30 let svobody

30 let svobody

Narodila jsem se v dubnu 1989. O půl roku později vyrazil můj táta, tehdy vysokoškolský student, s kamarády cinkat klíčema na náměstí Svobody v Brně. Tak, jako tisíce dalších lidí v naší zemi, kteří se zasadili o to, aby po 41 letech skončila komunistická diktatura, otevřely se hranice a lidé mohli konečně začít volně dýchat. Díky nim jsem celý svůj život mohla prožít ve svobodné zemi, za což nikdy nepřestávám být vděčná. V těchto dnech máme výročí – 30 let svobody. Přijde mi však, že poslední dobou sílí hlasy, že dřív bylo líp, že svoboda je nám k ničemu. Tyhle hlasy nechápu…

svoboda

 

Bylo líp?

Můžeme si stěžovat na hodně věcí. Nemá smysl si nalhávat, že je v naší zemi všechno perfektní – to není nikde na světě. Mohla bych vyjmenovat problémy, které máme, problémy, které pálí i mě osobně. To ale není předmětem tohoto článku. Chci napsat o tom, co už se neděje. Co už naštěstí problémem není – a doufejme nikdy nebude.

Když bylo mému dědečkovi 25 let, asi rok po „vítězném únoru“, s kamarády se rozhodli natisknout letáky, vybízející lidi k protestům proti režimu a vyzývajícími k návratu k demokratickému zřízení. Bohužel jedním z party byl konfident státní bezpečnosti, který všechny kamarády udal. Dostali 25 let těžkého žaláře. Kdyby si děda odseděl celý trest, vyšel by z vězení v 50 letech. Vzali by mu celou dospělost, celý produktivní život. Nakonec ho pustili po osmi letech. Osmi letech těžení uranu, spání v nevytopeném dřevěném baráku, osmi letech nedostatečné stravy a fyzického týrání. Přišel o své mládí a po zbytek života ho trápily noční můry a zdravotní problémy, které se nikdy úplně nevyléčily. A to všechno jen proto, že chtěl být svobodný a natisknul to na plakáty. Dokážete si představit, že vás někdo na 8 let zavře do vězení a přinutí těžit uran jen kvůli pár letáčkům? Já ne. Ale naštěstí už je to minulost.

svoboda

 

Ukradený život, ukradený majetek

Rodina mého druhého dědečka přišla ve stejné době o obchod, který budovali mnoho let. Prodávali na tu dobu mimo jiné celkem drahé zboží – fotoaparáty a fotografický materiál. Když jim obchod sebrali, vypravila se prababička zachránit alespoň některé zboží, které nakoupili za svoje peníze. Komunisté ji ale chytili a dostala roční podmíněný trest za přečin „rozkrádání socialistického majetku„. Majetku, který byl jeden den ještě její – a druhý den už ne.

Dokážete si představit, že vám někdo bezdůvodně ukradne téměř veškerý váš majetek? Já ne. Ale naštěstí je i toto minulost.

Mí rodiče měli v mládí ambice. Máma chtěla jít studovat žurnalistiku, byla velmi talentovaná na psaní. Můj táta zase chtěl být lékař. Bohužel ani jednomu nebylo umožněno studovat školu, kterou si vybrali – kvůli minulosti jejich rodin. Nebýt to až na konci 80.let, kdo ví, zda by vůbec na vysokou mohli. Dokážete si představit, že vám nedovolí studovat jen proto, kým jsou vaši rodiče? Já ne. Ale i tohle díky bohům patří minulosti.

svoboda

 

Nemuset myslet

Podobných příběhů je na tisíce. Snad každou rodinu nějakým způsobem minulý režim poznamenal. Nedalo se podnikat. Já bych třeba nemohla mít svůj eshop. Mám mnoho přátel, kteří žijí v zahraničí nebo tam studovali. Ani to by nebylo možné. Některé knihy nesměly vycházet, některé písničky se hrát, přístup k informacím byl tvrdě potírán a dokonce trestán. Pro nás, „mladou generaci“, nepředstavitelné. A děsivé.

Co na době před rokem 1989 bylo vlastně tak přitažlivé, že to některým lidem tak schází? Řekla bych, že do značné míry fakt, že se nemuseli rozhodovat. Stát nakázal, stát zařídil. Nebylo třeba se rozhodovat, kam jít pracovat, byly umístěnky. Nebylo třeba přemýšlet, co jíst nebo jak se oblékat – všude měli to samé.

Jeden program v televizi, jedna strana u voleb, jeden světonázor.

To je svým způsobem snadné. Nepřemýšlet. Brát co je. Dát zodpovědnost za svůj život druhým, „těm nahoře“, co se postarají. A když všichni mají stejné prd, není ani druhým co závidět a za čím se hnát.

30 let svobody

 

30 let svobody. Ale svoboda je i zodpovědnost

Po 30 letech ve svobodné zemi je ta všudypřítomná nostalgie do jisté míry vlastně pochopitelná. Protože svoboda znamená mimo jiné taky zodpovědnost. Zodpovědnost za svůj život. A to někdy není snadné.

Často totiž máme tendenci svádět svoje neúspěchy a trable na druhé. Na partnera – kterého jsme si ale vybrali a můžeme ho i opustit. Na rodiče – kteří nás sice mohli ovlivnit, ale jak s tím naložíme už je na našich bedrech. Na volené zástupce a státní představitele – ačkoli máme tu možnost se sami politicky angažovat a situaci změnit.

Jsme to jen my sami, kdo řídí náš život.

To je svoboda. Svoboda, za kterou mnoho lidí před třiceti lety bojovalo a někteří se s ní stále nenaučili žít. Snad se to jako společnost, jako svobodná, kriticky přemýšlející a zodpovědná společnost, naučíme dříve, než za dalších 30 let.

Lúmenn

Jsem blogerka, čarodějka a taky nenapravitelný snílek. Již od roku 2009 pro vás píšu tento web. Snažím se rozdávat světlo a lásku a jsem tady vždy, když potřebujete pomoci. Navštivte také můj e-shop Angelum Lucis a udělejte si radost ručně vyráběnými magnetky, malovanými mandalami nebo dalším esoterickým zbožím. S dotazy se na mě obracejte v poradně.

More Posts

1 thought on “30 let svobody

  1. Už pra a pra si všímali toho, že žádný režim nebyl ideální a tento se otevřel novým věcem, ale příležitosti se chopili prvořadě ti, kteří již dříve něco mohli. Co nemohou, nebo my co můžem s těží, pro nás je to na delší trať, ale již pomalu s tím můžeme něco dělat všichni.

    Každý podle svých schopností a možností.
    S některými společenskými změnami je to někdy podobné , jako s vědeckotechnickým rozvojem. Lidé, dokud nejsou připraveni, nemohou dostat novou hračku, aby si jí neublížili.
    Ale taky není dobré jim tu lepší hračku přímo upírat, ale připravovat se všichni, že si budeme hrát v novém prostředí, s novými „hračkami“. A některé se nedají držet v rukách a dokonce ani nahmatat. Můžeme jim ale porozumět a učinit si obrázek o tom, jak to funguje.

    Anebo i to není pevné a ono se nám to jaksi přizpůsobuje a my se v lecčem přibližujem tomu novému a pro nás nově objevovanému. Učíme se, abychom vše nové zvládli k našemu jednotlivému i společnému prospěchu. Do politiky nevstupuji, ale jedné věci si všímám, kterak ti volení se hodně diví tomu, že lid, jak vidí jejich skutečné skutky, vyreklamuje jejich služby, anebo změní názor na svoji volbu. Stále se ukazuje, že po ovoci se pozná strom. Někdy až se ukáže to ovoce. Ono , když to kvete, tak okouzleni tou vůní, si lidé občas něčeho nevšimnou. Ale pak ty plody. Buď jsou dobré, nebo nechutnají, eventuelně se to nedá jíst vůbec. Někteří „zahradníci naroubují“ do koruny stromu, co by člověk nečekal.

    Všude , kde se sejde parta lidí, kteří jsou již uvnitř posunuti na lepší úroveň chápání, vnímání a vzájemné empatie, tam se daří společenské změny aspoň na úrovni kolektivu.
    A již to je velký úspěch.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *