty se máš ráda, ale to je lehký – jsi úžasná. Jsi hezká, chytrá, daří se ti, zato já jsem takový/á a makový/á. Jak se můžu mít rád/a, když jsem tak hrozný/á?“ A mě došlo, že tuhle mantru znám. A není to tak dávno, kdy jsem ji používala sama.   Mít se rád? Já? Před lety jsem se dostala k všemožným knihám o vnitřním […]

den pracovní

Den pracovní, den sváteční

Když jsem byla jenom zaměstnaná, obvykle jsem přišla z práce a na všechno kolem ní zapomněla až do dalšího dne. Četla jsem knížky, trávila čas s přáteli, psala články. A pak jsem začala podnikat. Kdo někdy podnikal, ví, že jako osoba samostatně výdělečně činná nemáte vlastně klid nikdy. Pořád je něco, co můžete vylepšit, zdokonalit, dodělat. A i když jsou všechny zakázky vyřízeny, všichni klienti obslouženi, vždycky můžete alespoň zlepšit propagaci, zařídit reklamu, udělat účetnictví, vyřešit papírování… A tak přijdu z práce a jsem hned v další práci, která nikdy nekončí. Pořád v mé mysli straší malý červíček, který mi […]

Chci být eko, bio…ale nejde mi to!

V Tichém oceánu je prý ostrov z plastů velký jako půlka Evropy. Před pár dny, 2.srpna, nastal Earth Overshoot Day, což znamená, že v tento den už jsme spotřebovali zdroje, které je planeta schopná za rok vyrobit a od 2.8. tak žijeme „na dluh“. Drancujeme. Průměrný Evropan spotřebuje prý tolik surovin, že kdyby každý člověk na planetě žil jako my v Evropě, potřebovali bychom čtyři planety Země. A tak dále a tak podobně. Taky z toho máte depresi? Já teda pořádnou. Z toho, že jsem ten průměrný Evropan. Že občas si koupím pití v plastové lahvi a že ačkoli se […]

Proč se nebát konců světa?

6.6.1666. Rok 2000. 21.12.2012. To jsou všechno data, na která byl předpovídán konec světa. Jak si můžete všimnout, tak se žádný nekonal – Země se točí dál, lidé dýchají, děti se rodí, kytky kvetou. Armageddon se nekonal. A já jsem si jistá, že se ani žádný konat nebude – teď, ani v budoucnu. Proč nás ale nejrůznější guruové, šarlatání a náboženští fanatici neustále straší předpověďmi o tom, že svět co nevidět skončí a nastane doba zúčtování? A proč bychom se tím neměli nechat vyvést z míry? Konec světa se blíží? Nejnověji je konec světa, jak jsem slyšela, předpovídán na 23.9.2017. […]

Kdybych mohla změnit svůj život…

…tak bych neudělala vůbec nic. Protože můj život je perfektní tak, jak je. Zrovna o víkendu jsem o tom vedla debatu s mojí maminkou a došla jsem k tomu, že svůj život miluji a vypadá přesně tak, jak jsem si vždycky přála žít. Můj život se ubíral nejrůznějšími klikatými cestičkami, taková puberta v blázinci, to není něco, o co by člověk zrovna stál. Vztahové vzlety a pády, domácí násilí, zrady, melancholie. Bylo těch fuj fuj věcí vcelku dost, ale neodmazala bych ani jedinou. Všechny ty kopance totiž nakonec poskládaly mozaiku mého současného já a všechny zlé věci nakonec vedly k […]

Bůh, Vesmír, člověk…

Už když jsem byla malá, něco mi na teorii velkého třesku nedávalo smysl. Úporně jsem si snažila představit, jak mohlo z ničeho vzniknout něco, jak se mohla v nějakém miniaturním chaotickém chuchvalci hmoty utvořit sama od sebe struktura a jak celý tento proces mohl vyústit ve stvoření ohromného prostoru, v němž nyní žijeme. A tak jsem si už tehdy pro sebe smíchala teorii vědeckou a náboženskou, což mi postupem času víc a víc zapadalo. Ve škole jsme se kdysi učili o Bibli a pamatuji si, jak nám učitelka říkala, že ono slavné „na počátku bylo slovo“ je vlastně nepřesný překlad […]

To přece nejde!

Před pár dny jsem četla příběh ženy, která přijela do porodnice a k překvapení veškerého personálu porodila na čtyřech na žíněnce na zemi a pak si nenechala odnést novorozené miminko, které tak místo odosobněné vyhřívané dečky v plastové krabici leželo tři hodiny šťastně mámě na břiše. Personál kroutil hlavou, lomil rukama, ale nebylo mu to nic platné, žena a její partner věděli přesně, co je pro jejich miminko nejlepší a nenechali si to vzít. A za tu dobu tisíckrát slyšeli ta magická slova: „To přece nejde!“ Jenomže lidé (a to se zdaleka netýká jen zdravotnického personálu), kteří se „to nejde“ […]