klidně plač

Mám tě rád. Tak klidně plač.

Když se snažíme utěšit plačícího, kterého máme rádi, většinou používáme fráze jako „neplakej, nebreč, nebuď smutný…“ A už několikrát jsem sice v záchvatu pláče cítila, že mě utěšující člověk má rád a chce mi pomoci. Ale jeho slova, která měla mé slzy zadržet, je naopak zhoršovala. V tu chvíli jsem byla smutná a potřebovala jsem ten smutek dostat skrze slzy ven, pryč ze svého těla a svojí duše. A přestat plakat znamenalo uzamknout smutek uvnitř, kde může postupně tlít a páchat ještě větší škody, než jen pár minut strávených pláčem. Napadlo vás nad tím někdy přemýšlet?   Pláč léčí Nejen […]

narovnej se

Narovnej se

Rčení „ohýbat hřbet“ nikdy nesedělo přesněji, než v dnešní době. Všichni, zmoženi únavou, stresem a povinnostmi, svá záda neustále ohýbáme do nepřirozených tvarů a zaděláváme si na zdravotní problémy. Ne nadarmo je bolest zad nejrozšířenější civilizační chorobou a trpíme jí téměř všichni. Se zablokovanou páteří se táhnou další zdravotní komplikace – ztráta energie, únava, špatné vyživení těla. Páteř je prostě energetickým kanálem těla a každá deformace nutně přináší následky. Ne každý ale má čas a chuť denodenně cvičit…   Narovnej se = uzdrav se Jeden můj kamarád mi pokaždé, když jdeme po venku, říká „narovnej se“. A já jemu totéž […]

duchovní probuzení

12 příznaků duchovního probuzení

Nedávno na mě někde z hlubin sociálních sítí vyskočil obrázek se seznamem „symptomů duchovního probuzení“ a kamarádka s úsměvem psala, že má skoro všechny a je tak asi duchovním probuzením definitivně nakažena. Pobavilo mě to a rozhodla jsem se to poslat dál. Možná také zjistíte, že se pomalu probouzíte a otevíráte svoje srdce a duši a může vás hřát u srdce, že tyhle symptomy není třeba léčit, naopak, co nejvíce je probouzet a rozvíjet:) Vlastně by se v duchu těchto stránek mohly nazvat klidně i „příznaky Posla světla“ – a čím více se jich na naší duchovní cestě projeví, tím […]

konstruktivní

Konstruktivní, až to bolí

Dostala jsem se před časem do fáze svého duchovního vývoje, která mi popravdě přijde asi zatím nejtěžší ze všech. Naučit se sebelásce, odpouštění, lásce k životu, nebrat si věci osobně – to vše bylo strašně náročné a dodnes s tím v některých situacích bojuji. Ale brala jsem to, jako že mám špatné návyky, které mi ubližují, a proto jsem cítila velkou motivaci se jich zbavit. Jenomže jsem dospěla do bodu, kdy jsem se ze svého života pokusila všechny špatné návyky naprosto vymýtit – stala jsem se konstruktivní, až to bolí a nedošlo mi, že ten, koho to bolí jsem já. […]

komfortní zóna

Komfotní zóna jako past aneb cesta za štěstím

Komfortní zóna. Místo, kde se cítíme příjemně, kde je nám dobře, místo, které důvěrně známe, a nic nás v něm nepřekvapí. Žádné nebezpečí, žádný neúspěch – ale také nic nového. Komfortní zóna je jako obývací pokoj staré dámy, který vypadá přesně tak, jako když si ho s nebožtíkem manželem před padesáti lety zařídila. Prastarý oprýskaný nábytek a ve vitríně hrnečky z míšeňského porcelánu, na které desetiletí padá prach a nikdo se z nich nikdy nenapil. Stará paní zná každý jeho kouteček, všechno je neměnné, bezpečné a naprosto nehybné. A co je nehybné, to pomalu ale jistě umírá.   Komfortní zóna – zlatá klec bezpečí   […]

čekání

Čekání – největší nepřítel štěstí

Čekám, až se ozve, až zavolá, napíše. Čekám, až dodělám školu. Čekám, až dostanu lepší práci. A nebo prostě čekám, že někde za rohem bude svět růžovější, tráva zelenější a lidi hodnější. Jenomže čekání je plutí v nicotě. Přítomnost, zaplněná čekáním, je promarněný čas.   Vlastně kdokoli, koho se zeptáte, zda má rád čekání, třeba na úřadě, u doktora nebo ve frontě u pokladny, odpoví jednoznačně záporně. Kdo by probohy měl čekání rád? A přitom jím vyplňujeme tolik času našeho života, zabíjíme svou přítomnost, zahazujeme ji jako nepotřebný odpad, něco, co prostě musíme přežít, než přijde ta očekávaná budoucnost. Ve […]

když se slunci nedaří

Když se slunci nedaří

Poslední týdny jsem nepsala zrovna často nové články. A nemohu tentokráte použít nejčastější výmluvu blogerů – neměla jsem čas. Protože čas, ten mi nescházel – scházela mi chuť. Listopad byl pro mě velmi náročný měsíc, co do psychického i fyzického stavu. Přesto, že jsem se vypravila do nádherného Glastonbury, kde jsem čerpala energii a inspiraci, seděly na mě chmury a sedí na mě pořád, ale konečně se jejich temné mraky zdvihají a já začínám vidět slunce.   Když se slunci nedaří… Původně se mi do psaní tohoto článku moc nechtělo. Copak to jde, aby blogerka, píšící o esoterice, duchovnu a […]

mít se rád

Tobě se to řekne, mít se rád…

Dnes jsem se zamyslela nad větou, kterou slýchám poměrně často. Ať už je to v rozhovorech s klienty nebo přáteli, často se nakonec téma sebelásky a sebeúcty dostane k větě: „No jo, tobě se to povídá. Ty se máš ráda, ale to je lehký – jsi úžasná. Jsi hezká, chytrá, daří se ti, zato já jsem takový/á a makový/á. Jak se můžu mít rád/a, když jsem tak hrozný/á?“ A mě došlo, že tuhle mantru znám. A není to tak dávno, kdy jsem ji používala sama.   Mít se rád? Já? Před lety jsem se dostala k všemožným knihám o vnitřním […]

den pracovní

Den pracovní, den sváteční

Když jsem byla jenom zaměstnaná, obvykle jsem přišla z práce a na všechno kolem ní zapomněla až do dalšího dne. Četla jsem knížky, trávila čas s přáteli, psala články. A pak jsem začala podnikat. Kdo někdy podnikal, ví, že jako osoba samostatně výdělečně činná nemáte vlastně klid nikdy. Pořád je něco, co můžete vylepšit, zdokonalit, dodělat. A i když jsou všechny zakázky vyřízeny, všichni klienti obslouženi, vždycky můžete alespoň zlepšit propagaci, zařídit reklamu, udělat účetnictví, vyřešit papírování… A tak přijdu z práce a jsem hned v další práci, která nikdy nekončí. Pořád v mé mysli straší malý červíček, který mi […]

Chci být eko, bio…ale nejde mi to!

V Tichém oceánu je prý ostrov z plastů velký jako půlka Evropy. Před pár dny, 2.srpna, nastal Earth Overshoot Day, což znamená, že v tento den už jsme spotřebovali zdroje, které je planeta schopná za rok vyrobit a od 2.8. tak žijeme „na dluh“. Drancujeme. Průměrný Evropan spotřebuje prý tolik surovin, že kdyby každý člověk na planetě žil jako my v Evropě, potřebovali bychom čtyři planety Země. A tak dále a tak podobně. Taky z toho máte depresi? Já teda pořádnou. Z toho, že jsem ten průměrný Evropan. Že občas si koupím pití v plastové lahvi a že ačkoli se […]